Volat na otroka slovem „Užitečný“ mělo i výchovný význam. Tohle pojmenování totiž zavazovalo i motivovalo. Bylo to lepší, než kdyby se na otroka stále volalo: „Hej, ty Budižkničemu, pojď sem!“

Ve starověku bylo běžné, že si člověk změnil jméno, pokud se výrazně změnily okolnosti. Jákob se jmenoval od určitého okamžiku Izrael, Šimon se jmenoval Petr a Josef byl apoštoly přejmenován na Barnabáše. Nové jméno reflektovalo nové okolnosti a vyjadřovalo nová očekávání. V tomto ohledu bylo Onezimos ideálním jménem pro otroka, ať se již jako otrok narodil, nebo jej jeho nový majitel takto pojmenoval v okamžiku, kdy si jej zakoupil.

Kdo vlastně byl Onezimos, o němž čteme ve výše uvedeném Pavlově listu? Jediné, co se o něm můžeme dozvědět, je, že patřil pánu jménem Filemon, který byl křesťanem. Jednoho dne uprchl, po nějaké době však byl dopaden a uvězněn. Ve vězení se setkal s Pavlem, který jej přivedl k víře v Pána Ježíše. Když se Pavel dozvěděl, komu Onezimos patří, napsal majiteli dopis, který se později stal součástí biblického kánonu. Jde o nádherný příběh lásky, úcty a důvěry mezi dvěma přáteli.

Myslím si, že Onezimos nebyl moc chytrý. Aby otrok utekl od otrokáře, k tomu musel mít pádný důvod. Nedovedu si ale představit jediný důvod, proč by otrok utíkal od majitele, který byl křesťanem a s největší pravděpodobností se k němu choval vlídně. Navíc měl minimální šance na to, že se mu bude dařit lépe. Dopadení a uvěznění bylo pouze otázkou času. Dnes bychom řekli, že jej pálilo dobré bydlo. To byl tedy náš Onezimos.

Ve vězení se setkal s Pavlem, skrze kterého se obrátil. Byl to minimálně druhý člověk, který mu svědčil (s největší pravděpodobností slyšel první svědectví od svého majitele). Vidíme, jak zvláštní jsou Boží cesty – otrok prchá od svého křesťanského pána, aby se posléze ve vězení setkal s dalším křesťanem! Boží milost jej prostě nenechá na pokoji, myslím, že se za něj mnoho lidí modlilo.

Že šlo o ryzí obrácení, můžeme vyčíst z Pavlova listu. Popisuje, jak je pro něj Onezimos užitečný, dokonce používá i malou slovní hříčku (verš 11: „který ti byl kdysi neužitečný, je nyní tobě i mne prospěšný“). Otrok, který pravděpodobně čest svému jménu moc nedělal, se po obrácení a pokání radikálně mění. Stává se tím, kým má být: je Onezimos, užitečný. Pavel vyjadřuje svou touhu si jej ponechat, ale protože mu právem nepatří, vrací jej původnímu majiteli s doporučujícím dopisem.

Náš statut vůči Bohu lze popsat ve dvou rovinách. Jsme Božími dětmi, což je otázka vztahu, tedy lásky, důvěry, blízkosti. Současně jsme i služebníky, a to s sebou přináší zcela jiná hodnotící kritéria. Nemůžeme se pohybovat pouze v jedné rovině: Je krásné, že jsme Božími dětmi, představuje to téma pro celou věčnost, myslím, že nikdy plně nedoceníme, co to znamená. Ale rozhodně to neznamená, že bychom měli ignorovat druhou rovinu. Stále jsme služebníky a to s sebou nese povinnosti a očekávání. Jestliže pro dítě platí popis „milé“, „vítané“, pak pro služebníka je tím klíčovým slovem „věrný“ nebo „užitečný“. Oba dva statusy, dítě a služebník, platí současně.

Lze naši užitečnost nějak změřit? Pán Ježíš v podobenství o rozsévači říká, že semeno zaseté do dobré půdy neslo úrodu třicetinásobnou, šedesátinásobnou i stonásobnou. Zde je tedy užitek jasně kvantifikován. Podobný motiv nalezneme i v podobenství o hřivnách, v němž služebníci měli rozhojnit svěřený peněžní obnos – i zde je užitek vyjádřen jasně, téměř podnikatelským jazykem. Ježíš tedy očekává, že jeho služebníci budou užiteční.

Zkusme se zamyslet nad tím, jak úspěch měří lidé: Měřítkem úspěchu může být tučné konto, dobré postavení, zásluhy, vliv ve společnosti. Chlubit se můžeme kdečím. Je však úspěch totéž, co užitečnost? Na první pohled musíme konstatovat, že nikoli. Úspěch je subjektivní záležitostí, ocení jej jeho nositel, popřípadě jeho přátelé či obdivovatelé. Užitečnost je definována ve vztahu k druhým – rodina, národ, svět. Úspěšný může být člověk tím, čeho dosáhl, ale užitečný tím, co znamená pro druhé.

Věřím tomu, že Bůh se na nás dívá z hlediska naší užitečnosti, nikoli z hlediska úspěchu. Kdosi jednou řekl, že to, co v životě máme, jsou Boží dary, které jsme obdrželi, a to, co s tím uděláme, jsou naše dary, které dáváme Bohu a druhým. Zkusme naše životy vnímat více z perspektivy užitečnosti než z perspektivy úspěchu. Zkusme přemýšlet nad tím, co znamenáme pro druhé, pro sbor, do kterého patříme, pro město, v němž žijeme.

Přeji Vám Boží požehnání do Vašich životů,

Martin Moldan, biskup