Podobně je tomu s Božím slovem. Potřebujeme je na každý den. Tak, jako Izraelité vycházeli ráno, aby sbírali manu, i křesťan ráno čte Boží slovo, které mu přináší inspiraci, povzbuzení, napomenutí, vyučení. Byli to například křesťané v Beroji, o nichž čteme, že na každý den zkoumali Písma.
Každý den chválíme Boha. Vzdávání chvály Bohu má svůj předobraz v obětování. Lidé od nepaměti přinášeli božstvům oběti jako vyjádření vděčnosti, závislosti i podřízenosti. Jahve zjevil Mojžíšovi velmi přesný a detailní plán, jak oběti přinášet. V chrámu se obětovalo vždy ráno a večer, kromě řady dalších nepravidelných obětí.
Bůh dnes po nás nechce oběti tohoto typu. Je to proto, že Pán Ježíš byl vrcholem i koncem starozákonního obětování. Nicméně oběť jako vyjádření chvály a vděčnosti zůstává i nadále nejčastěji formou modlitby. Oběť díků a chval by měla být pevnou součástí našeho modlitebního života. Je toho mnoho, co může tvořit základ pro tyto naše oběti: Obecně se učí, že děkujeme Bohu za to, co učinil, a uctíváme jej proto, kým je. Tento způsob obětování představuje veliký prostor pro vyjádření naší vděčnosti a úcty.
Každý den řešíme starosti. „Každý den má dost vlastního trápení.“ (Mt 6,34) Tato slova Ježíš neřekl proto, aby vykreslil život jako něco ponurého a neradostného, ale přesně naopak, aby nás od zbytečných starostí osvobodil. Vedl své učedníky k tomu, aby se zodpovědně stavěli ke svým každodenním povinnostem. Ježíšova instrukce v sobě kloubí jak zodpovědný přístup k dnešku, tak postoj víry k zítřku. Člověk nemůže mít pod kontrolou celý svůj život, ale měl by být pečlivý v tom, co udělá dnes, a neměl by se trápit zítřkem. Bezstarostný život zde na zemi stěží nalezneme, ale trápit se také nemusíme. Klíčovými pojmy jsou zodpovědnost a víra.
Každý den neseme kříž (L 6,23). Nesení kříže vyjadřuje základní postoj Ježíšových učedníků. O nesení kříže existuje řada mylných představ – od toho, že kříž představuje nemoci a trápení až po mučednictví. Dobře vysvětluje podstatu nesení kříže Pavel: „Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu.“ (Ko 3,3) Nesení kříže znamená denně si připomínat, že jsme mrtvi tělu a hříchu a živi v Kristu. Pro znovuzrozeného člověka nejde o nic morbidního, naopak, nachází zde sílu, radost a naději. Nesení kříže je základem vítězného křesťanského života.
Každý den jsme připraveni ke službě druhým (Sk 3,2). Zmíněný biblický text nám ukazuje skupinku lidí, která přinášela ke chrámovým dveřím chromého člověka. V tehdejší izraelské společnosti byly principy sociální péče zakomponovány nikoli do systému státu, ale do dobročinnosti lidí. Bylo společenskou povinností postarat se o chromé či jinak nemohoucí. Přesto tento chromý člověk, aby mohl vykonávat to minimum, co mu nemocné tělo dovolilo, potřeboval někoho, kdo by jej každý den donesl na to správné místo.
Příběh ukazuje důležitý princip – život a existence některých lidí jsou závislé na dobročinnosti jiných. Jedni přispěli drobnou mincí, jiní přinášeli chromého na místo, kde se pohybovali lidé. Výraz „na každý den“ představuje jisté břemeno, zátěž. Tito lidé si museli upravit svůj denní program, aby chromého přinesli a opětovně odnesli domů. Byl závislý na jejich pomoci. Zda to dělali ochotně. či s reptáním nevíme, ale novozákonní přístup spočívá v ochotě k takové službě: „Všechno dělejte bez reptání a pochybování.“ (Fp 2,14)
Nebylo by správným závěrem vyložit si příběh tak, že každý den musíme udělat něco pro druhé. Ocitli bychom se zpět pod zákonem. Některým lidem jejich zaměstnání či povinnosti nedovolí ukrojit si denně čas pro potřeby druhých. Příběh spíše ukazuje na obecnou nutnost angažovanosti v potřebách druhých. Ukazuje, že kolem nás žijí lidé, kteří se bez naší pomoci neobejdou – někteří ji potřebují opravdu denně. Místní sbor by měl být místem, kde lidé tuto pomoc naleznou. Tento rozměr služby by v našich sborech neměl chybět.
Každý den se vnitřně obnovujeme. Od praktické služby se opět dostáváme k duchovním záležitostem. Nikdy nesmíme zapomínat, že náš život se odehrává v nadpřirozené rovině. Pokud tuto skutečnost podceníme, postupem času budeme spoléhat pouze na sebe samé a na lidský potenciál. Proto se potřebujeme denně obnovovat – připomínat si, kým jsme v Kristu. S tím souvisí vyznávání hříchů a celkově „údržba“ našeho vnitřního člověka. Ačkoli jde jen o jiné pojmenování či vyjádření zbožnosti, která je skrytá v každodenním ztišení nad Písmem a v každodenní modlitbě, pro její specifický účel ji zmiňuji. I Písmo na proces obnovy klade důraz. Jedním z textů na toto téma je např. 2K 4,16: „Proto neochabujeme; i když náš vnější člověk chátrá, ten vnitřní se však den ze dne obnovuje.“
Každého dne máme společenství s druhými. „Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem.“ (Sk 2,46) Text opět nelze chápat tak, že by první církev měla na každý den formální shromáždění, ale spíše jako vyjádření touhy a ochoty formálně (chrám) i neformálně (domov) se scházet. Počet aktivit organizovaných sborem nikdy nenahradí skutečnou touhu po blízkém společenství s druhými – je pouze (v lepším případě) jejím praktickým vyjádřením.
Závěrem: Zmíněných sedm aktivit nesmíme chápat ve smyslu „toto musíme dělat“. Jde spíše o charakteristiku živé církve. Budeme-li hledat milost u Boha a Pána Ježíše Krista, což je základ všeho, postupně budeme objevovat to, co On od nás žádá. Přijměte tyto řádky jako inspiraci na cestě za ním.
V Kristu,
Martin Moldan, biskup