Eliáš byl prorokem, který v jistém smyslu celou svou službu zaměřil na obnovu Hospodinova oltáře. Žil v době, která byla pro Izrael obzvlášť náročná, neboť u vlády byl slabošský král Achab a jeho zvrhlá manželka Jezábel. Eliáš se potýkal s odporem z jejich strany i ze strany pohanských kněží, kteří byli královským trůnem podporováni. Příběh popisuje vrcholný okamžik jeho působení: Eliáš se má střetnout se všemi těmito představiteli Baalova kultu. Během střetu se má rozhodnout, který bůh je tím pravým Bohem.
Pravidla hry jsou následující: Jsou připraveny dva oltáře a na každém z nich je oběť. Na který z nich sestoupí oheň z nebe, ten zastupuje jediného správného Boha. Aby si to Eliáš ještě trochu ztížil, poleje svůj oltář i oběť vodou. Voda byla v tom čase dosti vzácná, neboť již tři roky nezapršelo. Nešlo tedy jen o projev víry, ale současně i o jistou provokaci, po níž, v případě neúspěchu, hrozilo odvážnému proroku ukamenování. Přizná se Hospodin ke své oběti? Eliáš hraje vabank, buď všechno, anebo nic. Je si hluboce jist tím, že slouží živému Bohu, který se k jeho oběti přizná. Podmínkou je, aby oltář byl v pořádku. Aby každý kámen byl na svém místě.
Oltář je místem obětování Bohu. Nový zákon nám ukazuje, že každý z nás, myšleno jak jednotlivě, tak i celá církev, jsme Božím domem. Když apoštol Pavel psal toto přirovnání, záleželo mu na tom, aby tento chrám byl svatý a zcela v pořádku. „Kdo ničí Boží chrám, toho zničí Bůh,“ napsal tenkrát apoštol. To jsou tvrdá slova.
Ve dvanácté kapitole listu Římanům Pavel rovněž vybízí církev, aby měla toto myšlení oběti: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Ř 12,1)
Biblické verše je zapotřebí číst ve vzájemných souvislostech. Celý text hovoří o duchovních darech a jejich správném používání. Být „živou obětí“ tedy znamená sloužit Bohu skrze duchovní dary, kterých se každému jednotlivě dostalo. Výčet darů Pavel provází konkrétními pokyny k jejich správnému používání. Našemu příběhu o pobořeném oltáři můžeme tak rozumět na pozadí Pavlových instrukcí ohledně vztahů a služeb v církvi. Opravit oltář tedy znamená dát do pořádku vše, co by jakkoli ohrožovalo či narušovalo naší službu. Může jít o nesprávné postoje, vlažnost, neupřímnost, přetvářku a další aspekty, které v této kapitole nalezneme v souvislosti s používáním darů.
Ještě jeden detail stojí za zmínku: Je uvedeno, že základ oltáře tvořilo dvanáct kamenů, dvanáct pokolení Izraele. Oběť Bohu je záležitostí, která se vztahuje k celému společenství Božího lidu. Ani křesťanství není soukromou záležitostí. Každý kámen musí být na správném místě, společně pak tvoří oltář. Opravit oltář tedy souvisí se vzájemnými vztahy ve sboru a církvi.
Oprava oltáře je přípravnou prací. Poslední měsíc je časem, kdy jednak hodnotíme uplynulé období a jednak se i připravujeme na rok, který je před námi. Toužíme po tom, abychom do nového roku vstoupili bez restů a nevyřešených osobních problémů. Obraz opravy oltáře, na němž má být přinesena oběť, je vhodným symbolem této přípravy. Můžeme se zamýšlet sami nad sebou ve vztahu k sobě samému, k Bohu, vlastní rodině, církvi i okolnímu světu.
Vztah k sobě samému naznačuje, že každý z nás je Božím chrámem, v němž se přináší oběti. Nabízí se otázka, jak o tento chrám dbáme? Do čeho investujeme čas, energii a prostředky? Myslíme na odpočinek? Dbáme na osobní rozvoj a duchovní růst? Otázek je celá řada.
Vztah k Bohu nám klade otázky ohledně našeho duchovního života. Jak je to s naším modlitebním životem? Jsme zapojeni ve sboru, jehož jsme členy? Prožíváme v srdci Boží pokoj, který svědčí o Boží přítomnosti, nebo se životem řítíme chaoticky, aniž bychom se starali o Boží vůli? A co naše svědomí? Nesignalizuje náhodou již delší dobu, že bychom měli některé věci změnit?
Vztah k rodině souvisí s atmosférou v našem domově, se vztahem k manželovi či manželce a dětem. Je můj domov místem pokoje? Zde se „testuje“ naše duchovnost – jsou někteří lidé, kteří dokáží excelovat ve sboru před druhými, ale jejich vlastní domov je v neutěšeném stavu. Má rodina je prvním místem, kde musím budovat Boží království. Možná právě zde budeme muset poopravit oltář a dát nějaké ty kameny na správná místa.
Dalším místem je můj sbor. Na téma vztahů ve sboru je v Novém zákoně tolik připomínek, že nemá smyslu je zde všechny vyjmenovávat. Můžeme si ale položit kontrolní otázku: „Je můj sbor místem, kam se těším?“ Pokud odpovím váhavě nebo záporně, něco není v pořádku. Kameny na oltáři asi nebudou srovnány tak, jak mají být. Je problém na mé straně nebo jej mohu nějak ovlivnit? Pak bych určitě měl něco dělat.
Posledním místem je společnost, v níž žiji. Zahrnuje mé spolupracovníky v zaměstnání nebo spolužáky ve škole, sousedy, přátele a příbuzné, kteří jsou nevěřící. Jsem jim dobrým příkladem? Známý křesťanský bonmot říká, že jedinou Biblí, kterou čtou nevěřící lidé, jsme my sami.
Toto bylo několik oblastí, které nás mohou motivovat k „opravě oltáře.“ Oheň z nebe nesestoupí na jednotlivé kameny zvlášť, ale na celistvý, opravený oltář s obětí. Modlím se, aby vám toto zamyšlení pomohlo vstoupit do následujícího roku s požehnáním.
Martin Moldan, biskup