Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Ovládání vášní

Drazí bratři a sestry,

jako lidé máme zvyk složité věci zjednodušovat a vyjadřovat snadno zapamatovatelnými zkratkami. Již od školních lavic si pamatujeme Caesarovo „Veni, vidi, vici." (Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem). Těmito slovy císař stručně informoval římský senát o výsledku bitvy u Zely v roce 47 př. n. l. O významu zkratek dnes nikdo nepochybuje, jejich důležitost je zvláště patrná v mediálním světě, například u reklamních sdělení či různých prohlášeních politických vůdců.

I v Bibli se setkáváme s různými snahami vyjádřit složité věci zkrácenou formulací. Prorok Micheáš shrnul Starý zákon do následujících slov: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem." (Mi 6,8) Podobně shrnuje i apoštol Pavel myšlenkové důrazy Nového zákona, když píše o víře, lásce a naději (1K 13,13).

I já se dnes pokusím o jistou zkratku. Již léta přemýšlím nad tím, co je základem života křesťana. Jsem si vědom toho, že zkratky mají i svá úskalí – přes jejich trefnost a výstižnost nepopisují úplnou realitu, pouze podtrhují některé významné charakterové rysy. Jsem přesvědčen, že jedním z tajemství křesťanova života je ovládání vášní. Že nejde jen tak o nějakou okrajovou záležitost, ale o stěžejní učení Písma, o tom mne přesvědčila i malá studie, kterou jsem před lety na toto téma udělal.

Pokud bych měl zvolit nějaký verš, který by to nejlépe vystihoval, pak nejlepší mně připadá Pavlovo prohlášení v Ga 5,24: „Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony." Logika textu je jasná na první pohled. Život člověka je nějak určován vášněmi a sklony. Nemluvíme zde o nějak obzvlášť hříšném člověku, ale obecně o každém příslušníku lidské rasy. To, co určuje naše životy, jsou vášně a sklony. Mohou být společensky prospěšné, neutrální či škodlivé. Jde o různě silné vnitřní pohnutky, které ovlivňují naše veškeré jednání. Může jít o vášeň k motocyklům, vášeň manipulovat druhými, vášeň ke sportu, sbírání známek, alkoholu nebo sexuálním úchylkám. Vášeň může mít neškodnou formu (dokážeme jí čelit, regulovat), anebo může být silná – nedokážeme bez ní žít. Vášně stojí v pozadí mezilidských konfliktů a často dokonce i osobních vnitřních zápasů nás jako jednotlivců.

Zde se objevuje otázka, jak s vášněmi nakládat. V případě (takzvaně) pozitivních či neutrálních vášní to nikdo neřeší, maximálně naše vášně vyvolají shovívavý úsměv na tváři našich přátel. Je-li předmětem vášně zlozvyk, jímž ubližujeme sobě nebo druhým, je situace složitější. V závažnějších případech je vhodné navštívit odborníka. Platí, že některé vášně v žádném případě jen tak „neschováte pod koberec" – to se ví již od dob Sigmunda Freuda.

Díváme-li se na křesťanství touto perspektivou, zjistíme, že jeho obsahem musí být více než jen soubor pravidel. Nestačí vědět, co je správné a co nikoli, potřebujeme si nějak poradit s vášněmi ve svém nitru. Potřebujeme vyřešit naše sklony k hněvu, sebelítosti, strachu, lhaní, přejídání se, závislosti na svém vzhledu, penězích, majetku, pověsti, sexu, práci, druhých lidech a dalších věcech, které se snaží ovládat život. Nestačí vědět, co mám dělat, a dokonce ani nestačí upřímná touha se změnit. Potřebujeme něco daleko silnějšího. Potřebujeme něco, co zcela zásadním způsobem „přeprogramuje" naše nitro.

V uvedeném verši z listu Galatským Pavel píše, že toto tajemství máme hledat v kříži. Aby bylo jasno, není myšlen kříž ve smyslu vyhledávání bolesti a dobrovolného utrpení, ale ve ztotožnění se s Ježíšem – v jeho smrti i vzkříšení. Přesně totéž Pavel popisuje například v Římanům 8,13. Píše, že mocí Ducha usmrcujeme činy těla. Pro vítězství nad vášněmi a sklony tedy potřebujeme jak porozumění Ježíšově smrti na kříži, tak i křtu a naplnění Duchem svatým jako způsobu ztotožnění se s Ježíšem. Chtěl bych zdůraznit, že toto učení nenalezneme jen v Pavlových listech, ale píší o něm všichni novozákonní autoři.

Osobně si musím denně připomínat, že jsem s Kristem zemřel svým vášním a sklonům a povstal spolu s ním k novému životu. To není nic jiného, než „braní kříže na každý den". Současně chci zdůraznit, že na mnoha vášních není nic špatného – špatné je pouze to, pokud se stanou dominantní silou našeho života. Není nic špatného na tom, když je někdo nadšeným fotbalovým fandou, má rád dobré jídlo nebo miluje klasickou (či jinou) hudbu. Špatné je, pokud naše vášeň ovládá náš život natolik, že se stává prioritou. To, co milujeme a co nás ovládá, je naším bohem. Stáváme se modloslužebníky.

S vášněmi a sklony souvisí i dnes tolik diskutovaná homosexualita. (Věnují se jí i některé články tohoto čísla). Její problém nevyřeší zákazy, zákony ani protesty. Homosexuálům nepomůže ani časté moralizování církve. Je zapotřebí hlubšího porozumění, proč lidé jednají tak, jak jednají. Dovolím si citát z knihy Sexuální chaos od Tima Stafforda (autor je křesťan): „Hnutí homosexuálů je logickým důsledkem moderního přesvědčení, že všechny touhy jsou přirozené, neměnné a zdravé. Přijmeme-li tento názor, není na homosexuálech nic špatného. Jsou pouze jiní. Jejich touhy zobrazují jejich funkce, stejně jako touha člověka po jídle znamená, že pokud se nenají, zemře. Touhy homosexuálů jsou odlišné – musí tedy být odlišnými lidmi s odlišnými etickými pravidly. Z moderního hlediska by bylo hrozné chtít, aby se zřekli svých tužeb."

Autor to vystihl. Nejde ani tak o výsledné chování, jako spíše o vnitřní tužby, vášně a sklony. A zde je problém: Můžeme chtít po nevěřících lidech, aby se chovali jinak? Můžeme usilovat o tisíce věcí – můžeme nesouhlasit se zaváděním sexuální výchovy do škol, můžeme protestovat proti uzákonění homosexuálních manželství a podobně. Nemůžeme ale zakázat tento jev jako takový a nemůžeme těmto lidem nařídit, aby se chovali jinak. To, co chci zdůraznit, je, abychom tyto lidi neodsuzovali. Svět nemá řešení pro ovládání vášní. To je možné jenom a pouze v Ježíši Kristu. Je zapotřebí naučit se tyto lidi přijímat takové, jací jsou. Jen tak mohou zakusit Boží lásku a zatoužit po uzdravení a vysvobození.

Dělící čára mezi křesťany a „nevěřícími" není tvořena příslušností k té či oné církvi nebo tím, v co věří a co vyznávají. Je tvořena tím, zda žijí podle těla či podle Ducha. Zrovna tak definice toho, co je hříchem, nespočívá v seznamu „zakázaných" věcí, ale v tom, zda nás vede Duch či naše přirozenost. Přemýšlejme nad tím, než budeme někoho zkratkovitě odsuzovat.

„Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít." (Ř 8,13)

V Kristu,

Martin Moldan, biskup

Naposledy změněno pondělí, 14 červenec 2014 17:16
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.