Náhle se strhl hukot z nebe ... a ukázaly se ohnivé jazyky ... všichni byli naplněni Duchem svatým. Důvěrně známe tato slova z druhé kapitoly Skutků apoštolů. Popisují událost, která byla více než seslání Ducha svatého na cca sto dvacet lidí. Přestože mnozí později prožili stejnou zkušenost a dodnes na mnoha místech země křesťané prožívají tutéž zkušenost se stejnými nebo podobnými průvodními znaky, jednalo se tenkrát o něco neopakovatelného. Apoštol Petr to o několik okamžiků později vyjádřil v kázání udivenému davu náhodných diváků. Šlo o naplnění Joelova proroctví o tom, že bude seslán Duch svatý na každé tělo.

Občas zatoužím po tom, prožít alespoň pár dní v oné době. Samozřejmě je to nemožné, ale zajímalo by mě, jak ti lidé přemýšleli, jaká měli očekávání, jak prožívali naplnění onoho důležitého proroctví. Kolik staletí Izrael vyhlížel tuto dobu! Seslání Ducha bylo spojováno s příchodem Mesiáše a nyní se to naplnilo! Trochu pochopit výjimečnost oné chvíle mi pomáhá malý příběh, který se odehrál o mnoho let dříve: Mojžíš se modlil a na sedmdesát starších sestoupil Duch svatý a oni prorokovali. Dva z nich zrovna v tu chvíli byli na jiném místě, avšak i oni najednou začali spontánně prorokovat. Zděšený Jozue běžel okamžitě „žalovat" Mojžíšovi. Ten vyslovil památná slova: „Kéž by všechen lid Hospodinův byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého Ducha!" (Nu 11,29). Tato slova byla prorocká a o Letnicích se naplnila.

Žijeme tedy v éře Ducha. Od doby Letnic je dar Ducha určen všem, kteří uvěří. Výjimečnost a vzrušení té chvíle sice pominuly, ale podstata zůstává. Bůh vylil a chce vylévat svého Ducha na každé tělo. Dokážeme nad tím vůbec žasnout? Jestli se v něčem liší svět do Letnic a svět po nich, tak je to právě v seslání Ducha svatého. Bůh poslal na zem svého Syna, který skrze smrt na kříži usmířil svět s Bohem. Od té doby Bůh nabízí lidem zvláštní, jedinečný vztah se sebou samým: Vztah skrze Ducha svatého (J 4,23).

Mám na mysli tři oblasti, ve kterých by se tato vzácná skutečnost měla promítnout. V první řadě jde o oblast duchovních darů. Duchovní dary, charismata, dávají křesťanům jedinou správnou kompetenci budovat Boží království. Aby církev rostla a zrála, potřebujeme lidi s pastýřským a učitelským obdarováním. Potřebujeme rovněž proroky, kteří jsou očima a ušima církve. Církev potřebuje i evangelisty. Byť často slýcháváme, že každý člověk by měl evangelizovat, pravda je taková, že pouze evangelisté jsou skutečně efektivní v zasahování světa Dobrou zprávou. Potřebujeme rovněž lidi s apoštolským obdarováním – apoštol je ten, který otevírá nová území a s Boží autoritou buduje církev. Potřebujeme zázraky a znamení na důkaz Ježíšova panování. Potřebujeme veškeré dary, o kterých je na stránkách Bible psáno. Máme je? Ano i ne. Skeptické hlasy se nám snaží namluvit, že to nic moc není. Ze svých cest po našich sborech vím, že Bůh mezi námi koná. Slýchávám opravdu silná svědectví o Božím působení. Na druhou stranu potřebujeme mnohem více. Potřebujeme v darech růst. Potřebujeme, aby duchovní dary byly normou v každém našem sboru.

Druhá oblast se týká více charakteru. Pavel v listu Galatským napsal „Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu a Boží Duch proti nim" (Gal 5,17). V téže kapitole Pavel popisuje ovoce Ducha svatého jako něco, co je dokladem vítězného řešení tohoto napětí. Před několika lety jsem si dělal osobní studii v Bibli na téma „Vítězství nad vášněmi a žádostmi." Byl jsem překvapen, kolik je o tomto předmětu napsáno – a jak málo se o tom káže. Bez nadsázky lze říci, že právě ovládání vášní je základem novozákonní spirituality. Duch Boží nám byl dán, abychom panovali ve svých životech a nebyli otroci různých zlých návyků, zlozvyků a vášní.

Jsem přesvědčen, že právě zde se nachází hlavní frontová linie duchovního boje současnosti. Žijeme v době konzumu a materialismu. Bohem jsou peníze, vizí je uspokojování osobních potřeb a chrámem jsou obří nákupní střediska, která se nám podbízejí nejrůznějšími slevovými akcemi. Musím souhlasit s tajemníkem ČEA J. Ungrem, který v úvodu k letošnímu Aliančnímu modlitebnímu týdnu napsal: „Lidé kupují věci, které nepotřebují, penězi, které nemají, aby zapůsobili na lidi, které ani nemají rádi."

Věnujme pozornost roli Ducha svatého při formování našeho charakteru. Napsal jsem, že žijeme v éře Ducha – a tato éra předpokládá nový typ lidí. Jsou to lidé lásky, radosti, pokoje, trpělivosti, laskavosti, dobroty, věrnosti, tichosti a sebeovládání. Jak často jsme svědky následujícího klamu: Ústy vyznáváme Ježíše, modlíme se v jazycích, evangelizujeme v ulicích a přitom žijeme tělesně. Výzvou dnešní církve je duchovní život uprostřed společnosti plné materialismu a konzumu.

Třetí oblastí, nad kterou se chci zamyslet v souvislosti s érou Ducha, je chození v lásce. Mluvím-li o lásce, jasně si uvědomuji, že snad nikde jinde není takový rozdíl mezi proklamací a skutečností. Na lásce jako nejvyšší hodnotě se shodnou lidé všech náboženství i kultur včetně ateistů. Pouze choromyslní lidé budou mít jiný názor. Přesto je ve světě lásky tak málo.

Berme v úvahu, že Boží láska byla odpovědí na hřích člověka. Tam, kde jsou vztahy v pořádku, se i láska zdá samozřejmostí. Tam, kde dojde k selhání, prochází vztah těžkou zkouškou. Každý z nás si jistě vybaví nějakou situaci, kdy mezilidský vztah prošel zatěžkávací zkouškou. Emoce, které takovou situaci provází, jsou například hněv, zklamání, lítost, bolest a podobně. Důležité je, jak je celá situace zvládnuta – pokusíme se o obnovu vztahu, nebo je navždy zničen? Bůh ve své reakci na lidské selhání a zradu prožívá podobnou škálu emocí. On je náš Stvořitel a je svatý – nemůže lidské zlo jen tak tolerovat. Přesto konečnou odpovědí na zlo člověka je láska: Dává to nejcennější, co má – svého jediného Syna. Usilujme tedy i my o lásku jako nejvyšší a nejdůležitější projev přebývání Ducha svatého v našem nitru.

Skutečnost, že žijeme v éře Ducha, představuje pro církev silnou výzvu: tak snadno se necháme strhnout různými proudy dnešní doby, že místo Ducha jsme poplatní tělu. Usilujme tedy o to, abychom měli více zkušeností s působením Ducha svatého. Usilujme o to, aby tyto zkušenosti byly v našich životech běžným standardem.

Bůh Vám žehnej,

Martin Moldan, biskup