Drazí čtenáři,
co mají společného královský trůn a smetiště? Zdánlivě nic. Mohli bychom dokonce říci, že jde o naprosté protiklady. Smetiště spojujeme obvykle se špínou, odpadky, zápachem. Trůn v nás vyvolává jiné představy: Sláva, království, nádhera. Trůn hovoří o bohatství, smetiště o chudobě. Trůn vypovídá o moci, smetiště o beznaději. V některých rozvojových zemích jsou za velkoměsty obrovská smetiště, kde žijí ti nejchudší. Pokud se nestane zázrak, zanedlouho zemřou na některou z nemocí, kterých je v takto nečistém prostředí hojnost. Jedno z takových smetišť je třeba ve filipínské Manile – žijí tam dětské gangy zápasící o holé přežití. Takové smetiště je vlastně malým městem – mezi hromadami odpadků pobíhají děti a krysy a snaží se urvat něco k jídlu. O smetiště se většina lidí příliš nezajímá, kdežto dění na trůnech komentují všechny deníky světa.
Verše citované v úvodu zmiňují smetiště (jiné překlady Bible: kal, hnůj). Musíme pochopit, že teologie starověkého Izraelity byla z části založena na pozorování a zkušenosti. Lidé milující Boha měli svědectví o Jeho působení a jejich svědectví byla sepsána pro budoucí generace. Tak se určitá schémata Božího jednání s člověkem opakovala, že je můžeme považovat za principy Božího jednání a takto na nich postavit i svou víru. Cesta ze smetiště na trůn je jed-ním z těchto principů. Ano, Bůh skutečně pozvedá člověka ze smetiště na trůn! Odvážím se tvrdit, že je to jeden ze základních a nejdůležitějších konceptů Božího jednání s člověkem. Pojďme se podívat na některé příklady.
Začněme nejprve „velkým obrazem" dějin: Bible na svém počátku popisuje obrazné smetiště, totiž pád člověka do hříchu se všemi následky a následné vyhnání z ráje. Příběh lidského smetiště začíná – války, nespravedlnost a útisk, světu vládne hřích a násilí. Biblický příběh končí popisem Nového Jeruzaléma, kde spravedliví budou spolu s Kristem vládnout na trůnech. Cesta ze smetiště na trůn je tak schématem lidského osudu. (Tato cesta může být i obrácená – mnozí z těch, kteří nyní sedí na trůnech, na smetišti – věčném zatracení – jednou skončí).
Kromě tohoto „základního schématu" je v Bibli mnoho příběhů, které cestu ze smetiště na trůn nádherně ilustrují. Vzpomeňme například samotný Izraelský národ – Hospodin vysvobozuje jistou etnickou skupinu, vystavenou otroctví a genocidě, aby jí dal nádhernou zemi a učinil z ní samostatný, silný a prosperující národ. Součástí tohoto „velkého příběhu" je i „malý příběh," totiž epizoda o jednom z Jákobových synů, Josefovi. Je vlastními bratry zrazen a prochází dlouhým obdobím života, které je jako smetiště (otroctví, vězení). Ve svých třiceti letech se den ze dne dostává na trůn, a tak jako druhý nejmocnější muž vládne Egyptské říši. Kdybych měl vyjmenovat všechny příběhy, které ilustrují cestu ze smetiště na trůn, tento článek by nestačil. Jen stručně chci poukázat na působení Pána Ježíše Krista. Mnohým lidem pomohl ze smetiště hříchu na trůn vítězného života: Zacheus, žena u studny, posedlý člověk bydlící mezi hroby a další jedinci.
Pán Ježíš je sám dokladem tohoto Božího jednání: Vlastním národem byl odsouzen ke smrti a tak umírá jako hříšník, ukřižován mezi dvěma zločinci (smetiště). Byl dán do hrobu a třetího dne byl vzkříšen. Po svém nanebevstoupení byl korunován a posazen na pravici Božího trůnu v nebesích.
Člověk nevěřící Bibli může tyto úvahy komentovat slovy: „Krásné pohádky!" Nicméně, chci poukázat na to, co tato "pohádka" v dějinách dokázala: Křesťanství bylo nejpronikavější silou, která kdy změnila společnost. Byli to křesťané, kteří se zásadním způsobem zasadili o zrušení otroctví a nastolení spravedlivých zákonů pro všechny lidi. Byli to křesťané, kdo pozvedli život starých a nemocných ve společnosti. Bylo to křesťanské učení, co v dějinách pozvedlo práva žen. Mnohokrát nešlo o politické aktivity, lidé pouze následovali svého Mistra a tak inspirovali většinovou společnost. Za křesťanstvím stojí síla, která člověka pozvedá ze smetiště a posazuje na trůn života. Když užívám termín „křesťanství", myslím tím nikoli historické křesťanství, které často působilo spíše obráceně, ale mám na mysli lidi, jednotlivce, skupiny i národy, kteří žili poslušní učení svého Pána. Jestliže je toto všechno pohádka, ukažte mi „pravdu", která v dějinách dokázala více!
Když píšu o cestě ze smetiště na trůn v dějinách, nemohu pominout i osobní rozměr tohoto principu. Smetiště znázorňuje stav lidského nitra, přirozeného, neznovuzrozeného člověka:
Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Marek 7:21-22. Dále např. Mt 23,25-28
Ano. Lidské nitro, jež není poddáno vládě Božího Ducha, je takovým smetištěm. Pokud však člověk delší dobu žije ve špíně, přestává mu vlastní špína smrdět, zvykne si na ni. Musíme prožít dotek Boží svatosti, abychom si uvědomili vlastní smetiště a zatoužili po něčem lepším. A přesně v tom spočívá zvěst evangelia, Dobré zprávy: Bůh se sklání k člověku žijícímu ve vlastním smetišti a pozvedá jej do své slávy, posazuje jej na trůn. Apoštol Pavel píše věřícím v Krista tato slova: „Spolu s Ním nás vzkřísil a spolu s Ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši" (celý text viz Ef 2,1-8).
Můžeme tedy vidět, že Bůh je ten, který pozvedá slabé. Pozvedá hříšníky činící pokání, pozvedá skleslé a unavené. Pozvedá člověka ze smetiště a posazuje jej na trůn své slávy. Umožňuje člověku zažít zásadní změnu v životě již nyní. V plnosti bude tato cesta ze smetiště na trůn dovršena po vzkříšení spravedlivých – hlavní naději křesťanství.
Jestliže se nějaká myšlenka tolikrát opakuje, tolikrát je prokázána v Božím jednání s jednotlivci i národy, tolikrát ilustrována v Bibli i novodobých dějinách, je možné tomu nevěřit? Skloňme se před Bohem, který sám v lidském těle okusil smetiště pohrdání, a zavržení, abychom my mohli spolu s Ním sdílet nebeský trůn. Naše cesta vede vzhůru!
Bůh Vám žehnej!
Martin Moldan, biskup AC