Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Několik slov o Janu Husovi

6. červenec 2015 je spojován s 600. výročím upálení Mistra Jana Husa. V dějinách našeho národa se nenalezne mnoho lidí, kteří by jeho vývoj a směřování ovlivnili tak významným způsobem, jako Jan Hus. Význam této postavy naší historie je oceňován nejen křesťany, nýbrž i většinovou společností. Česká televize k příležitosti výročí jeho smrti natočila třídílný film, po celé zemi se konají akce věnované jeho památce, vycházejí knihy. Jan Hus představuje přínos nejen pro křesťanskou církev, ale i pro celou národní identitu. Připomeňme si některá fakta jeho života.

Studoval na pražské univerzitě, kde obdržel titul bakaláře, i titul mistra svobodných umění. V roce 1401 byl zvolen děkanem filozofické fakulty a později dokonce rektorem univerzity. Jeho motivy nebyly zpočátku tak ušlechtilé, jako byl jeho pozdější život. Sám svá studentská léta komentoval slovy: „Když jsem byl žáčkem, měl jsem tehdy mysl, abych byl brzo knězem, měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen.“ Tyto postoje jej později velmi mrzely, dokonce i v Kostnici si je připomínal, jak nám ukazují některé dopisy, které psal z vězení svým přátelům.

Na pražské univerzitě se Hus setkal s učením anglického reformátora Jana Viklefa (1320 – 1384). Myšlenky anglického teologa jej natolik uchvátily, že celý jeho další život byl jimi určen. I když ne se vším souhlasil, jeho pohled na církev byl do značné míry ovlivněn právě tímto učením. Mezi hlavní důrazy patřil apel na obnovu církve podle Kristova vzoru. Církevní autority mají být autoritami pouze v případě, že žijí podle Ježíšova vzoru.

Na druhou stranu, Hus přistupoval k Viklefovi s kritickým nadhledem. Například v učení o transsubstanciaci (proměna chleba a vína v tělo a krev Páně během katolické mše) byl zdrženlivý. Ačkoli toto bylo jedním z bodů obžaloby před kostnickým koncilem, Hus tradiční katolické učení ohledně večeře Páně nikdy nezpochybnil. V tom se lišil od Viklefa i některých svých současníků.

Rovněž je třeba zdůraznit, že samotný Hus nebyl počátkem reformního hnutí. Pražská univerzita v jeho době do značné míry žila reformními myšlenkami a zejména Viklefovým učením. Toto období, někdy nazývané První reformace nebo také Česká reformace, však začalo již dříve. Její kořeny bychom hledali u mužů, jako Jan Milíč z Kroměříže nebo kazatel Konrád Waldhauser. Mezi muže, kteří Husa bezprostředně ovlivnili a uvedli do Viklefova učení, patřil Stanislav ze Znojma, jeden z teologů pražské univerzity (později své učení odvolal).

Hus se velmi vyhraněně postavil proti formě, jakou bylo prezentováno odpuštění hříchů. Na podílu z prodeje odpustků měl nárok i král Václav IV., proto Hus ztratil jeho ochranu. Roku 1412 pod tlakem poměrů musí opustit Prahu.

Před cestou do Kostnice je optimisticky naladěn, je si jist Zikmundovou ochranou a věří, že na základě Písma je schopen se obhájit. Nicméně okolnosti se nevyvíjejí v jeho prospěch. Na Zikmundův ochranný glejt není brán zřetel, Hus je v Kostnici po několika dnech zatčen a uvězněn. Zikmund po svém příjezdu do Kostnice dosáhl pouze umístění do lepší cely. Nicméně koncil má jiné úkoly, než se zabývat toliko českým kacířem, a rovněž král, ačkoliv tuší, že smrt českého kazatele nic dobrého nepřinese, sleduje jiné zájmy než osvobození Husa. Husovi je opakovaně nabízeno, aby odvolal, výměnou za svobodu (kterou by stejně však musel prožít internován v nějakém skrytém klášteře). Hus neodvolá, načež je odsvěcen a předán světské moci k upálení.

V tomto okamžiku však příběh českého reformátora nekončí, nýbrž naopak začíná. Stoupenci reformního hnutí se aktivizují, patří mezi ně nejen chudina, ale i česká šlechta. Symbolem protestu se stává kalich. Má vyjadřovat rovnost před Bohem, dělení na laiky a kněze husitské hnutí odmítá. Následný vývoj v českých zemích je určen Husovým odkazem a přeruší jej až porážka na Bílé hoře a následná rekatolizace.

Opusťme nyní bezprostřední příběh Jana Husa a podívejme se na jeho odkaz v dějinách. Jako každá jiná významná osoba, i Hus byl mnohokrát využit, či spíše zneužit, pro různá hnutí. Kdekdo si činil nárok přivlastnit si jeho odkaz. Mezi první takové „zneuživatele“ patřili již radikální husité, soustředění kolem Tábora. Drancování církevního majetku, násilnosti vůči duchovním a jeptiškám, plenění panství šlechticů, kteří odmítali přijmout kalich – to si Mistr Jan určitě nepřál. Někteří představitelé národního obrození si rovněž přivlastnili ideály husitství, pro Palackého představovalo husitství vrchol národních dějin. Stejně tak Husův odkaz využil například T. G. Masaryk v době budování Československého státu. Nejvíce z Husa „ukradli“ komunisté. Ti v něm rovnou viděli prvního „bojovníka za ideály komunismu“, jak dokládá například dobové heslo provázející znovuvybudování betlémské kaple v roce 1950: „Už 500 let bojují Češi za komunismus.“

Je Hus zneužíván i dnes? Myslím, že žijeme v době, kdy je historie více oproštěna od ideologií. Současné bádání se snaží podat Husa a jeho dobu nezaujatě. Zda se to podaří, budeme schopni posoudit až s odstupem času. Jediné, s čím se setkávám, jsou pokusy učinit z Husa nástroj smíření mezi katolíky a protestanty. Od druhého Vatikánského koncilu se vedou odborná bádání ohledně osoby Jana Husa na obou stranách – mezi protestanty a katolíky společně. Papež Jan Pavel II. se jako první pontifik omluvil za Husovu smrt, jeho omluvu zopakoval se vším důrazem a naléhavostí i současný papež. Zdá se, že nic nebrání sblížení katolíků a protestantů. Je ovšem mučednická smrt Jana Husa tím jediným, co obě strany rozdělovalo, anebo jde o příklad dalšího využití Mistra Jana pro něčí vlastní agendu?

V čem tedy spočívá historický odkaz Jana Husa pro současnou generaci? Při hodnocení jeho odkazu buďme pamětlivi toho, že Hus byl katolíkem, reformační snahy se v jeho generaci až tolik netýkaly učení, jako spíše mravní nápravy církve. Dnešní evangelikál či letniční by s mnohým z jeho učení těžko souhlasil. Ale to není na překážku, církev má svůj vývoj a mnohé pravdy znovuobjevovala postupně během let. Důležitý je Husův postoj – na pravdě trval a za pravdu byl ochoten zemřít. Nebyl teoretikem, pravda pro něj představovala pojem pro život naprosto zásadní. V tomto ohledu nastavuje zrcadlo nám všem, kteří se k jeho odkazu jakýmkoli způsobem hlásíme. Laťka následování Ježíše Krista je nastavena vysoko.

Jeho přínos také spočívá v důrazu na Bibli jako Boží slovo, které nadřadil církvi, papeži i koncilu. To nebylo v jeho době až tak běžné. Rovněž jeho osobní vztah k Ježíši byl hluboký a autentický. Jeho prohlášení „odvolávám se ke Kristu“, ač nám možná připadá banální a samozřejmé, bylo pro tehdejší církev maximální urážkou. Sklidil za ně kritiku, posměch a přispělo to k utvrzení koncilních otců v přesvědčení, že Hus je nenapravitelný kacíř.

Mne nejvíce obohatila osobnost Jana Husa. Ani ve chvílích nejtemnějších, když trpěl v žaláři, nemaje jistou budoucnost, trápen rozličnými zdravotními neduhy, nepřestával myslet na církev a na své přátele. Zde se projevilo srdce skutečného pastýře. Ačkoli mu opakovaně bylo nabízeno propuštění – naposledy dokonce na hranici – vždy odmítl. Důvodem, proč odmítl, bylo jedině to, že nechtěl zklamat ty, kterým kázal. V tom se dosvědčila jeho velikost.

Martin Moldan, biskup AC

Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.