V nedávné době jsem navštívil dvě země, které mne v tomto přesvědčení utvrdily. Minulé září jsem byl na Ukrajině (krátce před tím, než vypukly ony nepokoje). Mimo jiné jsem měl možnost poznat práci v jednom dětském domově. Nebudu popisovat podrobnosti, tato služba je u nás dostatečně známa díky našemu misionáři Václavu Bednářovi, který se na Ukrajině hodně angažuje. Oslovila mne skutečnost, že zdravé církvi nejde jen o vlastní růst, ale zajímá se o bolesti lidí kolem sebe, v tomto případě o bolesti těch nejmenších a zcela bezbranných. Tím klíčovým slovem je tedy zájem. To, že tato služba probíhá na Ukrajině, znamená, že církev zápasí s nedostatečnými finančními a personálními zdroji. Místní vedoucí pracují, jak mohou, a když nemohou, dávají ze svého. Cítil jsem se zahanben, když jsem viděl jejich nasazení. Tím druhým klíčovým slovem je osobní oběť. Viděl jsem církev, která nejen káže evangelium, ale ujímá se i sirotků, přesně podle tohoto slova.

Druhá zkušenost je pro mne nová. Je tomu sotva pár týdnů, co jsem se vrátil z Maďarska. Cílem cesty, na které mne doprovázelo pět dalších bratří z různých sborů naší církve, bylo blíže poznat sociální práci, kterou koná místní letniční církev. Výsledky předčily má očekávání. Viděli jsme práci mezi Romy (v maďarštině Cigánymisszió), která zasahovala počet lidí převyšující počet členů jejich vlastní denominace. Pod touto prací je dnes skryta celá řada různých aktivit: Kromě samotné misie a zakládání romských sborů šlo o biblické vzdělávání, mateřské a základní školy (i pro většinovou společnost), zprostředkovávání zaměstnání, sociální službu s docházkou do domácností (jen tato služba zaměstnává 2000 pracovníků a zasahuje 20 000 klientů) a další služby. Provozují dokonce i výzkumný ústav pro romistiku, jehož výsledky jsou použity pro další podporu a odůvodnění služby. Povzbudivé pro mne bylo zejména to, jaké věci se dají konat v prostředí, jež je v mnohém podobné tomu našemu. I zde bych si dovolil zdůraznit dvě klíčová slova: Jsou jimi systematičnost a odvaha. Systematičnost proto, že celá práce začala v malém, a postupně přibírala další a další oblasti a šířila se do dalších částí země. Její vedoucí doslova řekl: „Vymyslet projekt dá práci, ale zopakovat jej na deseti dalších místech už není tak těžké." Dnes pracují na 250 místech. Odvahu pak vnímám v několika aspektech. První pokusy začaly nevalně: Misie skončila bankrotem, exekucí a následnými velikými dluhy. Nikdo ale neřekl: „Asi to nebyla Boží vůle, neměli jsme do toho jít." Naopak, poučili se z chyb a napodruhé to udělali lépe. Takové myšlení se mi líbí. Další aspekt odvahy vidím v ochotě vedoucích využít vše, co současná doba a situace nabízí. Téměř všechny projekty jsou financovány buď ze státních peněz nebo skrze granty Evropské unie. Snad jen biblická škola a zakládání sborů jde z prostředků církve. Líbila se mi moudrost a odvaha vedoucích, jak k celé věci přistupovali. Uvědomují si, že jde o prostředky nejisté a dočasné, ale pokud je to možné, tak je naplno využijí. A nejde jen o sociální práci – nikdo jim nebrání, aby současně zvěstovali evangelium. Tak přinášejí komplexní změnu celé společnosti: v oblasti duchovní, sociální i fyzické. Celá jejich práce mne velice inspirovala, a to zejména proto, že jejich legislativní systém je v mnohém podobný tomu našemu. Co je možné v Maďarsku, může být možné i u nás.

Píši tyto řádky pro povzbuzení. I my máme řadu projektů a služeb. Svými aktivitami zasahujeme mladé lidi, kteří mají problémy s návykovými látkami. Služba Royal Rangers zasahuje množství dětí školního věku a pomáhá jim nalézt smysluplný život. Organizace Filadelfia vytváří prostředí pro pěstounské rodiny. Skrze Nehemii máme obrovský vliv v zahraničí, v zemích, kde je chudoba či pronásledování. Chci jen zdůraznit, že toto je správná cesta. Totiž nést evangelium a současně se zajímat o lidi v potřebách a nouzi. Svědectví z Maďarska mi ukázalo, jaký vliv na celou společnost může mít církev, která je stejně velká, jako ta naše. Pracujme dále tímto způsobem.

Píši tyto řádky i jako inspiraci. „Vdovy a sirotci" může znamenat zástupný symbol pro lidi v nouzi. Náš sociální systém se relativně dobře stará o skutečné vdovy a sirotky. Je zapotřebí se ptát, kdo jsou ti lidé v největších potřebách. Kam by šel Ježíš, kdyby byl fyzicky přítomen v naší zemi? Navštěvoval by ubytovny, v nichž žijí početné romské rodiny v situaci materiální a duchovní nouze? Zajímal by se o cizince, kteří do naší země utekli z prostředí mnohem horšího, než je cokoli z toho, co můžeme zažít v naší zemi? Anebo by se zajímal o osamělé matky – samoživitelky, které jen s obtížemi vychovávají své děti? Anebo by trávil hodiny na internetu a vyhledával jedince, kteří jsou ztraceni v tomto virtuálním světě, neschopni reálných vztahů v reálném životě?

Chci vás povzbudit k přemýšlení a tvořivosti. Přemýšlejme nad tím, jaký Ježíš skutečně je, ale i nad tím, jaká je společnost, ve které žijeme. Křesťané někdy sní své sny o velkém probuzení, ale skutečné probuzení nespočívá v tom, že počítáme, jak nám přibývají noví lidé. Skutečné probuzení znamená procitnutí do reality. Znamená vidět svět, jaký je, a vidět to, co jako křesťané máme. Nejsme chudší než církev na Ukrajině. Nejsme menší než církev v Maďarsku. Můžeme udělat mnohem více.

Bůh Vám žehnej,

Martin Moldan, biskup