Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Zdeptaný a ponížený

„Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: ‚Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných.'" (Iz 57,15)

Drazí čtenáři,

úvodní text tohoto zamyšlení klade zdánlivě banální otázku: „Kde přebývá Bůh?" Podobné otázky slýcháváme z úst našich nevěřících přátel či různých skeptiků. Otázka tohoto textu se však nezabývá lokalizací Boží přítomnosti v doslovném smyslu (Bůh je, jak známo, všudypřítomný). Je mnohem více otázkou teologickou. Odpověď na ní pak odhaluje zásadní pravdy, jež silně ovlivní náš pohled na Boží existenci.

Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti – takovéto chápání Boží přítomnosti asi bude snáze odpovídat našim představám o všemohoucím Bohu. Příběhy Starého zákona líčí Hospodina jako svatého Boha. Není snadné, aby se jen tak setkával s člověkem. Mojžíš si musí v jeho přítomnosti zout boty (Ex 3,5), Izajáš si připadal ztracený (Iz 6,5), Daniel po setkání s andělem byl dokonce mnoho dní nemocen (Da 8,27). Takový dopad měla na lidi Boží přítomnost. Židé obecně věřili, že nemohou spatřit Boha, aniž by zůstali naživu. Bůh je mocný, přebývá na místech pro člověka nepřístupných, člověk jej nemůže vidět (1Tm 6,16). Apoštol Pavel, kterému se dostalo mimořádných zkušeností, o tom odmítl podrobněji hovořit (2Kor 12,4). Pokud na člověka sestoupila Boží sláva, obvykle jej zcela paralyzovala. Tak to popisují příběhy Starého i Nového zákona.

(...) ale i s tím, kdo je poníženého a zdeptaného ducha. Toto je pohled na Boží přebývání, který je zcela odlišný. Vyvýšená svatost a lidská bída, to jsou odlišná místa. Identifikovat Boží přítomnost s těmito vyvýšenými místy je obvyklé, identifikovat ji s lidskou bídou již méně. Nicméně spojka „i", která spojuje obě části verše, naznačuje, že (z pohledu autora) jsou oba pohledy rovnocenné. Bůh přebývá tam i tam. Jako když někdo řekne zastihneš mne doma nebo v kanceláři. Nemůžu být na obou místech současně (tím se od Boha liším), ale obě možnosti stejnou měrou připadají v úvahu.

Tento pohled na Boží přítomnost není nikterak neobvyklý. Pokud se podíváte do biblické konkordance (nebo ještě lépe do počítače), objevíte desítky podobných prohlášení. Duch svatý nám chce něco sdělit. Zmínka, že Bůh přebývá s lidmi poníženými a zdeptanými, není nikterak náhodná, nýbrž má zásadní význam.

Kdo je tím zdeptaným a poníženým? To je důležitá otázka. V určitém pohledu je to spravedlivý, který trpí od nepřátel. To je námět řady Žalmů, které prorocky ukazují na utrpení Pána Ježíše. Známý je např. Žalm 22. Je to důležité zjištění, ale pro běžného člověka nebude mít až takový význam. Netýká se totiž nikoho z nás osobně. Nikdo z nás se nemůže ztotožnit s tímto nevinně trpícím spravedlivým. Alespoň ne vždy. Většinou si uvědomujeme svou nedostatečnost, svá selhání. Toto pojetí by rovněž vyloučilo i nemocné, opuštěné i jiné lidi v nevýhodných životních situacích.

Věřím tomu, že zaslíbení Božího přebývání je mnohem širší, než jen pro spravedlivé jedince. Ježíš zve na hostinu chudé, zmrzačené, slepé a chromé, dokonce i úplné vyvrhele na cestách a mezi ohradami. Šel přes Samaří, aby se setkal s jednou padlou ženou. Žalm 107 popisuje situaci, kdy Hospodin zachraňuje lidi, kteří se mu dokonce vzepřeli. On je přítomný u každého, kdo k němu upřímně a z hloubi srdce volá.

Myšlenka, že Bůh přebývá s utlačenými a poníženými nás vede k jednoznačnému závěru: Bůh se identifikuje s člověkem a jeho bolestmi. Stalo se tak v Ježíši Kristu, který přišel na svět, aby nás zachránil. Jeho postoj je jiný, než když lékař v rukavicích čistí hnisající rány nemocnému pacientu. Ježíš se s člověkem zcela ztotožnil. Jen proto mohl říci: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto nepatrných, mne jste učinili" (Mt 25,40). Ježíš nás přišel zachránit jako jeden z nás, nikoli jako nějaký mimozemšťan, jehož se lidská bída nedotýká. Byl nám podobný ve všem, kromě hříchu. Tím, že se Ježíš ztotožnil s člověkem, učinil místem Božího přebývání i největší lidskou bídu a místem Božího zájmu i největší hřích.

Co z toho pro nás plyne? Především hluboké přesvědčení, že Bůh je v našich životech přítomen. Boží přítomnost není otázkou emocí, zda jí cítím či nikoli. Jejím základem je porozumění tomu, že Bůh se rozhodl s námi ztotožnit. Je to základem pro naději, ať jsme v jakékoli situaci. Být zdeptaným a poníženým není asi žádné „terno", ale Bůh přichází, aby našeho ducha oživil. To je dobré. Je zapotřebí, aby naše víra byla zakořeněna hluboko v této pravdě. Je pravdou, že někdy procházíme těžkými zkouškami, ale rovněž je pravdou, že Bůh je s námi. To, co potřebujeme, je vytrvalost ve zkouškách, jimiž procházíme (Žd 10,36). Není to Bůh, kdo se od nás odděluje, jsme to my sami, kdo se odděluje od něj.

Přestože není nic žádoucího na zdeptanosti a poníženosti, na jednu pozitivní stránku bych rád poukázal. V Přísloví 16,9 čteme, že: „Je lépe být poníženého ducha s pokornými, než se dělit o kořist s pyšnými." Za určitých okolností tedy volíme raději poníženost ducha než dočasné pochybné výhody. Pán Ježíš jde ale ještě dále: Ve svém popisu blahoslaveného člověka (Mt 5,1–10) zmiňuje chudé duchem, plačící, hladovějící po spravedlnosti, pronásledované. Zdá se tedy, že ideálem duchovního člověka není superman, jemuž není nic za těžko, ale někdo, na koho se mnohem více hodí popis ponížený.

A tak Izajášova slova o „zdeptaném a poníženém" jsou mnohem více než jen zaslíbením pro lidi, nacházející se v těžké životní situaci. Ukazují nám, že projít čestně tímto životem jako Boží mužové a Boží ženy znamená, že se stěží vyhneme situacím, kdy budeme sami deptáni a ponižováni. Ukazují nám na Pána Ježíše, který, ač byl Božím synem, musel projít ponížením. Ukazují nám na podstatu učednictví – být „deptán a ponižován" od nepřátel všeho druhu, ale současně i oživován Duchem svatým. Následovat Pána Ježíše znamená trpět a současně být neustále v Boží přítomnosti.

V Kristu,

Martin Moldan, biskup

Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.