Napadá mne otázka: „V čem jsme jiní než svět?" Tím myslím toto: Je důkazem Božího požehnání a Boží přítomnosti, že rozvodovost křesťanů je o několik procent nižší než u nekřesťanů? Myslím, že toto by bylo velmi chabým argumentem v náš prospěch. V čem jsme tedy jiní? Podívejme se nejprve na tři běžné mýty ohledně manželství, které jsou mezi námi rozšířeny:

Protože jsem se za svého partnera modlil(a), mám od Boha toho pravého. Někdy se křesťané domnívají, že když přijmou svého manželského partnera z Boží ruky (třeba skrze nadpřirozené zjevení), tak se jim krize vyhnou. Souhlasím s tím, že když se člověk modlí, Pán Bůh mu může ukázat vhodného partnera. Ale zrovna tak věřím, že když se dva mladí lidé seznámí třeba na mládežnické akci a později se vezmou, mají nárok se domnívat, že je spojil Bůh i bez nadpřirozeného zjevení. Nevěřím tomu, že nadpřirozené Boží zjevení na začátku manželství zaručuje stabilní vztah. Může to být právě naopak a hořké vystřízlivění ze sladkého snu může paralyzovat veškeré aktivity vedoucí k nápravě vztahu.

Když přijde problém, budeme se modlit a Bůh nám pomůže. „To přeci není mýtus, tak by to mělo být" – může někdo namítnout. Samozřejmě si myslím, že řešení každého problému musí začít modlitbou a být modlitbou provázeno. Ale většina konfliktů nevzniká proto, že se člověk málo modlí. Manželské konflikty mají své reálné příčiny, například v chybných postojích, nepochopení rolí, necitlivosti či neúctě. Můžeme se modlit, ale dřív nebo později musí přijít okamžik, kdy začneme jednat. Modlitba má vést k akci, ke změně. Modlitba bez vůle k jednání je špatným pochopením víry, pokrytectvím a projevem náboženského ducha.

Křesťané jsou obecně zodpovědnější v chápání manželství. Od křesťanů se očekává, že jejich přístup k životu včetně manželského soužití bude mnohem zodpovědnější. Mají proto veliký potenciál ve své víře: Zodpovídají se svému Pánu a Stvořiteli. Vypozoroval jsem však, že některé křesťany víra ve chvíli krize opouští. Život uprostřed manželského nesouladu je velmi vyčerpávající, a když se modlitby zdají být nevyslyšené, víra klesá na nulový bod a jedinec často volí rozchod jako jediné možné řešení. V horším případě začne jedinec prožívat, že si Bůh nepřeje, aby se takto dále trápil.

Co by měla církev udělat pro to, aby se život v rodinách pozvedl? Navrhuji čtyři věci:

Více vyučovat na téma manželství a rodina. Postoje každého z nás jsou určeny několika vlivy. Jsou to jednak vzory a modely z rodiny, ve které jsme vyrůstali (často jako nevěřící), jednak je to duch tohoto světa působící skrze masmédia (televizní seriál o vztazích, který si dopřejeme třeba jen půl hodiny denně má na nás větší vliv, než si myslíme) a jednak je to naše hříšná přirozenost, naše tělesnost. Abychom tomuto trendu čelili, musíme častěji mluvit na téma zdravé rodiny. Příprava snoubenců pod vedením pastora či zkušeného staršího křesťana je lepší investicí než řešit krize.

Jako důležité vidím, aby ve sboru byli zkušení poradci. Tím nemyslím jedince s formálním vzděláním v dané oblasti (i když věřím, že takové vzdělání může být vydatnou pomocí). Mám na mysli lidsky a duchovně zralé jedince, kteří mají pastýřské obdarování a jsou schopni s párem zmítajícím se v problémech ujít kus cesty a být jim pomocí a podporou. Protože tato kvalifikace spadá více do oblasti duchovních darů než do oblasti odborných znalostí, vidím jako nutné se za takové lidi modlit, neboť jich je stále nedostatek.

Dále vnímám jako důležitou podporu sboru. Církve našeho typu kladou daleko větší důraz na učednictví a vzájemnou vykazatelnost, než je tomu třeba v tradičních církvích. Sbor chápeme také více z hlediska vzájemných vztahů charakteristických zájmem o druhého a ochotou mu pomoci. Manželský pár procházející krizí se stane předmětem modliteb a pomoci ze strany církve. Zde však musíme být citliví, neboť problémy v manželství jsou značně soukromou záležitostí, a jakkoli dobře míněná pomoc se může ukázat jako kontraproduktivní, děje-li se necitlivě, nerespektujíc soukromí a důstojnost těch, kterých se to týká.

Tyto první tři návrhy, byť je považuji za správné, ba nutné, nás stále necharakterizují jako křesťany. Neděláme více než svět. I lidé nevěřící (či věřící něčemu jinému než Bibli) mají své hodnoty, některé i správné, svá vyučování, své přátelské vazby a vzájemnou podporu. Stále chybí odpověď na úvodní otázku „V čem jsme jiní?"

V pátrání po naší křesťanské identitě nechme zaznít přímo Ježíšova slova:

Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej." (Lukáš 9,23-24)

Už vidím úsměv na tvářích mnohých čtenářů. Vypadá to, jako bych chtěl říci, že manželství je kříž a nedá se s tím nic dělat. Částečně tomu tak opravdu je. Věřím (a sám i prožívám) že manželství může být krásné, ale zároveň Ježíšova slova ukazují na jeden aspekt, který je v dnešním chápání nepopulární. Tím aspektem je nutnost sebezapření. Nikoli sebezapření jako násilné potlačení vlastních nároků, bolestí či tužeb, ale sebezapření učedníka, kterému Bůh dává sílu milovat i navzdory vzájemné nedokonalosti a problémům. Jinými slovy – někdy se podaří, že se změní ten druhý, častěji se musím měnit já a někdy musím přijmout věci prostě tak, jak jsou. To není utrpení, ale výsada učedníků. Jsme-li v něčem jiní než svět, tak právě v tomto. Zatímco svět žije podle hesla „seberealizuj se", Kristův učedník se řídí heslem „zemři sám sobě". V tom jsou křesťané jiní, a zde začíná každé skutečné řešení problémů, a nejen manželských.

Martin Moldan, biskup AC