Tak jako každý rok, i letos se s vámi chci sdílet ohledně slova od Pána, jež jsem přijal. Neviděli již nikoho jiného, než Ježíše samotného. Tato slova nás vedou do evangelijního příběhu popisujícího události na hoře proměnění. Pán Ježíš se před očima tří učedníků proměnil – spatřili Jeho slávu a spolu s Ním i dva muže Starého zákona, Mojžíše a Eliáše. Scéna to musela být úchvatná, neboť – jak říká text – „Petr nevěděl, co mluví“. Natolik byli učedníci nebeským zjevením přemoženi. Za několik okamžiků byla tato scenérie zakryta oblakem a učedníci viděli už jenom Ježíše. Slova mohou znamenat prosté konstatování situace, avšak mohou znamenat mnohem více. Mohou být symbolickým prohlášením podtrhujícím důležitost zraku zaměřeného na Pána Ježíše Krista. Mohou upozorňovat na to, že pohled upřený na Ježíše je mnohem důležitější než veškerá duchovní zjevení i nadpřirozené zkušenosti, jichž se nám během služby Pánu dostává. Anebo mohou prostě znamenat programové prohlášení našich životů, totiž, že chceme stále vidět našeho Pána. Nechceme být těmi, kteří v neděli „přepnou“ na duchovní program a zbytek týdne tráví pohlceni ve svých radostech i starostech. Takto chápu význam textu já. Toužím po tom, abych za všech okolností viděl Ježíše.

Abychom slovu lépe porozuměli, podívejme se na něj v kontextu celého Písma. Jak ve Starém, tak i v Novém zákoně nalezneme prohlášení obsahově blízká:

Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese. Žalmy 16,8

… s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. Židům 12,2

Obě prohlášení, jak slovo z Žalmu, tak i text epištoly Židům, prohlašují stejnou pravdu: vyjadřují touhu pisatele hledět na Boha. Je důležité si povšimnout, že ani v jednom případě nejde o jakési bezúčelné duchovní cvičení, nýbrž vychází z akutní potřeby. Pisatel Žalmu (král David) vyjadřuje obavu z pádu. Popisuje lidi, kteří hřeší tím, že utíkají za jinými bohy. Bylo snadné podlehnout pokušení, že Hospodin není dostatečně mocný (ochotný) angažovat se v životě svého lidu. Izraelité často hřešili tím, že pomoc hledali na nesprávných místech. Neznamená to, že zcela popřeli existenci Hospodina, Boha Izraele, ale v praktických každodenních potřebách se přikláněli k modlám okolních pohanských národů. I dnes slýchávám slova „Modlil jsem se a Bůh mi nepomohl, tak jsem si musel pomoci sám.“ Král David byl přesvědčen nejen o existenci Boží, nýbrž i o jeho naprosté jedinečnosti. V žádném případě nechtěl hřešit tím, že by šel pomoc hledat jinam – i když to kolem sebe tak často viděl. Jaké bylo jeho řešení této situace? Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese. Vnitřní zrak měl stále zacílený na Hospodina. Jedině tak mohl obstát uprostřed všemožných pokušení a zůstat pevný jako skála.

List Židům popisuje podobnou situaci. Adresáti listu jsou křesťané židovského původu. Měli to velice těžké – od svých příbuzných zakoušeli nelehké protivenství. Tento list nám ukazuje situaci několik desetiletí po vzniku církve: obrácení Židé ve své víře ochabovali, přestali duchovně růst a někteří si kladli otázku, zda jejich rozhodnutí vyznávat Ježíše jako svého Mesiáše bylo správné. Byla s tím spojena řada teologických otázek, ale podstatou problému byla únava a ochablost ve víře. Potřebovali do své situace silné povzbuzení, a tím je právě tento list. Autor vyslovuje přesně totéž, co napsal David v uvedeném Žalmu: Mějte pohled upřený na Ježíše. Ve verši tři pak autor dodává, aby o Ježíši přemýšleli, rozvažovali. To jim dodá potřebnou sílu k překonání těžkostí.

Nic nového pod sluncem. Slova, která každý z nás během života slyšel tisíckrát z různých kázání. Jsou jednoduchá, základní, avšak nesmírně účinná, ve svých důsledcích revoluční. Někdy to bývá s námi tak, že věci, které považujeme za zcela samozřejmé, nám v praxi unikají. Proto si přeji, abychom se tento rok intenzivně zamýšleli nad tím, co to znamená hledět ustavičně na Ježíše.

Abychom se z poněkud abstraktních úvah přesunuli do praktické roviny, řekněme si pár slov o tom, co je vlastně obsahem onoho „hledění na Ježíše.“ V první řadě jde o přemýšlení. Máme o Kristu ustavičně přemýšlet. Je to možné? Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že ano. Po svém obrácení jsem několik let pracoval v zaměstnání, které vyžadovalo soustředěnou mysl a ustavičnou pozornost. Přesto mi to nebránilo v tom, abych si byl vědom ustavičné Boží přítomnosti. Přemýšlení o Ježíši je duchovní záležitost a nikterak nekoliduje s běžnou pracovní činností. Dále je to otázka zasvěcení. Nejde zdaleka o to, zda jste „věřící“, nýbrž o to, zda jste Pánu Ježíši vydali celý svůj život, tedy i myšlenkový. Je mnoho věcí, které se dožadují naší pozornosti, ale žádná z nich nesmí vytěsnit Boží přítomnost. V praxi je to nemožné, protože jsme jen lidé, a proto musíme občas ve svém nitru „uklízet“, tedy vyznávat a opouštět to co není správné a znovu se Pánu zasvěcovat. „Čistý a uklizený příbytek nesmí zůstat prázdný“ – Mt 12,44. Jak jsem již napsal, ono „hledění na Ježíše“ není samoúčelné. Nechceme pěstovat žádnou formu přehnané, od reality vzdálené zbožnosti. Jde nám jen o to, abychom byli silní v Pánu a vítězili nad pokušeními. Jde nám rovněž o to, abychom měli „mysl Kristovu“ a tak byli připraveni ke každému dobrému skutku. Vlastně ani neexistuje jiné křesťanství než právě takové. Každý, kdo chce ve své víře obstát, musí dát Bohu celý svůj život – i myšlenkový. Tomu slovu „musí“ rozumějte prosím správně: není to povinnost, je to výsada. Přináší to do života radost, čerstvost, jistotu Boží přítomnosti. Neměnil bych to za nic na světě. Přeji to i Vám!

Bůh Vám žehnej,

Martin Moldan, biskup