První, na co se nyní podíváme, je způsob, jak uvedený verš číst. Jistě patříte mezi vyspělé čtenáře Bible, kteří „nevytrhují verše z kontextu", ale snaží se jim porozumět na základě jejich významu v celém textu. Co by se mohlo stát, pokud bychom verš četli mylně? Například by někoho mohlo napadnout, že Pavel zde rozlišuje jakousi „vyšší třídu křesťanů" – ty, kteří znají vedení Duchem svatým. Pouze ti jsou hodni nazývat se Božími dětmi. Ostatní nikoli. Takové porozumění v nás může produkovat pocit viny a nehodnosti, anebo naopak postoj pýchy, protože „my, na rozdíl od ostatních, toto máme." To ale není správné porozumění. Autor text nepoužívá jako podmínku pro vstup do „klubu vyvolených." Všimněte si, jakým způsobem Pavel uvažuje. Hlavní téma, které list Římanům řeší, je otázka Boží spravedlnosti. Postupně dokazuje, že všichni lidé jsou hříšní. Myšlenkovým vrcholem je konec sedmé kapitoly, kde Pavel smutně konstatuje: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?" (Ř 7,24). Potom jako radostná óda přichází kapitola osmá, v níž Pavel ukazuje, že to, co bylo pro lidskou slabost nemožné, vykonal Bůh ve svém Synu. Čtrnáctý verš je součástí tohoto radostného prohlášení, tedy nikoli jako těžko splnitelná podmínka, ale jako konstatování o tom, že jsme přijali milost k novému životu.
Charakteristikou nového života je to, že jsme vedeni Duchem svatým. Není to automatické, nýbrž vyžaduje to naše rozhodnutí, vlastně každodenní rozhodování. Můžeme žít podle těla, tedy podle své vlastní svévole, ale můžeme žít podle Ducha, tedy z Boží moci. Dikce Pavlova textu je osvobozující, nikoli svazující. Důraz je položen na to, že skutečně můžeme. Není to obtížně splnitelná podmínka, ale souhlasná reakce na dar Boží milosti, jehož se nám v Ježíši Kristu dostalo. Bůh dává svého Ducha a na nás je, abychom jej přijali a podřídili mu své životy.
Nejde zde o snižování laťky ohledně nároků na mravní dokonalost. V myšlení novozákonních autorů byl vysoký důraz na ono „můžete", ale současně byly vysloveny i velké postihy, pokud křesťané tuto zdarma nabízenou milost znevážili. Křesťanství bylo něčím novým a lidé tak okamžitě prožívali jeho osvobozující moc. Je totiž snazší objevit něco zcela nového než se vymanit ze zajetí falešných učení a nánosů nebiblické tradice. Na velkých postavách historie církve můžeme vidět, jak obtížně objevovali něco, co bylo v Pavlově generaci snadno pochopitelné. A nikoli náhodou právě list Římanům sehrál zásadní roli ve znovuobjevení těchto starých pravd – připomeňme si alespoň M. Luthera nebo J. Wesleye. V životech obou mužů sehrál tento list velkou roli.
Nejsme někdy my sami v podobné situaci, totiž že stokrát opakované pravdy sice rozumově známe, ale jejich skutečnou moc nezakoušíme? Mou touhou je pomoci nám k tomu, abychom mohli spatřit moc Ježíšova evangelia v jeho oslnivé záři. Přál bych si, abychom společně mohli zažít něco ze vzrušení, které prožívala první církev – když pochopili, že je zastihl „přelom věků" (1K 10,11).
Ve verších 14. – 16. Pavel třikrát prohlašuje, že jsme Boží synové (to samozřejmě nediskriminuje ženy. Jde o obecné označení, běžně používané směrem k oběma pohlavím). Slávu evangelia viděl v tom, že člověk je pozdvižen na novou úroveň bytí – na úroveň Božích dětí. Bůh se v dějinách prokázal jako ten, který pozdvihuje člověka. Vybral Davida od stáda ovcí, pozdvihl jej, aby jej učinil králem Izraele. Hospodin byl znám jako Bůh, který z prachu pozvedá ubožáka a posazuje jej na trůn slávy (1S 2,8; Ž 113,7). Pán Ježíš pozvedal hříšníky i nemocné. Křesťanství v prvních letech své existence pozvedlo úděl chudých, bezvýznamných, žen, otroků. Lidé sevření strachem pohanského modlářství byli pozvednuti ke svobodnému životu. Lidská rasa byla pozvednuta ke kvalitativně novému životu – k životu Božích dětí. Přestože nabídka patřila všem, uposlechli jen někteří. Paradoxně se najde mnoho lidí, kterým hřích a nesvoboda vyhovují více než svoboda v Kristu.
Prostředek, kterým jsou lidé pozvednuti na novou úroveň života, je dar Ducha svatého. Právě Duch činí ten rozdíl mezi člověkem tělesným a člověkem duchovním. My jsme zaměřeni spíše na hodnocení toho viditelného, což je chování, nebo jinými slovy „ovoce", ale podstatou je Duch, který v nás přebývá. Nemusím snad připomínat, že dar Ducha je zaslíben jen těm, kteří uvěří. Je důsledkem Kristova díla spásy. Když se Ježíš mezi svým vzkříšením a nanebevstoupením s učedníky setkal, kladl jim na srdce, aby nic nedělali, dokud na ně nesestoupí Duch svatý (Sk 1,4). Měli se modlit a čekat. S příchodem Ducha svatého, který je popsán v druhé kapitole Skutků, vzniká i církev. Ne denominace, ne organizace, ale nový národ, „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu" (1Pt 2,9). Lidé udělali v dějinách chybu, když církev redukovali na organizaci. Jistě, ona potřebuje být organizována, ale její podstatou je něco jiného než struktura a pravidla.
Problém může způsobit slovo „vést". Co to znamená, že jsme vedeni Duchem? Má Pavel na mysli směs různých nadpřirozených zkušeností zahrnujících sny, vidění, proroctví a další charismata? Co když se nevyskytují? Co když je nezažíváme na každý den? Nejsme pak vedeni? Musím každé životní rozhodnutí „prožít z Ducha", jak často s oblibou říkáváme?
Výraz „Ti, kdo se dají vést Duchem" ve své podstatě je vymezující, předpokládá, že budou tací, kteří se vést nenechají. Nepochybuji, že Pavel má na mysli některé neposlušné křesťany. Pravda je někde uprostřed: Křesťanem není každý, kdo si to o sobě myslí, ale současně nejde o nic složitého – spása zůstává i nadále „radostnou zprávou", nikoli souborem těžko splnitelných podmínek. Nechat se vést Duchem nevyžaduje nic jiného, než náš souhlas. Ne jeden kdysi na počátku, ale každodenní.
Vedení Duchem Božím zahrnuje kontrolu Ducha nad našimi myšlenkami, slovy, skutky, emocemi. Jako takové představuje celoživotní zápas. Je darem i závazkem. Usilujme o ně.
Bůh Vám žehnej,
Martin Moldan, biskup