Negativní vztah českého národa k autoritám má ve skutečnosti kořeny mnohem hlubší, než jsem zmínil. Souvisí s historií českého národa a sahá po staletí zpátky do minulosti. Aniž bych zde rozebíral podrobnosti, chci říci, že jde o problém duchovní a není snadné jej řešit. Toto číslo časopisu se věnuje otázce vůdcovství, chce tedy ukázat na důležitost vůdcovské role pro zdravý život církve a její rozvoj. Jednotlivé články vycházejí z předpokladu, že role vedoucího se nedotýká zdaleka jen pastorů. V církvi máme různé úrovně vedení, od vedoucích nedělní besídky přes veškeré služby až k vedení církve. Vedoucí na všech těchto úrovních si musí uvědomit, v jak náročné službě stojí, a současně brát v potaz i to, že se pohybují v kultuře, která existenci autorit jen těžko ocení.

Chci povzbudit i čtenáře, kteří nezastávají v církvi žádnou vůdcovskou roli – být vedoucím je mnohem více, než by se zdálo na první pohled. Mnozí z nás jsou zodpovědní za další lidi v rámci civilního zaměstnání. Profesionální vůdcovství dnes zdaleka neznamená jen plnění stanovených úkolů, ale dotýká se životů jednotlivých lidí v mnohem větší šíři, než je pracovní proces. Vůdcovská role se týká i rodičů. Otec vystupuje jako vůdce celé rodiny a zrovna tak matka by měla mít jisté vůdcovské předpoklady, aby úspěšně zvládla své děti. Vůdcovství je vrozenou schopností i darem Božím, možná někteří tento dar v sobě objevíte po přečtení tohoto čísla časopisu.

Význam vůdcovství pro růst církve jsem si znovu uvědomil na sklonku minulého roku, kdy jsem byl na návštěvě amerického megasboru Willow Creek Community Church. Celý týden jsem měl možnost pozorovat život sboru a snažit se porozumět příčinám jejich růstu. Na víkendových bohoslužbách sboru se vystřídá okolo 25 000 účastníků a troufám si říci, že právě skvěle zvládnuté vůdcovství je jedním z důležitých předpokladů růstu sboru. Jedním z tajemství, které jsme zde objevili, je schopnost zachovat důraz na mezilidské vztahy i při takto vysokém počtu lidí. Vůdcovství je proto tématem, jimž by se každý vedoucí v církvi měl zabývat.

Jedním z aspektů vůdcovství je jeho další rozvoj, růst a kultivace. Úvodní verš nás uvádí do chvíle, kdy Izrael přešel Rudé moře a následně začali spontánně oslavovat Hospodina. Áronova sestra Mirjam začala Boha chválit s bubínkem v ruce a další sestry jí následovaly. Nečteme zde nic o generální zkoušce ani předem daném plánu. Vše se odehrává zcela přirozeně. Kdyby povstala jiná žena, je pravděpodobné, že by neupoutala pozornost tak jako Mirjam. Právě tato žena měla určité vůdcovské obdarování (Bible jí popisuje jako prorokyni), a když povstala ke chvále, ostatní ženy jí okamžitě následovaly. Zároveň je to ta samá Mirjam, která v další lekci selhala, když sama zpochybnila Mojžíšovu autoritu a postavila se proti němu. Příběh ukazuje, že vůdcovský dar neznamená automaticky neomylnost, ale musí růst, zrát, rozvíjet se. Vedoucí musí vědět, že budou souzeni přísnějším soudem, protože jejich případné chyby mají mnohem tragičtější dopad než chyby ostatních lidí.

Apoštol Pavel si uvědomuje, že vedoucí jsou vystaveni mnohem větším útokům ze strany satana, proto naléhavě žádá církev o modlitby: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti." (1Tm 2,1–2) Elity národa obvykle nepochází z prostředí víry a zbožnosti, proto Pavel volá k modlitbám za ně. Biblický text je dokladem toho, jakou moc modlitba v sobě obsahuje. Současně platí, že pokud se za někoho modlím, těžko jej budu kritizovat a zlořečit mu. To jaksi nejde dohromady. Pokud budu přinášet autority v národě před Hospodina, Duch svatý mi „zamkne ústa", abych je vzápětí nesnižoval a nemluvil o nich zle. Negativní slova mají podobnou účinnost jako modlitba, pouze s opačným efektem.

Stejně tak se i v církvi musíme modlit za všechny služebníky, se zvláštním důrazem za ty, kteří stojí ve vůdcovské roli. Je to důležité pro blaho celé církve. Schopní vedoucí jsou předpokladem zdravé a rostoucí církve.

Současně však ti, kteří zastávají vůdcovské posty v církvi na všech úrovních, si musí být vědomi, že jejich obdarování není zárukou neomylnosti, musí se starat o to, aby ve své službě dále rostli. Musí si hlídat svůj charakter stejně jako i duchovní vnímavost. V dnešní době je důležité, abychom se snažili o komplexní rozvoj, tedy abychom neopomíjeli i určitou úroveň odborné způsobilosti k vedení a současně pamatovali i na tělesný režim. Jen tak je možno se vyhnout tělesné a duševní vyčerpanosti a zachovat si svěžest po dlouhá léta. Pamatujme, že vůdcovství je dar od Hospodina a jako takový si zaslouží péči a pozornost – jak ze strany těch, kteří vedou, tak i ze strany těch, kteří následují.

Bůh Vám žehnej,

Martin Moldan, biskup