Kdysi mne velmi oslovily verše 104. žalmu (v. 27 – 30):

„A to vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm; rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytí se dobrým. Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí. Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země.“

Po četbě těchto slov jsem si uvědomil, že nikdo nemůže být skutečným ateistou. Každý člověk, aby mohl žít, musí mít naději. Musí věřit, že zítra vyjde slunce, že bude mít co jíst, do čeho se obléknout, že má smysl pracovat, zakládat rodiny a vychovávat děti. Jde o hluboké vnitřní přesvědčení, že věci mají smysl, vnitřní řád a budou se vyvíjet v náš prospěch. Někdo tomu říká pozitivní pohled na život, ale já jsem přesvědčen, že jde o vědomí Boží existence na té nejhlubší rovině lidského bytí. I když nemáme a nemůžeme mít všechny okolnosti a události pod kontrolou, přesto chováme v srdci naději. Bez naděje bychom nemohli žít.

Jako křesťané máme další, hlubší rozměr naděje: představy ohledně vesmíru i osobní existence každého z nás jsou určeny Božím zjevením v Bibli. Věříme v lepší, obnovený svět, věříme v osobní vzkříšení z mrtvých, věříme v druhý příchod Pána Ježíše na tuto zemi jako jasnou, všemi viditelnou událost. Naděje, jakou máme, je mnohem silnější a konkrétnější než jakákoli jiná. Křesťanská naděje sahá až za hranice tohoto života.

Naděje, jakou má člověk věřící v Pána Ježíše Krista, je mnohem silnější a má naději obstát v krizových situacích mnohem lépe, než je tomu u lidí bez vyznání. Jako příklad si můžeme uvést epizodu ze života apoštola Pavla, konkrétně jeho plavbu po moři (Sk 27). Pavel je jedním z vězňů, kteří se pod dohledem římských vojáků plaví do Říma. Cestou loď postihne bouře, lodníci jsou nuceni zboží i výstroj naházet do moře, a po mnoha dnech, kdy ani nejedli, začínají zcela ztrácet naději. Tehdy povstává Pavel, jeden z vězňů, jejichž život v tu chvíli nemá žádnou cenu, a oslovuje celou společnost:

„Ale teď vás vyzývám, abyste neztráceli naději, neboť nikdo z vás nepřijde o život, jenom loď vezme za své. Dnes v noci ke mně přišel anděl od Boha, kterému patřím a kterému sloužím, a řekl mi: …“

Není divu, že v danou chvíli všichni napjatě poslouchali. Je vůbec zvláštní, že lidi obvykle moc nezajímá, co nám Bůh říká, ale pokud jde o život, všechno je jiné. Pavel je zde tím, kdo druhým dodává naději. Může tak činit, protože sám má naději v Bohu. Bůh mluví k němu a on mluví k druhým. To je schéma, které se v Písmu opakuje od začátku do konce. Bůh miluje všechny lidi a nepřeje si smrt žádného člověka, ale aby je oslovil, potřebuje jedince, kteří slyší jeho hlas.

Zároveň si všimněte, že Pavel je poslední, kdo ztrácel naději. Úmyslně píši, že také ztrácel naději, protože ani křesťan není imunní vůči zkouškám (2Kor 1,8). Ale zde naději má, protože Bůh mluví k jeho srdci. To je síla křesťanů, naděje je něčím, co je hluboko v jejich srdcích, je složkou jejich osobnosti. Naděje je duchovní záležitostí, Duch svatý v našem nitru nás utěšuje a povzbuzuje. Proto křesťan nemusí ztrácet naději – a v těch nejtěžších chvílích stále trvá možnost, že Bůh bude nadpřirozeně jednat, jak to prožil i Pavel.

Pojďme se nyní podívat, jak naděje vzniká a jak je možné jí posilovat. Podobně, jako jsme ve škole v hodinách přírodopisu pitvali brouka či žížalu, si rozebereme naději a zjistíme, co je její nejdůležitější součástí. To nám pomůže, aby v nás rostla a my byli schopní povzbuzovat jiné, kterým naděje schází.

„A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Ř 5,5)

Podle těchto slov naděje souvisí s Duchem svatým a s Boží láskou. Naděje se tedy v první řadě opírá o Boží charakter. To je první a základní zjištění. Souvisí s tím, jaký je Bůh (objektivní pravda), ale také s tím, jak Boha známe osobně, skrze Ducha svatého (subjektivní pravda). V celých dějinách spásy můžeme vidět, že Hospodin se lidem dával poznat jako „Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný…“ (Ex 34,6) V osudech jedinců i celého národa dokazoval svou ochotu odpouštět hřích, zachraňovat v obtížných situacích, sytit hladové, zastávat se slabých a bezbranných, uzdravovat nemocné, potěšovat zkroušené. Na konci časů se tento Bůh stal člověkem a ochotně dokonce podstoupil smrt na kříži, aby nás zachránil. Bible nám dává ucelený a konzistentní pohled na Boha jako na někoho, kdo nás miluje. Bůh je Otec. Poznání takového Boha tedy znamená mít základ pro pevnou, nepohnutelnou naději do každé situace. Takovou naději, která nezklame, protože Bůh je důvěryhodný.

Milí čtenáři, přeji Vám radostnou naději do Vašich životů!

Martin Moldan, biskup