Podobný příběh nalezneme v druhém listu apoštola Pavla Timoteovi:

„Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním mých rukou. Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy. Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu; ani za mne, jeho vězně, se nestyď, nýbrž snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium. K tomu ti dá sílu Bůh.“(2 Tm 1,6–8)

Tady jde o podobnou situaci: Pavel musí mladému služebníku Timoteovi připomínat, jakého je ducha. Není to duch slabosti a strachu, nýbrž duch síly, lásky a rozvahy. Opět zde nestačí napomenutí, aby se prostě nebál, ale stejně jako Ježíš, i Pavel zde apeluje na samotnou podstatu jeho bytí: „Timoteji, vzpamatuj se, přeci v tobě přebývá Duch svatý!“ Jakoby nešlo o slabost, ale o omyl. Jakoby problém Timotea nespočíval v tom, že na některé situace prostě nestačí, ale v tom, že zapomíná, kým v Kristu je.

Zatímco v prvním případě se učedníci nechali unést hněvem (koneckonců, byli to „Synové hromu“, jak tyto dva jednou Ježíš nazval), v druhé situaci Timoteus podléhá strachu a malomyslnosti kvůli útlaku a pronásledování. Přitom šlo v obou případech místo očekávané reakce duchovního člověka o reakci tělesnou. Lidé se v tlaku a ohrožení snadno nechají unést emocemi. „Hromobijci“ Jakub a Jan svolávají pomstu na nevěřící, plachý Timoteus je zatlačován do kouta a podléhá strachu. V obou situacích je položena stejná otázka, mířící k duchovní podstatě dotyčných aktérů.

Tato úvaha nás vede k zásadnímu závěru: Nestačí „mít Ducha svatého“, ale je zapotřebí v něm chodit na každý den. Jde o to, aby Duch převzal kontrolu nad našimi emocemi, ať již jde o hněv nebo strach. (Hněv nebo strach, jinými slovy obrana nebo útok, jsou základní lidské reakce na ohrožení). Ono je totiž snadné zakoušet Boží přítomnost v bezpečném prostředí sboru, modlitební skupinky či nějaké obzvlášť požehnané konference, ale pak to skončí a my musíme jít ven, mezi lidi. A právě tam narážíme na lstivost, hněv, agresi, odpor a pohrdání. Když Pán Ježíš říkal učedníkům „Posílám vás jako ovce mezi vlky“, měl na mysli právě toto. Jedinou zbraní proti vlivům světa je pro křesťana moc Ducha svatého. Je to zbraň natolik důležitá a zásadní, že Ježíš přikázal učedníkům, aby vůbec neodcházeli z Jeruzaléma, dokud nepřijmou moc Ducha. A tak tedy úvahy o tom, jakého jsme ducha, patří k základům osobní spirituality. Dříve, než budeme mluvit o konkrétních skutcích, je zapotřebí vyjasnit si, jakého máme ducha.

Když se člověk znovuzrodí a stane křesťanem, zakusí zásadní změnu. Mezi první věci, které prožije, bude pravděpodobně patřit radost, pokoj, láska ke druhým lidem. Určitě rovněž prožijeme hluboké vnitřní ujištění, že jsme Božími dětmi (Ř 8,16). To ale není vše, co se vztahuje k hluboké duchovní proměně, která se v tu chvíli odehrála. Řada dalších věcí je záležitostí našeho duchovního růstu. Máme vše, co potřebujeme, ale ve formě semínka, které je potřeba rozvíjet. Tpělivosti a vytrvalosti se musíme učit. Na několika místech v Novém zákoně nalezneme texty, které lze nazvat „program pro duchovní růst“. Jedním z nich je například výčet ovoce Ducha svatého, obsažený v listu Galatským. Tito křesťané rovněž obdrželi Ducha svatého, ale postupně zapomněli, jakého jsou ducha. Proto Pavel popisuje rozdíl mezi „skutky těla“ a „ovocem Ducha“. Pokud nevíme, jakého jsme ducha, iniciativu v našem jednání bude přebírat tělo, prostřednictvím našich vlastních přestav o tom, co je správné.

Právě v dnešní době je zapotřebí obzvlášť zdůrazňovat tyto stěžejní pravdy křesťanské spirituality. Zdánlivě svobodná společnost jedinci sice přímo nic nediktuje, ale každý člověk je od rána do večera „krmen“ ideologií všeho druhu. Prostřednictví reklam je nám podsouváno, jak máme vypadat a co máme jíst, prostřednictvím různých médií je formován náš obraz na svět, dobro a zlo, hřích a spravedlnost. Vliv zvenčí má svou podporu i ve vnitřním vlivu, neboť naše hříšná přirozenost má sklony upřednostňovat chybné vzory hrdinů, modely chování a podporovat tak chybná rozhodování.

Víme, jakého jsme ducha? Spíše jde o to pravidelně si tuto otázku klást, neboť není možné ji mít zodpovězenou jednou pro vždy. Napadá mne přirovnání: Pokud vlastníte takzvaný „chytrý telefon“, pravděpodobně jej občas připojujete ke svému počítači. Tak máte zaručeno, že veškeré položky v obou zařízeních, jako například kontakty, kalendář či fotografie budou synchronizovány, zrcadleny. Když něco změníte v počítači, změní se to i ve vašem mobilním zařízení. Toto moderní podobenství dokonale vystihuje, o co jde: Potřebujeme být pravidelně „synchronizováni“ s Božím myšlením. Pak můžeme prohlásit s apoštolem Pavlem, že máme Kristovu mysl. Mít Kristovu mysl neboli Kristova Ducha, je to, oč tu běží.

V Kristu,

Martin Moldan, biskup