Četl jsem úvahu, v níž autor srovnával Velikonoce s Vánoci. Všiml si rozpaků, s jakými česká společnost přistupuje ke slavení Velikonoc. Autor viděl důvod hlavně v tom, že o Vánocích slavíme narození Pána Ježíše, kdežto o Velikonocích jeho smrt a vzkříšení. S novorozenětem můžeme manipulovat, jak chceme, a svátky tak můžeme přizpůsobit svému sentimentu. Ovšem o Velikonocích máme co do činění s dospělým Kristem, který je Pánem, a tady je svět v rozpacích. Pro nevěřící je snadnější slavit narození než smrt a vzkříšení. Připustit, že se Ježíš narodil, není tak obtížné. Připustit ovšem jeho smrt a vzkříšení, to vyžaduje víru. Není divu, že dnešní Velikonoce připomínají více spíše ty původní pohanské svátky než křesťanské poselství. Žádný jiný svátek tak jasně neilustruje dva rozdílné světy – svět křesťanů a svět pohanů.
Konfrontace dvou různých myšlenkových světů je téma, které by nás mělo zajímat. Jak jinak chceme v dnešní společnosti zvěstovat evangelium, než že se budeme snažit pochopit myšlení dnešního světa? Příkladem je pro mne apoštol Pavel. Kniha Skutků popisuje, jak Pavel navštívil Athény a setkal se tam se zastánci různých filozofických proudů. Kdesi jsem se dočetl, že křesťané údajně nemají tento příběh rádi, protože Pavel při kázání evangelia pohořel. Opak je pravdou – je to jeden z nejvíce poučných příběhů z Pavlových cest. Je poučný právě proto, jak dokumentuje střet naprosto rozdílných myšlenkových světů. Pavel na to byl připraven a své kázání přizpůsobil mentalitě posluchačů. Někdy příliš přeceňujeme Pavlův neúspěch, ale řeknu vám popravdě, takový neúspěch bych si dopřál klidně každý den. Pár lidí, z nichž dva jsou jmenováni, tam uvěřilo.
Uvedu další příklad toho, jak rozdílně mohou lidé myslet a reagovat. Lukášovo evangelium v osmnácté kapitole uvádí ve verších 31 – 43 dva příběhy. Pokud je čteme společně a přemýšlíme nad jejich významem jako nad jedním celkem (což byl mimochodem Lukášův záměr), můžeme spatřit něco navýsost zajímavého:
První příběh popisuje situaci, kdy Ježíš svým dvanácti učedníkům poprvé zmínil blížící se utrpení a smrt. Učedníci to naprosto nebyli schopni přijmout. Rozumějte prosím dobře, oni byli jinak snaživými studenty, stačilo slovo a Petr vystoupil z loďky a chodil po vodě. Problém nebyl v neochotě. Zprávy o utrpení a ukřižování byly natolik vzdáleny jejich myšlenkovému světu, že nebyli schopni je zpracovat. Lukáš v závěru trojím způsobem konstatuje jejich zaslepenost: „Ale oni ničemu z toho neporozuměli a ten výrok byl před nimi skrytý; nechápali, co bylo řečeno." Záměr autora je zcela zřejmý, chce ukázat, jak vzdálené bylo jejich myšlení od toho, co jim chtěl Ježíš sdělit.
Následující příběh vypráví o slepém žebrákovi u Jericha: „Když uslyšel, že jde kolem zástup, vyptával se, co se to děje. Oznámili mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský. Tu zvolal: ‚Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!' Ti, kteří šli vpředu, mu přísně domlouvali, aby zmlkl. On však tím víc křičel: ‚Synu Davidův, smiluj se nade mnou.'" Mnozí tenkrát následovali Ježíše, ale vyznat jej synem Davidovým (tedy Mesiášem) vyžadovalo víru a odvahu. Za toto vyznání byli Židé tehdy vylučováni ze synagog (např. J 9,22). Otázkou je, kde slepý žebrák sebral tu jistotu, že Ježíš je Mesiáš. Zástup si uvědomoval závažnost jeho vyznání a rizika s tím spojená, proto se jej snažili umlčet. Slepý žebrák riskoval svou případnou exkomunikací mnohem víc, než by riskoval člověk zdravý a existenčně zabezpečený. Přesto vše dokázal vsadit na jednu kartu.
Tak zde máme dva světy: Svět učedníků, kteří už tři roky Ježíše následovali, a přesto nebyli schopni pochopit některé závažné věci. Dále je zde svět slepého žebráka, který bez váhání Ježíše nazývá synem Davidovým. Autor evangelia záměrně řadil tyto příběhy vedle sebe, aby kontrast vynikl. Jak je možné, že skupina učedníků, tedy muži, kteří vše zanechali a šli za Ježíšem, nebyli schopni uvěřit Ježíšovým slovům, a slepý žebrák uvěřil během jediného okamžiku? Lukáš nepodává odpověď, pouze staví otázku a nechá na čtenáři, aby si závěr učinil sám.
Dnešní společnost je ukázkovým příkladem střetů různých myšlenkových systémů. Demokracie, svoboda slova a svoboda vyznání způsobily, že lidé mohou bez rizika vyznávat cokoli. Díky moderním informačním a komunikačním technologiím je svět propojen, informace se šíří podstatně rychleji, svět se stává ještě komplikovanějším a nepřehlednějším.
Dokonce i v prostředí církve se nevyhneme střetům různých světů, jako příklad stačí uvést rozdíl v myšlení mezi mladou a starší generací, rozdíl v přístupu k víře mezi regiony, kde křesťanství má tradici, a regiony, kde církev začíná zcela od nuly. Rozdílů je více. Bible nám ukazuje, abychom s tím počítali, a podobně jako Pavel v Athénách i my s velkou dávkou citlivosti a opatrnosti přistupovali k těm, kteří jsou „jiní", ať se již hlásí ke křesťanství či nikoli. Nenabádám k bezbřehé toleranci, pouze radím k opatrnosti. Místo odsuzování jiných názorů usilujme o porozumění. Snaha porozumět nás ještě nezavazuje se vším souhlasit, pouze otevírá dveře k mnohem hlubšímu rozhovoru. Pokud nebudeme ochotní investovat do toho, abychom porozuměli světu těch, kteří jsou odlišní, marně se budeme snažit prodat své zboží.
Příběh z Lukášova evangelia dokonce ukazuje jistý paradox – v pozici nevěřících byli ti, u kterých bychom to nejméně čekali. Naopak člověk s tělesným postižením projeví precizní duchovní vhled. Někdy jsme to my křesťané, kdo potřebuje „otevřít oči".
Blížící se Velikonoce nejsou jen bezvýchodným střetem dvou světů: světa stále více pohanské společnosti a světa církve, uzavřené v pevnosti neomylných dogmat. Bůh může otevřít srdce na místech, kde bychom to čekali nejméně. Buďme ale i sami ochotni k tomu nechat se nově oslovit Duchem svatým.
V Kristu,
Martin Moldan, biskup