Zkoumáme-li definice popisující horlivost z jazykového hlediska, nalezneme popis jako snaživý, přičinlivý, popřípadě velmi snaživý. Jako synonyma jsou uváděny výrazy zanícení, verva, zápal, nadšení. Z hlediska Bible můžeme horlivost chápat jako ekvivalent pro nadšení. Opakem horlivosti je pak nezájem, lhostejnost, povrchnost, odměřenost, vlažnost.

V novozákonní řečtině se výraz „horlení“ uvádí jako „zélos“. Toto slovo také popisovalo jistou náboženskou skupinu „horlivců“, kteří se snažili násilím prosadit spravedlnost a Boží vládu v Izraeli v Ježíšově době. (Minimálně jeden z dvanácti učedníků byl původně zelota.) Horlivost tedy souvisí s obrovským úsilím, které chce za každou cenu prosadit určité cíle.

Je důležité si povšimnout, že první, kdo je v Bibli popisován jako horlivý, je Hospodin sám: „Horlivost Hospodina zástupů to učiní“ (Iz 37,32), „Horlím pro Jeruzalém a pro Sión velkou horlivostí“ (Za 1,14) a další. Obrazem horlivosti byl i Pán Ježíš: Nejznámější je scéna, kdy z chrámu bičem vyhání penězoměnce. Ve skutečnosti se k takovým formám náš Pán často neuchyloval, jeho horlivost byla zřetelná ve službě Bohu: „Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mne poslal.“ (J 4,34)

Ve Starém zákoně nalezneme mnoho příkladů horlivosti. V některých případech došla i zdánlivě extrémní horlivost Božího uznání a požehnání (např. Nu 25,11). Na druhou stranu musíme vnímat rozdíl mezi starozákonní a novozákonní zbožností – některé formy horlivosti dnes prostě nenacházejí uplatnění. Například když jistá samařská vesnice odmítla Ježíše a jeho učedníky, chtěli se někteří z nich pomstít – po vzoru proroka Eliáše chtěli na vesnici seslat oheň. Ježíš je tehdy rázně napomenul: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ Právě tento příběh vymezuje rozdíl mezi starozákonní a novozákonní horlivostí. Ta první souvisela se zápasem Božího národa Izrael o jeho existenci, ta druhá se týkala spasitelského poslání Ježíše. I dnes jsou mnozí, kteří ve své horlivosti raději sesílají oheň na druhé, než aby sami sebe obětovali.

Myslím, že musíme bedlivě rozlišovat mezi různými typy horlivosti. I Pán Ježíš se setkával s horlivostí u svých současníků, a přesto ji musel častokrát odsoudit, neboť její motivy nebyly správné. Později i apoštol Pavel píše na adresu některých nábožných lidí, že „jsou plni horlivosti pro Boha, ale bez správného poznání.“ (Ř 10,2)

Ano, horlivost zcela jistě potřebujeme. V naší generaci je to jedna z klíčových potřeb. Církev bez horlivosti bude samotným Pánem vyplivnuta (Zj 3,16). Potřebujeme „horlivě usilovat o duchovní dary“(1K 14,12), horlivě se zajímat jeden o druhého“ (2K 8,16), „být horliví v dobrých skutcích“ (Tt 2,14), „horlivě se líbit Pánu“ (2K 5,9).

Horlivost má různé projevy. Jedním z výrazů popisující horlivost je vroucnost (Ř 12,11). Navozuje představu nádoby s vařící vodou na kamnech. Horká voda je užitečná i nebezpečná, představuje energetický potenciál – může uvařit jídlo, zahřát i opařit. V horlivosti je skryta nesmírná energie.

Moderním slovem, které by mohlo nahradit pojem „horlivost“, by mohla být „vysoká motivovanost“. Motivace je slovo dnes používané v různých souvislostech a je předmětem zkoumání psychologů a sociologů. Je řada teorií popisujících, co vlastně člověka motivuje. Někteří autoři tvrdí, že motivaci je těžké získat – prostě buď ji máme, anebo nemáme.

Jak získat horlivost (motivaci) pro duchovní život a službu? Má osobní zkušenost je, že je to záležitost přímé Boží intervence v životě jednotlivce. Je to zázrak, působení shůry. Je to Bůh, který v člověku působí „chtění i činění“ (Fp 2,13 K). Na druhou stranu, nemáme-li tuto horlivost, jsme voláni k pokání. Tak napomíná Pán církev slovy ze Zjevení 3,19.

Prorok Eliáš byl jedním z horlitelů pro Hospodina. Když po mnohých zápasech zcela vyčerpán leží rezignovaně pod keřem, Boží anděl jej posílá na horu Oréb, kde prožije jedno z nejkrásnějších setkání člověka s Bohem, jaká jsou v Bibli popisována. Jeho motivace je obnovena, Eliáš odchází posilněn a občerstven a nových úkolů má na dvě generace dopředu.

Hledejme horlivost. Mnozí jsou možná po letech služby Pánu unaveni nebo zklamaní, ale existuje řešení. Bůh obnovuje síly člověka, vrací mu horlivost, dává novou motivaci. Možná budeme muset činit pokání (změnit myšlení, vrátit se tam, kde jsme klesli), ale stojí to za to.

Pamatujme rovněž na to, „jakého jsme ducha.“ Naše horlivost není zaměřena proti lidem, kteří neodpovídají našim představám o víře. Novozákonní horlivost pozvedá, nikoli ubíjí. Slouží, nikoli manipuluje. Miluje, nikoli odsuzuje. Pravé horlivosti se naučíme tak, že budeme přebývat s Ježíšem a necháme se jím proměňovat.

Budoucnost církve je otázka současné horlivosti. Jak kdosi napsal, „každá církev žije jednu generaci před vymřením.“ Horlivost se musí obnovovat v každém pokolení, jinak to, co předáme následující generaci, nebude život, ale prázdná forma.

Přeji Boží požehnání,

Martin Moldan, biskup