Odpadnutí církve přitom není záležitostí dlouhých staletí. Říká se, že každá církev žije jednu generaci před vymřením. Pokud každá generace neprožije své vlastní probuzení, vymírá. Nelze žít jenom ze zkušeností předchozích generací. Probuzení potřebuje každá generace. V tom se projeví zdraví církve, totiž zda dokáže předat hodnoty evangelia následující generaci a motivovat ji k vlastnímu hledání Boží pravdy.
Někdy mám dojem, že církev více než nevěstu připomíná starou, unavenou a všemi nemocemi prolezlou ženu. Od samého počátku církev zápasí s falešnými učeními, modlářstvím, světskostí, liberální teologií či materialismem. V současné době je jejím zápasem samotné zpochybnění její existence. Před několika lety prováděný výzkum vztahu mladých lidí k náboženství tento trend trefně pojmenoval: „Bůh ano, církev ne.“ Jakoby pro řadu lidí nebyla problémem víra samotná, ale církev, která se (z jejich pohledu) snaží
víru organizovat a omezovat jejich svobodu. Výzkum odhalil jádro problému, přičemž viníci jsou zcela jasně na obou stranách: Na jedné straně neochota mnohých začlenit se do církve (věří, ale žádnou církev k tomu nepotřebují), na druhé straně i církev mnohé podcenila a zaspala (podle uvedeného výzkumu nedokáže církev reagovat na problémy současného člověka).
Spíše než o krizi víry je na místě hovořit o krizi církve. Přitom jak ze zkušenosti víme, krize nemusí znamenat konec. Krize může znamenat zánik, ale rovněž i příležitost k tomu, aby povstalo něco většího, neskonale nádhernějšího. V obecném smyslu je tedy každá krize příležitostí, na niž se nutně musí reagovat.
To první, co je třeba si uvědomit, je správné porozumění zmíněnému Janovu údivu. Věci prostě tak jsou. „Čemu se divíš?“ zněla otázka anděla, jenž Jana doprovázel. Anděl mluvil o tajemství, které hodlal Janovi odhalit.
V této souvislosti musíme mít na mysli, že otázka odpadnutí církve není otázkou ve smyslu „my spravedliví a oni odpadající“. To je farizejství. Všichni jsme na jedné lodi. Hranice mezi nevěstou Beránkovou a nevěstkou není ulice mezi dvěma kostely konkurenčních vyznání. Není ani uličkou mezi dvěma řadami v jednom sboru. Daleko spíše je tato hranice vedena v našem srdci. Všichni jsme součástí zápasu, v němž čelíme pokušení odpadání, světskosti. Všichni čelíme onomu antikristovskému vlivu. Někteří si vedou vítězně, jiní podléhají. Nechci zde ovšem tvrdit, že je jedno, v jaké je člověk církvi – jedno to zdaleka není. V tomto článku ale usiluji spíše o to, abychom si sami dokázali nastavit správné zrcadlo. Podle Ježíšova podobenství jsou dobré i špatné ryby v jedné síti a obilí s plevelem jsou vzájemně prorostlé. To nejsou dvě různé denominace. Pán ukazuje na zápas vedený na poli mnohem menším. Tím polem jsou naše společenství a naše vlastní srdce. Jan viděl výsledek odpadnutí. Počátek odpadnutí může být velice nenápadný, vzpomeňte jenom na to, když Ježíš napomenul Petra: „Jdi mi z cesty, satane!“(Mt 16,23) Proč jej takto příkře napomenul?Banalita, řekneme. Pouze neporozuměl Ježíšovuposlání. Začátky jsou nenápadné, konceale tragické.
Pro to, abychom obstáli v dnešním zápaseo církev, je důležitá láska. Je to tak zprofanovanéslovo, že už o něm skoro nekážeme– a přitom jí tak málo rozumíme!Pán Ježíš miloval církev, a proto za ni zemřel. Milovat znamená neopustit. Když někoho milujeme, jsme v našem vztahu vůči němu věrní, i když prochází nemocí nebo krizí. Tak jako lidé nerozumí lásce v souvislosti s manželstvím (rozvádí se kvůli hloupostem), tak nerozumí lásce ani ve vztahu vůči církvi – odchází, když se přestanou cítit dobře.
Láska k církvi je otázkou duchovního zjevení. Apoštol Pavel píše v listu do Efezu, aby tamní křesťané obdrželi ducha moudrosti a zjevení, aby (mimo jiné) poznali „bohatství slávy jeho dědictví ve svatých“ (Ef 1,18). Jinými slovy, církev je tajemstvím obsahujícím svůj duchovní rozměr. Lidské oko může vidět jen nedokonalosti, ale duchovní zjevení odhalí slávu a bohatství Božího lidu.
Láska k církvi je rovněž záležitostí duchovního růstu. Petr rozlišuje lásku agapé od lásky fileó, překládané jako „bratrská náklonnost. Agapé představuje bezpodmínečnou lásku ke všem včetně nepřátel, fileó představuje lásku k bratřím, avšak i této lásce předchází řada ctností, jež je zapotřebí si osvojit (viz 2P 1,5–7). K lásce tedy rosteme, učíme se jí. Pro člověka je přirozené milovat pudově, tedy k uspokojení svých vlastních potřeb. Boží lásce, která jde často proti vlastním zájmům, se musíme učit.
Čemu se tedy Jan divil? Viděl naplnění proroctví o odpadlé církvi, nevěstce. Zhrozil se toho, „kam až to církev dotáhla.“ Nejde o jednu denominaci, na niž bychom mohli ukázat prstem, ale o celkový dojem. „Ustydne láska mnohých“ – to je jiné hodnocení církve v poslední době, tentokrát od apoštola Pavla. To, co současná církev potřebuje, je láska. Taková láska, která neopouští druhé, když prožívají krizi, láska, která je silnější než pragmatismus velící budovat církev, která „šlape jako hodinky“, v níž ovšem slabí nemají místo, láska, která miluje pravdu stejně jako bližního, a proto jí často nezbývá nic jiného, než trpět.
V Kristu,
Martin Moldan, biskup AC