Věřím, že je miluje, On je přece sám ve svém plánu spásy národů (dle Ř 9-11, kde ap. Pavel vysvětluje vyvolení a zatvrzení Izraele) „uzavřel pod neposlušnost", vylomil jako ušlechtilé větve z olivy, abychom mohli vejít do Božího království také my z pohanských národů. Věřím, že s nimi počítá, že je respektuje a používá i vyslýchá jejich modlitby, tak jako to dělal vždycky v minulosti, protože oni v něj přece věří jako v pravého Boha, i když mají zatím dočasně zastřenou cestu ke spasení skrze Ježíše. Myslím, že tajemství vztahu Boha Izraele k jeho vlastnímu vyvolenému lidu nemáme moc šanci rozumově pochopit, nevysvětlíme ho logikou a je potřeba si vyprosit zjevení Božího srdce ve vztahu k Izraeli. Je to stále jeho služebník a zřítelnice jeho očí, zaslíbený prvorozený syn a dědic Božího království, a my jen žijeme z milosti z toho, co je jeho původním duchovním dědictvím a co mu dodnes patří, protože smlouvy, které s ním Bůh uzavřel, jsou věčně platné a Boží povolání je nezrušitelné. Bůh se nemění a není ano i ne zároveň.

Ve SZ očekávali Mesiáše, Hospodin s nimi komunikoval a bylo to v pořádku...

Ortodoxní židé stále očekávají Mesiáše. Pán působí i mezi nimi, řada rabínů, ale i jiných SZ věřících lidí uvěřila v historii i dnes na základě četby NZ a studia 53. kap. v Ježíše. Je o tom napsaná pěkná kniha Moudrost volá. Většinou museli opustit časem ortodoxně věřící komunitu, protože se pro ni stali odpadlíky a sektáři, tak jako jsme jimi dnes i my, křesťané, vnímáni jako modláři, protože vyznáváme podle jejich porozumění tři bohy. Jiní zůstali a vedou komunitu z Božího povolání jako tajně věřící v Mesiáše Ježíše. Bůh s nimi stále komunikuje, ale mají Bohem položený závoj na svém duchovním zraku, takže zatím ve své většině nerozpoznávají Ježíše jako svého Mesiáše. Jejich čas přichází, jakmile vejde plnost pohanů. Pak bude spasen podle Písma všechen Izrael. Bůh s ním jednal v historii jako s jediným z národů vždy jako s celkem. Tak tomu bude i v závěru dějin, co se týká jeho spasení. Myslím si, že my budeme svědky tohoto Božího jednání, žijeme v době, kdy to už začalo a brzy se to naplní.

Komunikuje s nimi pořád stejně?

Nemám o tom mnoho dokladů, ale z opakované osobní návštěvy při šabatovém obědě v ortodoxní židovské komunitě mohu dosvědčit z jejich osobních svědectví, že s nimi komunikuje. Ta svědectví byla stejná nebo podobná jako od křesťanů, svědectví živé víry, ale mluvili o Otci. Mají živou víru v Boha Izraele a osobní vztah k němu jako k Otci. Takže věřím na základě osobní zkušenosti, že s nimi Bůh komunikuje.

Jsou ti dnešní „za vodou" skrze svoji víru stejně jako ti starozákonní?

Rozumím tomu tak, že není jiná cesta spasení pro současné byť starozákonně věřící židy než prostřednictvím Ježíše. On je cesta, pravda a život a nikdo nemůže vejít k Otci nežli skrze něj. Myslím tím, co se týká přebývání ve věčnosti. Jak to Bůh udělá se SZ židy, kteří tady byli před příchodem Ježíše, se mě neptejte. Myslím si, že Bůh nám nezjevuje všechny hlubiny tajemství spásy, jen ta, která se nás týkají.

Pro křesťany z pohanů je snazší nejprve přijmout NZ a později „tráví" SZ. U mesiánských Židů je to patrně naopak - jak se tedy formuje jejich vztah k NZ? Co jim pomáhá?

Mesiánští židé, kteří přišli ke Kristu jako nevěřící ze sekulárního světa, se obrátili stejně jako každý z nás na základě zjevení z NZ o spasení v Kristu. Od ortodoxních židů ohledně jejich obrácení ke Kristu vím spíše jen z četby a studia, ale většinou k tomu došli hloubkovým studiem SZ a Talmudu na základě zjevení Božího Ducha poté, co se setkali s obsahem Nového zákona a s úžasem zjistili např. že Ježíš byl židovský rabi, že neměl řecké, ale židovské jméno, že jeho matka byla židovská žena jménem Marie (pořečtěná forma hebr. jména Mirjam), že pocházel z rodu jejich krále Davida atd. Myslím, že to je klíčové při styku s realitou NZ, židovství všeho, o čem je tam řeč. My si to tak silně neuvědomujeme, máme pořečtělá jména a vlastní teologii, ale pro žida je setkání s židovstvím v NZ šokující, nevyhnutelně ho zastaví a začne se tím hlouběji zabývat. Je to pro ně nesmírně těžké uvěřit tomu všemu zejména proto, že Ježíš je pro ně prokleté jméno a NZ prokletá kniha.

Musíme si uvědomit, že součástí našeho duchovního dědictví jako církve v Evropě je dvoutisícileté pronásledování, vyhánění, násilné a potupné obracení židů na křesťanskou víru pod hrozbou vězení nebo smrti, jejich zabíjení v pogromech s konečným vyvrcholením v holocaustu, kdy bylo vyvražděno šest milionů lidí jen proto, že byli židé. Většina z toho se děla ve jménu Ježíše, také Hitlerovi vojáci měli na opascích napsáno: Bůh je s námi. Hitler sám prohlásil, že jen dokončuje dílo katolické církve, která ho konala po staletí. Kdyby církev v historii sama nepoložila základy k tomuto jednání se židy prostřednictvím tzv. teologie náhrady, holocaust by nemohl proběhnout. Církev měla vážný důvod, proč mlčela k Hitlerovu vyvražďování Božího vyvoleného národa. V její teologii nebylo místo pro spásu židů už po staletí, protože sama vyhlásila, že Bůh je navěky zavrhl a nahradil je ve svém plánu spásy křesťanskou církví - tzv. Novým Izraelem Jediným důvodem, kterým vždy ospravedlňovala své jednání, bylo, že židé si tento úděl zaslouží, protože ukřižovali Ježíše. Židé znají svoji historii pochopitelně vzhledem k jejich nezměrnému utrpení mnohem lépe, než my jako křesťané známe krvavou historii našich dvoutisíciletých vztahů k nim, která je tragickou součástí naší duchovní historie. K židovské víře patří pravidlo nikdy nezapomenout. Nemůžeme se divit, že po tomto našem „Mesiáši" , kterého jsme jim historicky přinesli, místo toho, abychom, jak říká Pavel, vzbudili jejich žárlivost svým vztahem k jejich Bohu, netouží, a že naopak jméno Ježíš nenávidí. Proto se ortodoxní židé NZ jako knihy nedotýkají, je prokletá, mají ji zakázáno číst. Vezmou ji do ruky, řekla bych, jen zázrakem. A ostatní je dílem Ducha svatého a jeho zjevení.

První Jeruzalémský koncil řešil otázku obřízky. Jak to vidí současní mesiánští Židé? Co tedy pro ně platí: pořád Ano - ještě nějakou dobu Ano - už Ne?

Žid tím, že se stane věřícím v Mesiáše, nepřestává být židem, naopak začne v plnosti rozumět a naplňovat svoje židovství. Projevuje se to zejména ve slavení biblických židovských svátků (a tedy ne později tradicí vzniklých křesťanských svátků) a někdy i v doslovném naplnění Božího požadavku obřízky jako znamení smlouvy. I v mesiánském židovství stejně jako v ortodoxním nebo v církvi samotné je mnoho proudů. Některé jsou více konzervativní se synagogálním způsobem bohoslužby a věrným dodržováním Božích nařízení Izraeli včetně obřízky. Jiné proudy jsou liberálnější či svobodnější. Je velmi mnoho mesiánských věřících, kteří nikam do společenství nechodí, protože žádná ze současných forem pro ně není dost židovská. Myslím, že nelze odpovědět jednoznačně, co pro ně v otázce obřízky v současném stavu jejich vývoje platí, co se týká uvedených možností, protože je to hnutí mladé a teologicky nevykvašené. Spíše to vypadá, že tyto věci si řeší lidé individuálně na základě svého porozumění specifiky židovství a osobního vztahu k Bohu.

K otázce vztahu SZ a NZ...

Tento vztah je jednotný a nedělitelný. Je živý, závazný a vyplývají z něj pro nás závažné praktické důsledky. Četba Božího slova pro mě vždycky znamenala ptát se, zda to mám, pokud se týká uchopení zaslíbení vírou, a dále, co z toho pro mě prakticky a konkrétně vyplývá do života, protože je to „svíce našim nohám" - určuje směr našeho myšlení a následného rozhodování Pokud jako novozákonní lidé čteme a bereme jako zjevení Boží jen NZ a ke SZ přistupujeme spíš jako k „biblickým historickým příběhům", které nás mají poučit, nebo tam nanejvýš najdeme pro sebe povzbuzující zaslíbení, ochuzujeme se jako Kristova církev o mnohá prorocká zjevení, která Bůh prostřednictvím SZ odkrývá a která se týkají doby, ve které žijeme. Jedná se zejména o Boží jednání s Izraelem jako vyvoleným národem v naší době. Tak se nám může přihodit, že nerozpoznáme časy a doby, ve kterých žijeme, a hrozí nám nebezpečí, že v důsledku toho také včas nerozpoznáme ve vztahu k Izraeli Boží určení pro nás jako církev posledních dnů. Můžeme tak minout Boží povolání pro sebe ve vztahu k Izraeli jako Božímu vyvolenému národu. Pokud věříme a vyhlížíme druhý příchod Ježíše a chceme rozpoznat a stát jako církev v Božím plánu spasení pro poslední dobu, dost dobře ho nemůžeme vyhlížet s lhostejným, pasivním nebo dokonce skrytě arogantně povýšeným postojem vůči Izraeli. To se týká jak jeho duchovní, tak současné fyzické existence. V duchovní smyslu se jedná o otázku jeho spasení, protože jsme jeho dlužníky. Žijeme duchovně z toho, co je vlastním dědictvím Izraele. Tak jako bylo evangelium vyneseno před dvěma tisíci lety z Jeruzaléma do posledních končin světa, a tedy později i k nám, tak máme my dnes zodpovědnost nést nebo pomáhat nést evangelium jim, protože jsou ve své většině sice ne ateistický, ale duchovně odpadlý národ. Ježíš nepřijde, dokud ho Izrael nerozpozná jako svého Mesiáše a neřekne: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodina. To jsou jeho poslední slova, než odtud odešel.

V otázce fyzické existence je to hrozba nového holocaustu národa Izraele. Misie židům neprobíhá z historických důvodů a také vzhledem k současným zákonům Izraele klasickým způsobem tak jako u jiných národů. Jde nejprve o naše zástupné pokání z minulosti dávné i nedávné, a tím je změna smýšlení a jednání, našeho srdce a postoje.Třeba i pokání z ignorace duchovní historie církve ve vztahu k židům, jehož důsledky nás nutně duchovně ovlivňují doposud. Pokud vím, ani na biblických školách to neučíme, ani ve společenství církve o tom nemluvíme a nevyučujeme. Boží lid může hynout nebo být rozptýlen kvůli nedostatku Božího zjevení a poznání. Abrahamovské požehnání (Gen 12,3-4 týkající se postoje žehnání nebo zlořečení Izraeli) je platné dodnes jak v individuálních životech, tak v životě církve, ale i národů. Pak může nastoupit hledání zjevení konkrétních skutků lásky a víry, které nám Bůh připravil. Věřím, že na prvním místě je to přijetí duchovní zodpovědnosti za tento vyvolený národ a postavení se do mezery mezi ním a jeho i naším Bohem v přímluvě a duchovním boji. Jsme na celém světě jediní, kdo to mohou udělat, protože jsme královským kněžstvem a máme přístup k Božímu trůnu a k Božímu srdci. A samozřejmě se můžeme na základě Božího vedení zapojit do konkrétní podpory modlitební i materiální, ať už se jedná o různé formy skryté misie v Izraeli, kterou se zabývají jednotlivé křesťanské organizace, nebo o navázání vztahu a podporu práce konkrétních mesiánských sborů v Izraeli.

Pokud v praxi pomíjíme Starý zákon jako zjevené Boží slovo, žijeme převážně na úrovni novozákonní, na úrovni osobního spasení. Staráme se vzájemně ve společenství církve o sebe a nové lidi, kterým NZ zvěst o spasení přinášíme. Někteří z nás mají povolání na různých úrovních duchovní práce ve svém národě, jiní v jiných národech. Izrael ale není v Božích očích jako jiné národy, dokonce ani jako náš vlastní národ. Boží myšlení není naše myšlení, Izrael je pro Boha jedinečný a nezastupitelný, je tím, kdo šel v dějinách Božího plánu spásy národů vepředu jako první a kdo prosekával Boží cestu pro ostatní národy jako ledoborec. Za své hříchy sklidil dvojnásobnou odplatu z Božích rukou. Pokud ho ale národy soudily nad rámec Božích soudů, Bůh je zničil. Stejně tak bude Bůh soudit nebo žehnat národy v této poslední době ohledně jejich postoje a vztahu k dnešnímu Izraeli, který nepřestal být jeho vlastnictvím. Hlavní spojení SZ a NZ vidím v tom, že Bohu nejde jen o naši spásu (poselství a zjevení NZ), ale také o dokončení jeho plánů s národy, v němž hraje Izrael jak v době SZ, tak i dnes a především pak v tisíciletém království, klíčovou roli. Pokud v tom máme jako Církev posledních dnů najít svoje místo a stát v Božích plánech, potřebujeme se rozhodnout hledat naplňování Božích potřeb ve vztahu k jeho vyvolenému národu i v kontextu zjevení, které nám může dát jen SZ. Bůh s Izraelem počítá a měli bychom s ním počítat i my. Jen tak se můžeme pak podílet na přípravě cesty pro Kristův druhý příchod.

V Mesiášově lásce

Alena Krausová

Koordinátorka pro východní a střední Evropu

Modlitební dům pro všechny národy v Jeruzalémě