Máme tu přehled sedmnácti činností, přitom plných osm z nich, což je téměř polovina, jsou činnosti, které charakterizují právě nejednotu. Jsou to: nepřátelství, svár, žárlivost, hněvy, soupeření, rozdělení, sekty, závisti. Toto téměř padesátiprocentní zastoupení svědčí o tom, že nejednota je velikým problémem lidské přirozenosti. Byla jím v dobách apoštolů a je jím i dnes. Proto je také napsáno, že o budování jednoty je potřebné usilovat: Usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje (Ef 4,3).

Církev není soutěžní ring

Ti, kdo takové věci dělají, nevejdou. Tato věta je pro satana pobídkou, aby nás sváděl k tomu, abychom tyto věci dělali. My si ani neuvědomujeme, že svět kolem nás takto přirozeně jedná, a musíme si dávat pozor, ať jeho metody nepřijmeme za své, víme, že celý svět ve zlém leží. Jedním z názorných příkladů, kde vidíme takovéto jednání, jsou politické strany. Dnes kolem sebe máme různé politické strany, a satan chce, aby se sbory v církvi k sobě chovaly stejně jako ony.

Jak se politické strany k sobě chovají: „Lidi, podívejte se, jak my jsme dobří, a ti druzí, podívejte se, jak jsou špatní..." - a začnou sebe vychvalovat a ty druhé pomlouvat. V takovém jednání vidíme mnoho skutků, ze zmíněného seznamu v listu Galatským.

Dalším příkladem, kde můžeme vidět takovéto jednání, je třeba sport. Nejnázorněji to jistě uvidíme v takzvaných silových sportech, například v boxu, ale stačí, když se podíváme i na tak populární sport jako je fotbal. Někteří křesťané skutečně považují církev za prvoligovou soutěž ve fotbale. Co sbor, to jedno družstvo, místo bodů se počítá počet členů, kteří za rok přibyli nebo ubyli, církevní statistika každý rok je výslednou tabulkou, a bojuje se, jako by cílem bylo dosáhnout co nejlepšího umístění v této tabulce. Chápeme-li takto sbory, pak už jsme přijali satanův pohled. Je potřeba tento postoj vyznat a opustit.

Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování.

Jsme na jedné lodi, jsme součástí jednoho těla a máme jednu hlavu, jednoho Pána. Sbory v církvi nejsou družstva v prvoligové tabulce, která proti sobě bojují - vždyť jsou jen dvě družstva, která proti sobě bojují. Družstvo Pána Ježíše a družstvo satana. My jsme na straně vítěze - v jednom týmu bojujeme proti temnotě - nenechme se satanem svést k tomu mylnému pohledu, abychom na nějaký jiný sbor pohlíželi jako na našeho soupeře, se kterým máme závodit! To by nám jen ubíralo sil, které budeme potřebovat v boji proti skutečnému soupeři.

Proměna apoštola Jana

Apoštol Jan ve svém stáří napsal své epištoly, a je až dojemné, jak v nich stále zdůrazňuje, aby se křesťané navzájem milovali. To ale napsal až ve stáří, kdy už během mnoha let chození s Pánem „vyměkl".

L 9,49-50: Jan mu na to řekl: „Mistře, viděli jsme kohosi, jak v tvém jménu vyhání démony, a bránili jsme mu, protože tě nenásleduje jako my." Ježíš mu řekl: „Nebraňte mu! Kdo není proti vám, je pro vás." Jak by vypadala tato Janova slova dnes? „Pane, tito také hlásají evangelium, ale nejsou v naší církvi a v našem sboru, tak jim to zakaž!" Pán Ježíš ale Jana opravil, když mu řekl: „Nebraňte mu." Čili tento verš nás učí něco o tom, jaký máme mít vztah k jiným sborům a k jiným církvím.

Význam slova závodník v Bibli

Někteří lidé ospravedlňují mentalitu soupeření v církvi tím, že Pavel používal slovo závodník. Ano, v Bibli apoštol Pavel několikrát přirovnává křesťany k závodníkům, ale abychom pochopili, co nám tím Pavel chce říct, musíme si uvědomit, co tím měl Pavel na mysli. Uchopíme-li slovo „závodník" naším lidským smýšlením, pak se nám vybaví právě sportovní soutěže, třeba olympijské hry, a běžec, který byl nejrychlejší a porazil všechny ostatní - ale toto zde Pavel vůbec na mysli neměl. On nám tím nechtěl říct, že máme usilovat o to, být lepšími služebníky, než křesťané kolem nás. Co nám tím Pavel chtěl říct?

běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. Tou cenou je Boží povolání v Ježíši Kristu. Pro náš pozemský život to znamená být věrní v povolání, do kterého nás Pán povolal, být věrní na místě, kam nás postavil, sloužit věrně, jak nejlépe dovedeme a v závislosti na něm, k tomu máme vydat své životy. Pak budeme Pánu užiteční, tak jako žaludek je užitečný mému tělu tím že věrně tráví, plíce tím, že věrně zpracovávají kyslík apod. Přirovnání k závodníkovi nám má ilustrovat, že mám vyvíjet maximální úsilí k tomu, abych tu službu konal co nejlépe, naopak nám nemá ilustrovat, že cílem je soupeřit s ostatními křesťany a porazit je. Mám usilovat dělat svou práci co nejlépe, ale pozor na to, z jakého motivu to dělám.

Z toho vyplývá jedna důležitá výhoda duchovního smýšlení oproti tělesnému smýšlení. Zatímco u satana může vyhrát jen jeden a všichni ostatní jsou poražení, u Boha můžeme vyhrát všichni - proč? Protože cílem tělesně smýšlejícího člověka je porazit všechny ostatní - viz mistrovství světa ve fotbale či v jiném sportu - vyhrát může jen jeden. Zatímco cílem člověka smýšlejícího dle Ducha svatého je naplnit Boží vůli - a zde mohou vyhrát všichni - stačí postavit se na místo služby v těle Kristově, kde nás chce mít Bůh a dělat ji věrně a jak nejlépe dovedu. Pak jsme Pánu opravdu užiteční služebníci a odměna na věčnosti nás nemine. (A dělat to můžou všichni, vždyť Pán má ve svém těle místo pro každého.)

Jaké jsou tvé představy a tvé cíle? Jestli jich nedokážeš dosáhnout, jsi nespokojený. Otázka je, jestli je nemáš nastavené špatně. Jsou v souladu s Boží vůlí? Nejsou to jen přemrštěné požadavky tvého těla? Tvé tělesné mysli?

Jak prakticky usilovat o zachování jednoty?

Boží slovo nás vybízí, abychom usilovali o zachovávání jednoty (viz Ef 4,3). Co pro to ale můžeme dělat prakticky? Uvedu několik činností, které by nám v tom mohly pomoci (určitě se nejedná o vyčerpávající seznam).

1. Láska coby důsledek naplňování se Duchem svatým

Milujte se navzájem, podle toho všichni poznají, že jste mými učedníky (Jan 13,34-35). Láska je nejlepší zbraň proti nejednotě a stranictví. Jak ale dosáhnout toho, aby na nás lidé viděli tuto lásku a nikoli vzájemné soupeření a rozkoly? Jak tuto lásku získat? V naší tělesné přirozenosti není. Musíme stále udržovat vztah s Pánem a dbát na doplňování oleje, dbát na plnost Ducha svatého, což v sobě obnáší zejména nezanedbávat modlitební život, četbu Božího slova, nedělní shromáždění, společné modlitby apod. To nás ochrání před tím, abychom byli „pošetilými pannami". Pamatujme, že jen Duch svatý způsobí, že v nás bude Boží láska, jen On je tím olejem, který nám umožňuje svítit a tak být odlišní od nevěřících lidí v tomto věku tmy. Bez Ducha svatého žádné světlo nevyprodukujeme, i kdybychom se snažili sebevíc.

2. Služba

Další ochranou před vzájemnou řevnivostí a stranictvím je naše služba. Všiml jsem si, že v době, kdy Izraelité na poušti za Mojžíše budovali stánek, neměl s nimi Hospodin žádné potíže - všichni horlivě přinášeli dary a přispívali na Boží dílo, ale když byl stánek hotov a oni neměli do čeho píchnout, pak znovu začali reptat, povyšovat se jeden nad druhého - a přišly problémy.

3. Pozor na osobní antipatie

Pozor na osobní antipatie k nějakému člověku - zkreslují náš pohled a působí, že vidíme a hodnotíme špatně. Ten člověk je často jiný než my, protože ho jiného stvořil Bůh a potřebuje ho jiného, než jsme my. Musíme si dávat pozor, abychom kvůli tomuto neměli vůči takovému člověku postoj nelásky. Přijměme, že patří do těla Kristova tak jako my, i když je jiný.

4. Nepleťme se do toho, co nám nepřísluší.

My bychom někdy rádi stavěli pastory do latě, rádi bychom se stavěli do role nadřazených kontrolorů jejich služby, a neuvědomujeme si, že k tomu nemáme ani kvalifikaci, ani dostatek informací, ani pomazání.

Přirovnám to názorně k příkladu z běžného života. Pracoval jsem zhruba 10 let v jedné stavební firmě. Měla přes osm set zaměstnanců a je jasné, že při své velikosti musela mít určitou strukturu, aby mohla fungovat. Dělila se na stavbyvedoucí, kteří pod sebou měli mistry a určitý počet dělníků, ústředí se dělilo na několik odborů, které se pak dělily na další oddělení, které vždy měly svého vedoucího, pod kterým pracovali další zaměstnanci. Každý měl svou práci, kterou musel dobře vykonat, a za tu práci byl pak placen.

Tehdy nikoho z pracovníků ani nenapadlo, aby si místo své práce vzali na mušku svého vedoucího, hlídali ho a kritizovali, že to a to dělá špatně. Vždyť ti pracovníci měli absolutní nedostatek informací o pracovní náplni svého vedoucího. Proto nebyli absolutně kompetentní k tomu, aby hodnotili jeho práci - to ani nebyla jejich věc, plést se do toho, naopak - jejich věcí bylo dobře si plnit své pracovní povinnosti. Kontrolovat práci jejich nadřízeného - od toho zde byl jeho přímý nadřízený ve firemní struktuře.

Člověk, který by v pracovní době namísto své práce sbíral materiály k tomu, aby hodnotil, kritizoval a potopil svého vedoucího, ten by, věřím, že po zásluze, z firmy „na hodinu" vyletěl. Ovšem dnes se duch rebelie prosazuje stále silněji. Dneska by chtěli mnozí někoho jiného hlídat a hodnotit raději, než aby sami poctivě pracovali. Takové smýšlení je ohavné. Mějme to na paměti a nedovolme, aby se tlačilo do církve.

Nesnažme se hodnotit práci pastorů našich ani pastorů jiných. Řeknu to přímo: To není naše věc. Od toho máme církevní strukturu a v ní jsou senioři a Rada církve jako ti, do jsou nadřízeni pastorům. A tyto věci mají mimo jiné v náplni práce - mají o činnosti pastorů informace a mají od Boha pomazání k tomu, aby dobře zastávali svůj úřad. My se do toho nepleťme, nemáme ani dostatek informací, ani pomazání od Boha k takovéto činnosti.

Pokud se do ní pustíme, velice brzy se můžeme dostat do reptání a do vzpoury - a o to satanovi jde - vždyť on byl první, kdo se Hospodinu vzepřel, je tedy otcem vzpoury, a chce, abychom ho následovali.

Samozřejmě, že když má někdo na pastora jakýkoli dotaz či jakýkoli konstruktivní návrh, může za ním s čímkoli přijít, to je něco jiného, někdy může být jeho názor přínosný, a pastor může dle něj jednat, často se ale i může stát, že se naopak ukáže, že má pravdu pastor, a pak je potřeba umět se podřídit a poslechnout.

všemu věří. Pokud v nás má zůstávat Boží láska, důvěřujme alespoň našim pastorům a církevní struktuře v naší církvi, důvěřujme, že Bůh nad ní bdí - a nestrkejme nos do věcí, do kterých nám nic není - místo toho se raději snažme co nejlépe plnit náš úkol, naši službu v církvi, kterou nám Bůh dal.

5. Pamatujme, že každý zodpovídá sám za sebe

Ga 6,4-5: Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe. Tyto verše nám podávají následující informaci a příkaz od Hospodina:

Nejprve informaci: Každý z nás je před Bohem zodpovědný sám za sebe a za svůj život, ne za to, jak žijí druzí. Druhé lidi můžeme ovlivnit dobrým nebo špatným příkladem svého života, ale oni jsou svobodní a tudíž zodpovědní za to, jak žijí své životy.

A nyní příkaz: Každý má zkoumat své vlastní jednání - máme rozsuzovat své vlastní jednání dle Božího slova, máme zkoumat svůj vlastní život, zda se líbí Pánu, a naopak nemáme zkoumat život bratří a sester kolem nás - a nemáme se s nimi porovnávat - jejich životy zase zkoumají oni a oni jsou za ně před Bohem zodpovědni.

Čili tyto verše vystavují v některých oblastech stopku naší staré přirozenosti. Vždyť my bychom často tak rádi zkoumali životy jiných bratrů a sester a hledali na nich smítka - a nejraději zkoumáme životy našich pastorů, hledáme na nich smítka a pak se s nimi porovnáváme v těch oblastech, které jsme si sami vybrali a chlubíme se, jak jsme dobří. Tak tomu být nemá. To všechno jsou věci, které nám tento úsek Božího slova zakazuje dělat.

L 17,3-4: Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat odpusť mu.

Závěr

Co říci závěrem? Nedávno se mi dostala do ruky knížečka, ve které pastýři dvou stád ovcí po sobě navzájem házeli kameny ve snaze vyhnat toho druhého a zajistit tak pro své ovce pastvinu s co nejlepší trávou. Věřím, že Ducha svatého zarmucuje, když se církev trhá na skupinky, které po sobě hází kameny. To, že řevnivost mezi církvemi je mezi nevěřícími známý pojem, však svědčí o tom, že tomu tak často v církvi bývá. Jak lze hodit po bratru či sestře kamenem? (Nemluvím teď o tom, pokud máme před sebou hřích nebo bludné učení, tam je potřeba říct pravdu, říct ji v lásce a dle zásad uvedených v Mt 18,15-17.) K házení kamenů nepotřebuji skutečný kámen - kamenem lze hodit i jinak. Pokud pomlouvám a kritizuji bratra či sestru za jeho zády před jinými bratry a sestrami - pak jsem na něj vhodil kámen. Pána Ježíše zarmucuje, když po sobě házíme kameny, vždyť jsme součástí jednoho těla. V Bibli máme jen jeden případ člověka, který bil kameny do svého vlastního těla (Mk 5,5), ten byl ale démonicky posedlý. Proto, si uvědomme, jakého jsme ducha, pokud toto děláme. Zanechme toho a uvědomme si, že náš skutečný nepřítel je někde jinde.

Petr Skřičil, AC Olomouc