Nedávno jsem v jednom křesťanském periodiku četl rozhovor s jakýmsi americkým misionářem. Mimo jiné v něm věřící ubezpečoval, že není třeba dělat si velkou hlavu z přírodních katastrof, a to ve smyslu druhého příchodu Ježíše Krista.
„Vše, co se děje dnes, již zde kdysi bylo," argumentoval přesně ve stylu světských, proevolučně laděných masmédií, „máme před sebou ještě dlouhou budoucnost!" nepřipouštěl další diskuzi.
Nevím, kde bral onen Američan a spousta jemu podobných informace a svůj optimismus. Mne osobně opět zaskočilo, jak doslova apokalyptický vývoj v oblasti životního prostředí nechává křesťany chladnými. Ono se vlastně nic moc neděje, takže se můžeme na světě dále zabydlovat!
Samozřejmě, že zde různé počasní anomálie a přírodní katastrofy byly již dříve. Ovšem, kromě potopy, měly pouze lokální charakter. Novou epochu v tomto směru odstartoval až výbuch sopky Svaté Heleny v USA, která byla považována za dávno vyhaslou. Jenomže v březnu roku 1980 se začal z hory ozývat výhružný rachot a o dva měsíce později vyletěl více než kilometr krychlový hory do povětří. Výbuch byl 2500krát silnější než ten, který způsobila atomová puma svržená na Hirošimu. Totálně zničil krajinu a vše živé v okruhu dvou set kilometrů a bylo jej možno zaslechnout až v Austrálii a Evropě. Obrovský oblak kouře smíšený se zeminou vystoupal závratnou rychlostí do výšky dvaceti kilometrů a rozšířil se neuvěřitelně rychle po celé zeměkouli. Intenzita slunečního svitu poklesla krátkodobě zhruba o jednu třetinu. Navíc mohutný otřes vychýlil zemskou osu a uvedl do pohybu již delší dobu neklidné zemské desky. Dopad na životní prostředí nebyl sice nijak zvlášť dramatický, ale zato se vědci začali obávat další katastrofy dle fyzikálního zákona o tlaku a protitlaku.
„Už je to tady!" zvolali pracovníci seismologického centra v Sydney, kteří jako první zaznamenali silné podmořské zemětřesení s epicentrem zhruba naproti před lety soptícího vulkánu. Dodnes vědci diskutují o jeho hodnotách. Soudě podle změn v reliéfu mořského dna v epicentru a jeho okolí, muselo jít o hodnoty vyšší, než bylo oficiálně uvedeno. Následné řádění přílivové vlny mohla již senzacechtivá veřejnost sledovat prakticky v přímém přenosu z pohodlných křesel vánočně vyzdobených pokojů. Jen málokoho přitom napadlo, že důsledky katastrofy se dotknou každého obyvatele planety. Došlo totiž k dalšímu vychýlení zemské osy, tentokrát na hraně ohrožení života. Dopad na životní prostředí lze jen těžko odhadnout. Vesmír je zkonstruován na setiny milimetru a proto i malé, na první ohled zanedbatelné vystředění může mít dalekosáhlé následky. Pouze pro zajímavost: Například slunce již několik let svítí pod změněným úhlem, což je zřejmě jeden z důvodů, proč se nám subtropy tlačí do mírného pásma.
Teď vědci čekají, čím nás země, která se doslova pohnula v základech, překvapí tentokrát. Mimo jiné připouštějí, že zemětřesení mohou nabírat na razanci. Není proč jim nevěřit. V Bibli jsou prorokována zemětřesení, při kterých lidem zmizí před očima celé velehorské masivy. Zemské desky se staly labilními a jsou připraveny reagovat na sebemenší podnět. Jak nám s manželkou řekl jeden náš přítel geolog:
„Kdyby lidé tušili, po čem chodí, našlapovali by se stejnou opatrností a strachem jako po minovém poli."
Nechme však přírodní katastrofy být a podívejme se na věci, které svou závažností signalizují Ježíšův příchod daleko spolehlivěji než běsnící vulkán. Jedná se, mimo jiné, i o takzvaný „syndrom sebezničení", který se stal fenoménem naší doby. Co si pod tímto pojmem představit?
Začnu malou ukázkou z přírody. Biologové dnes stojí před velkým problémem. Stále více se totiž ukazuje, že zřizování chráněných území nesplňuje jejich naděje a očekávání. Živočichové i rostliny z nich mizí téměř stejně rychle jako na jiných místech naší planety. Příčin je povícero, ale stále více se ukazuje, že živočichům i rostlinám se přestává v našem silně narušeném životním prostředí líbit. To se projevuje celkovou apatií a nechutí k životu. Bez nadsázky lze říci, že trpí stejně jako lidstvo depresemi. V praxi to například znamená až ztrátu základních instinktů, mezi něž patří i rozmnožování. U některých druhů rostlin bylo dokonce zjištěno, že jsou schopny vyloučit do půdy toxiny, kterými samy sebe ničí. Právě rostliny patří mezi nejcitlivější indikátory životního prostředí a jejich již dlouhou dobu vysílané SOS by měli lidé přestat brát na lehkou váhu. Oslabené organismy podléhají samozřejmě daleko lehčeji a rychleji nejrůznějším nákazám a nemocem. V době, kdy tento článek píši, vymírají po celém světě včely. Nešťastní včelaři nacházejí prázdné úly bez jediné známky života. Situace je natolik vážná, že za rok či dva můžeme znát včelu pouze z obrázků či fotografií. Ekologické dopady této katastrofy jsou patrny již teď. Přibývá stále více ovocných stromů, které sice bohatě kvetou, ale jsou minimálně opyleny. A každé dítě ví, že právě včely patří mezi nejvýznamnější opylovače.
Obdobné projevy nenormálního chování lze vysledovat i u lidí. Ztráta chuti k životu u lidí je rok od roku patrnější. Už jenom proto, že děláme při plném vědomí věci, které nás doslova fyzicky a psychicky ničí. Není to jen enormně rostoucí spotřeba léků či neschopnost pohybovat se bez automobilu. Existuje spousta dalších věcí majících destrukční, sebezničující charakter, a to nejenom na jednotlivce, ale celou společnost. Pokusme se alespoň některé z nich jmenovat: Diskotéky, alkohol, drogy, nevázaný sex. Jejich dopad na nervovou soustavu, psychiku (deprese) a sluchové ústrojí je všeobecně znám. Přesto jsou diskotéková centra večer co večer narvaná k prasknutí. V tomto případě bych si dovolil upozornit, že nadměrné decibely při chvalách a křesťanských rockových koncertech mají dopady obdobného charakteru.
Stejně sebevražedná je i výchova mladé generace, kdy jsou děti již od útlého věku vedeny k bezohlednému sebeprosazování se na úkor druhých. Pokud přičteme televizi a počítač, pochybné vzory a snahu mít ve dvaceti letech vše za sebou, je pohled do budoucnosti neutěšený. Již dnes chodí po světě generace znuděných dvacetiletých starců a stařen. Vývoj se v tomto směru sociologové neodvažují odhadnout.
Dalším projektilem namířeným sebevražedně na naši vlastní hlavu jsou dnešní konkubinátní svazky, vytlačující úspěšně tradiční rodinu... Stejný dopad mají i lesbická a homosexuální manželství, které dnešní zvrácená společnost považuje za normální.
Tak bychom mohli pokračovat dál. Pornografie, pedofilie, televizní seriály, akční krváky, horory, počítačový virtuální svět, internet (mnozí křesťané trpí nadměrným sebevědomím, že pro ně nebezpečný není), sílící feminismus a v neposlední řadě rostoucí láska nikoli k bližním, ale k penězům, to vše je pouze malá ukázka toho, co lze zařadit pod pojem „syndrom sebezničení".
Lidstvo se, stejně jako příroda, přestává chovat normálně a svým způsobem života jakoby říkalo: „Zničme sami sebe dříve, než nás zničí Bůh!"
Takže, pokud vám někdo bude tvrdit, že vše, co se dnes děje, zde již kdysi bylo, pak si buďme jisti, že NEBYLO! A pokud ano, pak pouze několik let či dokonce měsíců před potopou.
Pavel Dolejší, Veselí nad Lužnicí
sbor AC Čáslav
