Stejná východiska má i Juda, autor stejnojmenného novozákonního listu, bratr Jakubův. Píše, že jeho touhou bylo sdílet se v listu o spasení, ale okolnosti jej donutily změnit téma a tak vybízí církev, aby zápasila o zdravou víru. Myslím, že jej dovedu pochopit – psát o spasení jistě bylo jeho „srdeční záležitostí", jak se hezky po česku říká. Aby také ne, vždyť spasení je něčím, co vyhlíželi dávní proroci a andělé od stvoření světa toužili spatřit (1P 1,12). Nicméně krátce po vzniku církve se rozmnožily hereze všeho druhu, ať již takové, které měly původ v chybném učení, nebo jiné, které měly svůj kořen ve zvrácené morálce. Z těchto důvodů Juda církev nabádá k zápasu o zdravou víru. Nebude na škodu, když se na ten zápas podíváme trochu zblízka, neboť je neuvěřitelně aktuální i dnes.

Sedmnáctý verš nás uvádí do „posledních časů", což v myšlení autorů Nového zákona byla již doba, ve které žili a která měla v dalších letech ještě více prohlubovat popisované negativní charakteristiky v církvi i společnosti. Citované verše uvádí čtyři charakteristiky: posměvače, ty, kteří žijí bezbožně podle svých vášní, původce roztržek a pudové lidi bez Ducha svatého. Jak uvidíme později, každá z těchto charakteristik má i svůj protiklad v žádoucím, pozitivním jednání nebo postoji.

Posměvači – Bylo by bláhové se domnívat, že jsou zde myšleni nevěřící lidé. Na to bychom nemuseli čekat až na konec časů. Autor má zcela jistě na mysli členy církve. Posměvač je člověk zlehčující situaci, muž bez skutečné víry. Existuje nevěra, která respektuje víru druhého, ale tento případ je spojen s maximální arogancí a opovrhováním všemi hodnotami. Je znamením úpadku, zkaženosti a ukazuje na splynutí s duchem tohoto světa. Historicky tohoto ducha nalezneme již v příběhu o Lotovi, kdy jeho zeťové se vysmívali zvěsti o zničení města. Posměvači byli i za vlády krále Chizkiáše (2Pa 30,10), píše se o nich v prvním žalmu a vyskytovali se všude okolo Pána Ježíše – od počátku jeho služby až do okamžiku, kdy umíral na kříži.

Protikladem tohoto postoje jsou slova „očekávejte milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista k věčnému životu" Posměvač totiž nedokáže trpělivě očekávat. Jelikož nemá opravdovou víru, shazuje to, co vidí u druhých. Duchovní člověk vidí dále – očekává budoucí věci a příchod Kristův. Abychom se očistili od tohoto ducha, je zapotřebí posilovat duchovní vnímání a očekávat ono „milosrdenství našeho Pána".

Žijící bezbožně podle svých vášní. Výraz ukazuje, že tato generace vyměnila poslušnost Bohu za otroctví svému zkaženému JÁ. Dnes je to ještě horší, vždyť ve které generaci jsme řešili tolik závislostí? Alkohol, drogy, automaty, pornografie, ale i čokoláda, nakupování, hněv, televize a internet ... – dnešní doba to vše vydatně podporuje. Výraz naznačuje, jakým směrem by se mělo ubírat pokání – od vášní směrem k poslušnosti Bohu. Lidé vyznávají snadno jednotlivé přečiny, ale podstata je v tom, že Boha vyměnili za žádosti svého srdce.

Protikladem je požadavek „budujte svůj život na přesvaté víře." Žít podle vášní znamená dělat to, co se mi líbí, budovat svůj život na přesvaté víře znamená jít proti této padlé lidské přirozenosti. Jak často se život podle vášní schovává za zbožné fráze: „Bratře, já to neprožívám, to po mně nemůžeš chtít!" Je třeba posilovat důraz na kříž a hlubokou proměnu charakteru.

Původci roztržek. Co způsobí tělesnost, pokud je v církvi tolerována? Nic menšího než rozdělení a roztržky. Člověk Ducha je charakteristický tím, že v jeho životě je patrné působení kříže, je ochoten ustoupit do pozadí, aby byl oslaven Kristus. Tělesný člověk naproti tomu bude prosazovat sám sebe. Může to být i rafinovaně skryto, často pod záminkou „pravdy", „evangelizace" či jiných ušlechtilých cílů. Tělesný křesťan bude prosazovat svou službu namísto Pána, jemuž slouží. Tělesný pastor bude budovat svůj sbor více než Boží království. Takový postoj si o konflikty ve vztazích přímo volá.

Protikladem je postoj vyjádřený slovy „uchovejte se v lásce Boží." Vzájemná láska je víc než dosahování cílů, k němuž dochází „přes mrtvoly". Láska je pojivem, které drží církev pohromadě, nikoli organizace, příslušnost k církvi, jak tomu bývalo v tradičních církvích, anebo vize, jak je s oblibou zdůrazňováno dnes. Je třeba zdůraznit, že zdrojem této lásky je Duch Boží (Ř5,5). V prostředí tělesnosti nemá tato láska šanci, aby mohla vyrůst.

Pudoví, nemající Ducha Božího. Pudovost je zvláštní slovo. Staví člověka na úroveň zvířat. Kralická Bible používá jadrnější výraz „hovadní". Nejblíže originálu je Český studijní překlad používající výraz „duševní". Každý z těchto výrazů je protikladem duchovnosti. Je to právě dar Ducha, co člověka pozdvihuje na novou úroveň bytí a odlišuje jej od zvířat. Naneštěstí se pudovost stává znakem církve poslední doby. Tím, že pudovost nesouvisí s intelektem, nýbrž pramení v hlubinách lidské osobnosti, tito jedinci se mohou mylně domnívat, že jsou vedeni Duchem svatým. Jednají na základě svých tužeb a prožitků, domnívajíc se, že je vede Bůh.

Protikladem je modlitba v Duchu svatém. Když Písmo píše o modlitbě, bývá to často v souvislosti s půstem a dalšími formami zasvěcení se Bohu. Jedině tak se člověk učí „uctívat Boha v duchu a pravdě" a překonávat svou duševnost (pudovost).

Závěrem se znovu vracím ke své počáteční úvaze o zápase. Všichni máme ve větší nebo menší míře sklony jednat na základě uvedených charakteristik. Pouze cílevědomé posilování duchovního života, naplňování se Duchem svatým, budováním vztahů založených na lásce můžeme růst a tyto tendence překonávat.

Přeji Vám hojnost Boží milosti,

Martin Moldan, biskup