I z hlediska lidských povolání a profesí platí, že růst je nutným předpokladem toho, abychom svou práci mohli vykonávat dobře. Možná existují povolání, u kterých stačí jednou nabyté vzdělání, a víc se od člověka již nečeká. Ale může to být chápáno i obráceně – ti, kteří nejsou ochotní se dále rozvíjet, celý život budou zastávat špatně placená místa. U lidí, kde výkon profese má bezprostřední dopad na život či zdraví dalších lidí, je další vzdělávání a růst nutným předpokladem.

Stejně tak je důležitý růst i v životě křesťana. Můžeme jej chápat dvojím způsobem: V první řadě jde o duchovní růst. Cílem je, abychom rostli do podoby Pána Ježíše Krista. Tento růst se týká charakterových a duchovních vlastností. Další oblast růstu se týká služebníků. Každý, kdo vykonává nějakou službu v Božím království, musí usilovat o další růst – a o těch, jejichž služba se týká práce s lidmi, to platí dvojnásob. Ať jde o pastory, pracovníky s dětmi a mládeží, misijní a pastorační pracovníky. Podívejme se na jednoduchý příklad: Když jdeme k lékaři, vyžadujeme odborníka. Osobně bych se nenechal operovat od lékaře, který sice miluje lidi a je upřímný, nicméně jeho odborný růst se zastavil někde před třiceti lety. Potenciál církve tedy není dán toliko duchovním rozvojem, ale i odbornými kompetencemi. Kdo pracuje s druhými lidmi, musí se sám rozvíjet ve všech směrech.

Pojďme se nyní podívat na příklad v Bibli. Nutnost růstu si dokážeme na životě apoštola Petra. Protože se jedná o rozsáhlé téma, budu stručný a mnohé myšlenky podám zjednodušeně.

Biblické vyprávění napovídá tomu, že v okamžiku, kdy Petr uvěřil, byl již dospělým, zralým mužem. Měl svou rodinu. S Ježíšem se setkává v okamžiku, kdy má za sebou celonoční neúspěšný rybolov. Ráno Ježíš vstoupí na jeho lodičku, aby si získal odstup od tlačících se davů, a káže. Pak pronese známou větu: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu" (L5,4). Představuji si profesionálního rybáře, jak jej před zraky tisíců lidí poučuje nějaký potulný rabín. Nicméně Petr byl učenlivého ducha a v ten den se mu to mimořádně vyplatilo. Že je Petr ochoten stále se učit novým věcem, dokázal v životě mnohokrát. Vzpomeňme příběh o tom, jak se učil chodit po vodě, jak jako první ze skupiny Dvanácti rozeznal, kým Ježíš je. Přes to všechno nebyl dokonalý; jeden z nejdůležitějších kroků na cestě jeho růstu se týkal vlastního sebepoznání. Přišel okamžik, kdy svého Pána zradil. Nešlo o zlý úmysl, jak tomu bylo v případě Jidáše, jako spíše o slabost, selhání ze strachu. Na Petra samotného toto selhání těžce dolehlo: „Vyšel ven a hořce se rozplakal" (L 22,62). Bude schopen se z tohoto těžkého pádu poučit a znovu povstat? Bible ukazuje, že přijal Ježíšovu nabídku odpuštění a byl vnitřně obnoven. Pán říká, že teprve tehdy se Petr skutečně obrátil (L22,32).

Tím vším proces Petrova učení se neskončil, čekaly na něj další výzvy. Následovaly Letnice, a Petr byl zmocněn Duchem svatým. Rázem vidíme zcela jiného muže, než tomu bylo dříve. Je smělý, neohroženě káže evangelium i nepřátelům, zdá se, že jej nic nemůže zastavit. Po několika krátkých letech přichází další zásadní lekce výuky do jeho života. Petr se tehdy modlil na střeše domu, když v tu chvíli měl známé vidění o plachtě snášející se z nebe (Sk10,9-16). Výklad tohoto vidění je dnes zcela jasný, ale tenkrát se jednalo o revoluční, zcela přelomovou událost. Šlo o začlenění pohanů do plánu spásy. Ne, že by teprve v tu chvíli Bůh něco nového konal. Pán Ježíš zemřel na kříži jak za hříchy Židů, tak i za hříchy pohanů. Šlo o to, že Židé tomu na počátku nerozuměli, a nyní nastává chvíle, kdy se situace musí změnit. Dojde k několika navzájem propojeným událostem: Anděl navštíví římského setníka Kornélia, Bůh mluví k Petrovi ve zmíněném vidění a ve stejné době se obrací i Pavel, apoštol pohanů. Tenkrát ale věci nebyly tak jednoduché, jak se jeví dnes: Otázka plnoprávného začlenění pohanů do těla Kristova otřásala církví minimálně po celé období popisované v Novém zákoně. Přestože v misii mezi pohany sehrál rozhodující úlohu Pavel, byl to Petr, kdo této misii otevřel dveře. Byl mužem, který se neustále učil. Neměl postoj „Teď už vím všechno." Proto mu Duch svatý mohl odkrývat další tajemství.

Ani toto nebyl konec jeho rozvoje. Záhy na to došlo k dalšímu incidentu. Teoreticky mu bylo jasné, jak to s těmi pohany a jejich vírou je, ale neměl dostatek vnitřních sil, aby své přesvědčení obhájil před tou tradičnější částí církve. Výsledkem bylo, že se choval pokrytecky: mezi pohany se choval jako pohan, mezi Židy ustoupil od svého přesvědčení a pohanů se stranil. Pavel jej tenkrát za toto pokrytectví veřejně napomenul (Ga2,14). Výsledkem je, že zde máme dokonalý portrét muže, který i přes své mnohé slabosti neustále rostl. Neustále byl ochoten se učit novým věcem. Občas selhal, ale ani to jej nezastavilo. Láska k Ježíši a touha jej následovat byly motorem, díky kterému byl tento muž otevřen vstupovat do nových tajemství Božího plánu.

Někdy se setkávám s tvrzením „Však kdyby Bůh chtěl, On by nám to zjevil". Těmito slovy ospravedlňují někteří pyšní náboženští lidé svou neznalost. Zodpovědnost za svůj růst tak přehazují na Boha. Jsou vzdáleni pokornému učenlivému duchu, jak se s ním setkáváme u Petra.

Když zhodnotím Petrův život a duchovní růst, mohu konstatovat: Křesťan roste v každém věku. Neexistuje stav, kdy si můžeme říci: „Teď mám vše, co potřebuji, už mohu jen rozdávat". Úmyslně zde nepolemizuji o tom, jak se takový růst uskutečňuje. Vím, že jsou lidé, kteří budou preferovat více modliteb a studia Božího slova, zatímco jiní si udělají k tomu všemu i nějakou školu. To, co chci zdůraznit, je potřeba učenlivého ducha, který je za tím vším. To, co by nás společně mělo zneklidňovat, jsou naše selhání. Jsme schopni je vnímat? Pokud ano, jak na ně reagujeme? Nechceme-li skončit jako ti, kteří Boží dílo brzdí, místo aby jej urychlovali, hledejme ustavičný duchovní růst.

V Kristu,

Martin Moldan, biskup AC