Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Stařec a nemluvně

V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předepisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: "Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy - světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael." Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: "Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat. Lukáš 2:25-34

 

Drazí bratři a sestry, na počátku dvanáctého měsíce v roce jsem se rozhodl Vás pozdravit slovy z Lukášova evangelia. Příběh nás uvádí do okolností provázejících Ježíšovo narození. Starý muž jménem Simeon, se na sklonku svého života dočkává naplnění toho, proč žil; má možnost přivítat právě narozeného Mesiáše. Představuji si, jakou obrovskou úlevu prožil ve svém srdci: Duch svatý mu zjevil, že nezemře, dokud neuvidí Mesiáše. Léta míjela a Mesiáš stále nikde. Dovedu si představit Simeonovy modlitby, jak vyhlížel naplnění tohoto proroctví. Dovedu si představit, s jakou pozorností sledoval veřejné dění, jak analyzoval vystoupení rozličných „proroků". Čas plynul a Simeon stárnul. Snadno se věří tomu, že Mesiáš přijde, ale věřit, že Mesiáš přijde za mého života – to vyžaduje dávku odvahy. Když stařec bere do rukou nemluvně, je jistojistě přesvědčen, že jde o narozeného Mesiáše. Všimněte si, že nepožehnal jemu, ale jeho rodičům, podle pravidla „větší žehná menšímu". Žehnat dětem přitom bylo zvykem, ale Simeon se neodváží žehnat Tomu, který sám v sobě ztělesňuje veškerá požehnání.

Představuji si, jakou úlevu Simeon v tu chvíli prožil. „Mělo to všechno smysl". Pokud svůj život zasvětíte něčemu, co není vidět, žijete v určitém napětí. Potřebujete se neustále povzbuzovat ve víře, zda jdete správně. Před nedávnou dobou se do Čech vrátil jistý samozvaný „prorok" a v souvislosti s jeho návratem se hodně psalo o zklamaných následovnících, kteří mu v počáteční euforii věnovali veliké částky peněz a pak prožili obrovské zklamání. Takto zklamaným lidem se obvykle zhroutí celý svět, vše pro ně ztratí smysl. Je smutnou realitou, že spolu s vírou je na světě tolik pověr. Je velkou tragédií, když po dlouhé době člověk musí konstatovat, že se mýlil. Člověk potřebuje svědectví od Boha, že kráčí správně. Simeonovi se právě tohoto svědectví dostává, a tak může s ulehčením konstatovat „Mělo to všechno smysl. Nyní propouštíš svého služebníka".

Naše životy jsou svým způsobem podobné Simeonovi. Žijeme pro něco, co zatím není vidět. Investujeme do věcí, jejichž naplnění teprve čekáme. Jednou takovou investicí je například misie. Jako Apoštolská církev klademe na misii velký důraz. Věříme, že jde o poslušnost Ježíšovým slovům „Jděte do celého světa a čiňte mi učedníky". Všichni jít nemůžeme, ale všichni se můžeme modlit, všichni můžeme podpořit misii finančně. Zapojení se do misie je povinností každého křesťana.

V říjnu jsme pořádali misijní konferenci „Za horizonty", která byla částečně zaměřena na zvěstování evangelia muslimům v Etiopii. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že z každých 100 dolarů, které křesťané ve světě vydělají, jde pouze deset centů na misii a z toho jen dva centy na práci mezi lidmi, kteří neznají Ježíše. Křesťané obecně tedy investují pouhé dvě tisíciny svých prostředků na zvěstování evangelia ve světě. To není mnoho. Je zde vidět rozpor mezi tím, co vyznáváme a tím, co skutečně děláme. Jeden z mluvčích na konferenci také řekl: „Jedna z největších překážek růstu církve je to, že je to nepohodlné". Skutečné evangelium nikdy v dějinách nebylo pohodlné. Život ve víře a život v pohodlí se navzájem vylučují. Simeon pravděpodobně nežil pohodlný život. Žil svou víru, žil svůj sen, a ačkoli jistě čelil mnohým pochybnostem, ještě za svého života se dočkal naplnění. Byl jedním z prvních lidí, kteří v narozeném dítěti rozeznali Mesiáše. Jeho život byl uzavřen a on mohl odejít v pokoji.

Simeonův příběh nám také připomíná blížící se Vánoce, svátek Ježíšova narození. Ačkoli přesně nevíme, kdy se Pán Ježíš narodil, Vánoce jsou tradičně časem, kdy se jeho narození připomíná. Svým způsobem jsme v situaci, kdy nám Vánoce byly ukradeny: Svět je slaví mnohem bouřlivěji a honosněji. Nejpozději v říjnu se začíná zdobit, obchodní řetězce a supermarkety jsou připraveny na svátky mnohem dříve, než křesťané. Tyto Vánoce jsou však zcela jiné. Mluví se o kouzlu Vánoc, atmosféře Vánoc, nikoli však o Pravdě Vánoc. Setkáte se s jesličkami, ale nedozvíte se o kříži. Lidé touží po dárcích, méně už po obětech. Jako křesťané máme jedinečnou příležitost ukázat lidem na pravou podstatu Vánoc.

Konec roku je vždy časem k hodnocení uplynulého období. Podobně jako Simeon uzavíral běh svého pozemského života, my uzavíráme další rok našeho života. Simeon odešel v pokoji – zasvětil svůj život něčemu, co mělo smysl. Uvěřil hlasu Ducha svatého a věřil v příchod Krista na svět. Bible neříká žádné další podrobnosti o tom, kým Simeon byl. Mohl být kněz stejně jako třeba řemeslník nebo obchodník. Ve své neurčitosti proto může být vzorem pro každého z nás. Ať už máme jakékoli povolání, zastáváme v církvi jakékoli místo, to jedno nás spojuje: Uvěřili jsme Bohu a čekáme na naplnění Jeho zaslíbení. Kéž i my můžeme v závěru tohoto roku konstatovat: „Mělo to všechno smysl."

Bůh Vám žehnej,

Martin Moldan, biskup

Naposledy změněno pátek, 24 leden 2014 08:10
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.