Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Modlitba jako útěk před zodpovědností

Milí bratři a sestry, drazí čtenáři,

své slovo jsem dnes nazval dosti provokativně, proto hned v úvodu chci jasně říci, že nemám nic proti modlitbě. S modlitbou to není možné „přehánět", neboť jedinou normou je Pavlovo doporučení v 1Te 5,17 „neustále se modlete". Nebudu tedy psát o tom, jestli se má křesťan modlit hodně, nebo málo, ale o tom, jak se má modlit.

Občas rád naslouchám modlitbám druhých lidí (dělal to i Pán Ježíš). Někdy ovšem slyším modlitby, které mne „nadzvednou ze židle". Je tomu tehdy, když se modlíme za věci, které bychom měli dělat sami. Namísto abychom projevili konkrétní aktivitu, říkáme „Pane, udělej to".

Takovéto modlitby můžeme podle jejich zaměření rozdělit do několika kategorií: Jde jednak o otázky duchovního růstu. Modlitba typu „Pane, zbav mne toho hříchu" může sice znít, ale ruku v ruce s ní musí jít jasné odhodlání s hříchem skoncovat. Nechci zjednodušovat duchovní zápas s hříchem, vím, že je to obtížné. Je to boj někdy „až do krve" (Žd 12,4). Zrovna tak vím, že je to Bůh, „který dává chtění i činění" (Fp 2,13) – na to se ale nelze vymlouvat, musíme o to upřímně usilovat. Existuje tedy modlitba, kdy ústy vyznáváme, že se chceme změnit, ale ve skutečnosti pro to nejsme ochotni nic udělat. Klameme sami sebe. Utíkáme před zodpovědností, kterou takto svalujeme na Boha.

Další kategorií jsou otázky spojené s řešením různých problémů a životních situací. Člověk, který je půl roku na pracovním úřadě a za nové zaměstnání se pouze modlí, činí jistě dobře, ale jen z padesáti procent. Měl by být iniciativní – sám se snažit najít si práci, s prosbou o Boží vedení. Podobně je tomu se studentem, který se před zkouškami více modlí, než učí. To snad nemusím komentovat. Obě situace představují útěk před zodpovědností, mistrně schovaný za projev zbožnosti.

Třetí oblastí, kterou zmíním, je naše angažovanost ve společnosti (komunitě, církvi). Je správné se modlit za ty, kteří mají v rukou moc (1Tm 2,2), ale také je správné jít k volbám. Za určitých okolností může být správné ve volbách kandidovat. Je správné modlit se za nemocné, ale také je nutné navštěvovat je a v jejich nemoci potěšovat. Je správné modlit se za misii, ale je nutné se osobně v misii angažovat – třeba finančně. Nemůžeme spasit celý svět, za většinu věcí se budeme pravděpodobně převážně modlit, ale měli bychom být citliví na to, abychom nebyli pouze modlící se křesťané. Již Jakub psal o víře beze skutků (Jk 2,17). Každý z nás by měl mít vymezenou oblast, v níž se osobně angažuje svými skutky. Jinak je jenom náboženským člověkem, který utíká před zodpovědností a zakopává své hřivny.

V Církvi je populární „modlitba za rozlišení". Zní takto: „Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu, a dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil." V tomto smyslu musíme být moudří, abychom věděli, kdy se modlit a kdy začít jednat.

Někteří lidé si myslí, že důvodem, proč jsou v církvi i nedobří lidé, je to, že svou neochotu ke změně schovávají za náboženskou masku. V církvi jim to totiž snadno projde. Modlí se často a vroucně, ale odmítají na sobě pracovat. Tak klamou sami sebe i druhé[1]. Útěk před nesením zodpovědnosti za své jednání je tedy rozšířeným hříchem, ale současně i velmi starým hříchem – můžeme jej pozorovat již v ráji, kde Adam přehazuje vinu na Evu, a ta zase na hada. Umět si přiznat vinu – a tedy osobní zodpovědnost, to nebývá jednoduché. Člověk musí být konfrontován s přímým Božím působením, a ani to často nestačí.

Neochotu nést zodpovědnost za své jednání lidé vysvětlují různými způsoby. Někteří si myslí, že kdyby něco začali dělat, bylo by to „z těla" – čekají tedy, až to „prožijí". Toto se velmi těžko odhaluje, protože je na tom kus pravdy. Člověk musí být upřímný sám k sobě, aby věděl, kdy opravdu čeká na Boží vůli a kdy je pouze líný či se bojí. Jiní zase chtějí být natolik závislí na Bohu, aby jemu samotnému vzešla chvála. Čekají na zázrak, až Bůh věci vyřeší sám. Má to zdání pokory, ale kořen bývá opět stejný – neochota vzít zodpovědnost do svých rukou. Bůh bude oslaven skrze jemu vydanou církev, ochotnou jej následovat. Bude oslaven skrze naše skutky. Samozřejmě musíme být opatrní, abychom druhé lehkovážně neodsuzovali. Například G. Müller, muž, který se v 19. století staral o tisíce sirotků, měl zásadu, že nikomu neříkal o peníze. Věřil, že Bůh mu je opatří, a jenom se za ně modlil. V té době to byl určitý trend, mnozí Boží muži takto žili a pracovali a bylo by nesmyslné nařknout je z odmítání zodpovědnosti.

Situaci trefně ilustruje následující anekdota: Během záplav jistý modlící se farář ve své zaplavené faře odmítá veškeré formy nabízené pomoci a vzhlíží pouze k Hospodinu. Pomoc chce přijmout pouze od něj. Nic se nestane a farář se utopí. V nebi se Boha vyčítavě ptá, proč nezasáhl, když se tolik modlil. Pán Bůh mu odpoví: „Poslal jsem ti postupně záchranářské auto, člun a nakonec vrtulník, co více jsem měl udělat?" Tak je to i s námi. Někdy nedokážeme rozlišovat mezi přirozeným a nadpřirozeným Božím jednáním. Odmítáme nést zodpovědnost, protože nám to přijde málo duchovní, málo nadpřirozené.

Jinou ilustrací, tentokráte pozitivní, je modlitba zaznamenaná v Mt 9,38. Pán Ježíš zde říká svým učedníkům: „Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň." Bezprostřední reakcí na tuto prosbu je začátek následující kapitoly, kde čteme: „Zavolal si svých dvanáct učedníků a dal jim moc..." Jde o vyslání učedníků na jejich první samostatnou misijní cestu. Ano, pokud se jednou začneme modlit za služebníky, musíme být připraveni, že se to dotkne i nás. Nelze modlitbu oddělit od skutků.

A tak, když se modlíme, přemýšlejme. Člověku, který se chtěl modlit za to, aby nebyl líný, jsem doporučil určité konkrétní kroky, manželský pár procházející krizí by si měl definovat, co je problémem, a oboustranně na tom pracovat. Modlitba většinou vede ke konkrétním skutkům. Jakub píše: „Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích." (Jk 4,17) Modlit se tedy znamená být připraven nést osobní zodpovědnost. Znamená naslouchat a konat.

Bůh Vám žehnej,

Martin Moldan, biskup

 

[1] Píše o tom ve svých knihách např. americký psychiatr a spisovatel M. S. Peck.

Naposledy změněno pondělí, 01 září 2014 12:34
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.