Moc sebeklamu

Vyzpytuj mě, Bože, a poznej mé srdce, zkoumej mě a poznej mé myšlení a pohleď, není-li ve mně cesta trápení, a veď mě cestou věčnosti! Ž139,23-24, ČSP

Drazí bratři a sestry,
jedna ze základních věcí, které jako křesťané ke svému životu potřebujeme, je ujištění o Boží blízkosti. Potřebujeme vědět, že Bůh je nám na blízku a že nás má rád. Možná si tyto potřeby po většinu času ani neuvědomujeme, ale jsou chvíle, kdy je to pro nás důležité. Podobně jako malé dítě potřebuje mít na blízku své rodiče, tak i my potřebujeme vědět, že je nablízku Někdo, kdo nás nekonečně přesahuje a přitom nás miluje. Nemusíme mluvit o mimořádných chvílích v životě, kdy například procházíme těžkou zkouškou. Téma Boží blízkosti je obecným tématem v Bibli – vzpomeňme na stvoření člověka, popisované v prvních kapitolách knihy Genesis, kdy jsou Adam s Evou po pádu do hříchu vypuzeni z ráje (Boží přítomnosti). Celé následné dějiny spásy jsou popisem toho, jak se Hospodin snaží obnovit vztah s člověkem. Jde o popis hledání Hospodina a následných lidských pádů. Dějiny Bible jsou tragickým popisem lidské slabosti a opakovaných selhání vyhovět Božím požadavkům. Evangelium je zprávou o tom, že cesta do Boží přítomnosti byla opět otevřena. Evangelista Matouš zaznamenal Ježíšovo prohlášení „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku." Poslední kniha v Bibli Zjevení sv. Jana obsahuje optimistické zaslíbení, že Bůh bude jednou přebývat uprostřed svého lidu a nikdo to již nezmění (Zj 21,3). V tomto smyslu tedy můžeme říci, že otázka Boží blízkosti tedy není jen osobní otázkou, ale převážně teologickou otázkou. Všichni potřebujeme být v Boží přítomnosti, ale více než to – Bůh sám si přeje být s námi a celý plán spásy je tomu podřízen.

Otázka Boží přítomnosti je spojena s některými těžkostmi. Jak poznáme Boží přítomnost? Čím se vlastně měří? Je Bůh blízko, když se cítíme šťastní a věci nám jdou od ruky? Někteří lidé cítí Boží přítomnost ve volné přírodě, horské velikány, jasná obloha, křišťálově čisté bystřiny jej vedou ke chvále Stvořiteli. Jiní lidé prožívají Boží přítomnost například při poslechu klasické varhanní hudby. Zdá se, že prožitek Boží přítomnosti ve shromáždění během bohoslužeb je jakýmsi kritériem, často nevysloveným, že bohoslužby jsou „správné".

Ovšem vázat prožitek Boží přítomnosti pouze na dobré pocity různého druhu není nejlepší řešení. Naskýtá se pak otázka, kde Bůh je, když se dobře necítíme. Nebo dokonce když trpíme. Židovský spisovatel a filozof Elie Wiesel ve svých knihách popisuje utrpení koncentračních táborů. V jedné knize popisuje scénu, kdy nacisté popravili několik lidí, mezi nimi malého chlapce. Ostatní museli sledovat jeho krutou a pomalou smrt. V davu vězňů to zašumělo: „Kde je Bůh? Kde je?" E. Wiesel píše: „Hlas uvnitř mne odpověděl: Kde je? Je tady. Tamhle visí na šibenici." V dnešní generaci, která nepamatuje válku ani chudobu a jejíž základní existenční jistoty jsou naplněny, není obvyklé spojovat Boží přítomnost s utrpením. Bližší je nám Kristus vzkříšený než trpící. Výsledkem pak bývá, že mnozí nenachází odpověď pro vlastní trápení.

Nazval jsem tento článek MOC SEBEKLAMU. V čem tento sebeklam spočívá? Odpověď najdeme v Davidově modlitbě, v uvedeném verši ze stotřicátého devátého žalmu. Celý tento žalm je nádherným vyjádřením Boží přítomnosti. David popisuje, jak jej Boží přítomnost obklopila takovým způsobem, že neměl kam utéci. Shledává, že Bůh jej znal dříve, než se narodil. Bděl nad jeho vývojem v těle jeho matky, zná dokonale jeho myšlenky a dokonce i slova, která ještě nebyla vyřčena. Nevíme, za jakých okolností David tuto zkušenost prožil, ale věřím, že šlo o důležité Boží zjevení, jež jako takové bylo nadčasové. To znamená, že se týká nejen Davida, ale i nás. Tento nádherný žalm má ale neobvyklý závěr – modlitbu, která jakoby vše zpochybňovala. „... pohleď, není-li ve mně cesta trápení, a veď mě cestou věčnosti." Jak může David po takové nádherné zkušenosti pochybovat?

V psychologii existuje pojem známý jako „Johariho okno." V podstatě jde o to, že v životě každého člověka existují oblasti, o kterých on sám ani nikdo jiný neví. Nikdo se nezná natolik dobře, aby mohl o svém charakteru a úmyslech prohlásit cokoli s konečnou pravdivostí a platností. Dokonce ani naši nejbližší přátelé nás neznají natolik, aby nás mohli pravdivě posoudit. Toto „slepé okno" vidí pouze Bůh. Zdá se, že David si je toho dobře vědom. Proto se následně po nádherně prožité zkušenosti modlí „Bože, jenom ty jsi schopen posoudit, jestli jdu správně. Chraň mne od jakéhokoli sebeklamu." (Volně parafrázováno). Závěr, jaký z toho činím, je, že intenzita Božího zjevení ani jakéhokoli náboženského prožitku nás neopravňuje k přehnané sebejistotě. To, čeho je třeba, je pokorná bázeň před Bohem.

V naší tradici klademe důraz na poznání Boha. Je to správné a biblické, neboť Pán Ježíš řekl: „V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás" (Jan14,20). Na mnoha místech Bible je zdůrazňováno, že Boha budeme znát. Věřím, že toto poznání je záležitostí jak našeho ducha, tak i rozumu a citů. Nelze znát našeho Pána a současně přitom nic neprožívat. Život s Bohem je radostný. Naše srdce má být ovládáno pokojem. Přesto všechno se zdá, že důležitější než to, že my známe Boha je, že Bůh zná nás. Některým učedníkům, kteří se chlubili, že v Jeho jménu činili mnoho mocných činů, Ježíš nakonec řekne: „Neznám vás" (Mt7,22-23). Ti lidé žili ve zřejmém sebeklamu. Činili zázraky, a přitom byli zcela mimo. Naproti tomu apoštol Pavel píše v listu do Korintu toto: „Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne" (1Kor13,12).

Co napsat závěrem? Život křesťana je provázen spoustou nádherných zkušeností. Mnozí občas prožijeme i něco jako „nebe na zemi." Letniční a charismatická zbožnost je (právem) velice otevřena na různé formy duchovních zjevení. S přemírou zkušeností ale také často přichází přehnaná sebejistota. Znáte to možná sami. S člověkem, který v nějaké situaci argumentuje způsobem „Mně to tak Pán ukázal" se obvykle není možné domluvit. Uvedený Davidův žalm nás ale učí něco o síle sebeklamu. Koneckonců, David měl se sebeklamem osobní zkušenost: Po vlastním cizoložství a vraždě byl schopen horlit pro spravedlivé odsouzení hříchu druhého člověka. Sám si přitom neviděl ani na špičku vlastního nosu. „Zkoumej mě a poznej mé myšlení a pohleď, není-li ve mně cesta trápení, a veď mě cestou věčnosti." To by měla být i naše modlitba. Bible říká, že se můžeme chlubit tím, že známe Boha, ale důležitější je mít naději, že On zná nás.
Bůh Vám žehnej,

Martin Moldan, biskup

Naposledy změněno pátek, 24 leden 2014 08:14

zpátky nahoru