„Tomu nikdy nemohu uvěřit!" – mnohokrát jsem slyšel v různých obměnách tuto větu jako zdůvodnění odmítnutí křesťanské víry. Jako kdyby víra stála na jakýchsi iracionálních, po-chybných a nepřijatelných důkazech. Zdá se, že aby člověk uvěřil, potřebuje k tomu hodně silný důvod (někteří lidé se domnívají, že i dočasné „vypnutí" mozku). Je běžné v souvislosti s vírou hovořit o důvodech. Zkusme se nyní na věc podívat poněkud obráceně. Stejně jako víra, i nevěra má své důvody. Ty mohou být různé. Toto zamyšlení, v souladu s úvodním biblickým textem, se na nevěru bude dívat z úhlu lidských motivů.

Běžně přijímáme fakt, že společensky mocná třída farizeů odmítala věřit v Ježíše. Při podrobnějším pohledu jejich nevěra až tak samozřejmá není: Ježíš věřil ve stejného Boha, vycházel ze stejných knih a prohlašoval se za Mesiáše, což bylo téma, kterým tehdy žila celá společnost. Ježíš jako prorok a Mesiáš se objevil v rámci uceleného systému, kterým byl judaismus se všemi svými důrazy a učením. Nebyl někým, kdo „spadl z Marsu". Přesto byl odmítnut.

Příběh z Janova evangelia popisuje poněkud paradoxní situaci: Ježíš farizeje obviňuje nejen z toho, že nevěří jemu, ale dokonce i z toho, že nevěří ani Mojžíšovi. To už je trochu silné kafe, protože nebylo rozhodnějších a zarputilejších obhájců Mojžíšovi víry, než právě farizeové. Právě striktní a nesmlouvavý důraz na Mojžíšův zákon bylo to, co oddělovalo farizeje od jiných skupin obyvatelstva v tehdejším Izraeli.

Náš Pán klade příčinu farizejské nevěry do roviny jejich motivů: „Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte!" Tvrdé? Ano. Je to tvrdé a zároveň i překvapivé obvinění. Člověk sám by nikdy svou nevěru takto nezdůvodnil. K tomu je zapotřebí pronikavý pohled proroka do hloubi lidského srdce. Zároveň nám tím Ježíš ukazuje, že mezi nahlas proklamovanými důvody a těmi skutečnými, může být propastný rozdíl. Skutečným důvodem nevěry farizeů tedy byla skutečnost, že jim šlo více o slávu od lidí, tedy o společenskou prestiž, vlastní důležitost, veřejné uznání a vše, co je s tím spojené.

Pokud bychom sledovali celou věc ze širších souvislostí, shledáme, že toto tvrzení se potvrdí. Ježíš byl ve své době populární – na úkor farizeů. Není divu, že ho nesnášeli. Na druhou stranu, oni si byli dobře vědomi všech zázraků a znamení, která Ježíš činil. Nikodém (také farizeus) to za ně vyjádřil v nočním rozhovoru s Ježíšem: "Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním." Ježíš činil skutky, které zcela jasně provázela nadpřirozená Boží moc, a současně nemilosrdně bil do farizeů. Poukazoval na rozpor mezi jejich zdánlivou vysokou mravní a duchovní úrovní a tím, jací byli ve skutečnosti. Nazval je „obílenými hroby". Z estetického hlediska na dobře udržovaném hrobu není nic zlého, ale dovnitř se raději nikdo nedívá. Odhaloval jejich pýchu, vytýkal jim, že pověst u lidí a vnější dojem je pro ně důležitější, než Boží pravda. Výraz „farizeus" vešel do dějin jako synonymum pro pokrytce. Jako pojmenování pro člověka, který o sobě vytváří nějaký dojem – a dá si na tom nesmírně záležet – ale skutečnost je diametrálně odlišná. Stejně jako mezi květinami na hrobě a kostmi uvnitř.

Důraz kladený na lidskou slávu více než na Boží uznání není Písmu cizí: vzpomeňme třeba na jedno z pokušení, kterým byl Ježíš zkoušen od ďábla na poušti před tím, než zahájil veřejnou službu: Je mu podbízeno, aby skočil dolů z chrámu a vyžádal si tak nadpřirozenou záchranu od andělů (na základě Žalmu 91,11). Okamžitě by tak na sebe strhl pozornost davů a byl by bez problémů uznán Mesiášem. Bůh ale nemá rád takovéto zkratky ke slávě. Překladatelé kralické Bible tomu říkají „pýcha života" (1J2,16).

Tato extrémní touha po uznání, závislost na potlesku davů a pochlebování od okolí má ve svém jádru ospravedlnitelný základ: všichni potřebujeme uznání. Všichni potřebujeme vědět, že jsme od druhých přijímáni. Každého člověka na světě potěší, když slyší, že něco udělal dobře. Abraham Maslow v roce 1943 definoval pět základních kategorií lidských potřeb. Stanovil předpoklad, že aby mohla být naplněna vyšší potřeba, musí být naplněny potřeby na nižších stupních. Aby člověk mohl žít pro druhé, potřebuje k tomu uznání a úctu. Tato teorie není dnes přijímána zcela bez výhrad, ale rámcově platí: Zdravý lidský jedinec se může plně rozvinout za předpokladu, že je svým okolím oceňován. Zdá se, že farizeové se zastavili na tomto stupni: oceňování se jim jevilo natolik příjemné, že jej nehodlali ztratit. (Jeden z mluvčích na našich pastorálkách před lety pravil: „S chválou je to jako s parfémem: Přivoň, ale nepij"). Z tohoto úhlu pohledu se lidské ego jeví jako největší překážka na cestě růstu. I na cestě víry, jak vidíme na příkladě farizeů.

Můžeme to celé shrnout slovy, že uvěřit a obrátit se spolu souvisí. Přijmout víru není jen intelektuální počin, kdy jeden názor vyměním za jiný. Je to mnohem více komplexní zkušenost, přičemž ono obrácení znamená otočit se od sebe směrem k Bohu. Je tomu tak proto, že naše nitro, naše vlastní ego je největším nepřítelem víry. Když člověk cítí, že riskuje ztrátu pohodlí, ztrátu společenských vazeb, přátelství, uznání, postavení, pak nemá až tak ochotu věřit. Uvěřit tedy znamená odvrátit se od sebe sama směrem k Bohu. Bůh musí být důvodem naší víry, nikoli kalkulace typu ztráta – zisk.

Mnohokrát v životě jsem se setkal s tím, jak ona „pýcha života" zabraňuje následovat Ježíše. Nejde ale o to, co pozorujeme u druhých – jde o to, abychom sami sebe dokázali konfrontovat s pravdou. Sami musíme zkoumat své srdce, nakolik jsme čestní, když říkáme, že něco „nejde". Nakolik jsme ochotni ve svém životě víry přinášet oběti, ztrácet časné, abychom získali věčné. Nakolik hledáme Boží slávu namísto slávy vlastní.

Bůh Vám žehnej

Martin Moldan, biskup