Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

… a dostanete dar Ducha svatého

„Petr jim odpověděl: ‚Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.‘“ (Sk 2,38–39)

Drazí čtenáři,

obraťme dnes společně svou pozornost na slovo „dar“, jež je obsaženo v úvodním textu. Píše se zde, že křesťané mohou obdržet dar Ducha svatého. Záměrně píši „mohou obdržet“, protože ono to není automatické. Pavel se při návštěvě Efezu setkal se skupinou učedníků a ptal se jich, zda obdrželi Ducha svatého, když uvěřili. Odpověď byla NE. Neobdrželi Ducha svatého, protože jim nikdo neřekl, že jej mohou obdržet. Podobnou situaci vidíme v Samaří ve Skutcích 8. kapitole. Skrze kázání diakona Filipa zde uvěřilo mnoho lidí. Bible uvádí, že se dělo mnoho zázraků a „ve městě nastala veliká radost.“ I když uvěřili, Ducha svatého ještě nepřijali. Kvůli tomu museli přijít Petr a Jan až z Jeruzaléma. Bůh jim mohl dát dar Ducha během kázání evangelia, jako se tomu stalo v domě Kornélia (Sk 10,44), ale nedal. Musíme si uvědomit, že dar Ducha je zkušenost oddělená od obrácení a znovuzrození. Někdy může proběhnout současně, ale přesto jde o samostatnou zkušenost.

Když přemýšlím nad slovem „dar“, napadá mne přirovnání k jiným darům, které během života dostáváme od přátel a blízkých. Existují minimálně tři způsoby, jak s darem naložit. Pokud je hezký, ale prakticky neužitečný, můžeme jej vystavit. Zkrášlí náš byt a připomíná nám náš vztah k někomu, koho si vážíme. Pokud je prakticky užitečný (může být i hezký), používáme jej. Takové dary máme nejraději. Po letech může být domácnost zaplněna nejrůznějšími „ozdobami“, takže dáváme přednost raději darům praktickým. Třetí možností je, že dar není ani hezký, ani užitečný. Přiznejme si, i takové dary občas dostaneme. Pak je schováme (z úcty k dárci), než se jich za nějakou dobu zbavíme. Pointa přirovnání spočívá v otázce: Do jaké kategorie patří dar Ducha svatého? Vystavujeme jej na odiv? Používáme ho? Leží skryt nepoužíván?

Na první církvi obdivuji, jak si daru Ducha vážila. Netřeba zdůrazňovat, že Židé, kteří znali Starý zákon a s ním i veškerá zaslíbení o vylití Ducha, měli zcela jinou výchozí pozici pro praktické ocenění tohoto vzácného daru. V jejich vnímání byl něčím, nač jejich národ čekal dlouhá staletí, a právě oni byli generací, jež se naplnění zaslíbení dočkala. Dovolte několik postřehů, které ukazují, jak úzkostlivě první církev tento dar střežila:

Otázka priorit: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech.“ (Sk 6,2) Apoštolové se odmítli angažovat v práci, která by jim vzala čas a síly na to, k čemu byli primárně povoláni. Na první pohled zde není zřejmá souvislost s Duchem svatým, ale situaci porozumíme, pokud jí prožijeme sami. Každý, kdo zápasí s časem a množstvím úkolů ví, jak náročné je zachovat si správné pořadí priorit. Zápasím s tím i já. Vím, že Bohu se nelíbí, když na sebe beru příliš mnoho závazků a nemám čas na to, k čemu jsem povolán. Lidé, o nichž je v uvedeném textu řeč, byli povoláni Bohem za zvláštním účelem, ke kterému jim byl dán Duch svatý. Zaměří-li svou pozornost jinam, Bohu se to nebude líbit. Žijeme dnes jako národ i jako křesťané v čase pokoje, proto často ani nepozorujeme, kde je skutečná „frontová linie“. Pro některé může být součástí duchovního zápasu boj o zachování správných priorit.

Otázka pravdivosti: „Proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému?“ (Sk 5,3) Problém, o který v tomto příběhu šlo, nebyl na první pohled až tak velký. Manželský pár prodal nějaké nemovitosti a část peněz věnoval církvi. Kdyby se toto dělo dnes, finanční otázka církví na celém světě by byla vyřešena. Háček byl v tom, že uvedli, že odevzdávají celkový obnos. Nebyla to jejich povinnost, šlo o jejich peníze. Dopustili se drobné lži, která nemusela mít praktické důsledky. Přesto oba zaplatili svým životem. Příběh ukazuje, jak mocná přítomnost Ducha začala být v církvi ohrožována drobnými polopravdami. Chceme-li ve sborech zakoušet přítomnost Ducha svatého, mějme cit pro pravdu. Exemplární potrestání prvních hříšníků tohoto druhu má ukázat na věky všem, o jak závažné přestoupení jde. Bůh je příliš milující na to, aby v církvi padaly hlavy každý den, ale musíme pochopit, že i drobná lež Boha uráží. Církev, kde se toto toleruje, nemůže být církví Ducha.

Otázka zarmouceného Ducha: „A nezarmucujte Ducha Svatého Božího.“ (Sk 4,30) Kdysi jsem si připravoval kázání na téma „nezarmucujte Ducha svatého“. Byl jsem překvapen zjištěním, že Ducha zarmucujeme především vztahovými problémy. To je bezprostřední kontext verše. Pavel zde píše o špatných slovech, zneužívání druhých, chybných postojích apod. Nepoužívá slovo „hřích“, ale píše o „zarmucování Ducha“. Je potřeba zdůraznit, že my křesťané jsme velice vynalézaví. Věci děláme tak, aby nebyly z vnějšku napadnutelné, aby to vypadalo, že je vše v pořádku. Pokud proti druhému něco máme, vždy jsme v právu. Naše jednání si dokážeme obhájit před sebou i před druhými. Často takové situace ale zarmucují Ducha. Nerozhněvají, ale zarmoutí. Domýšlejme sami, co to znamená pro církev, v níž je Duch zarmucován. Anebo abych byl pozitivní, co to může církvi přinést, pokud se lidé milují, dokáží si odpustit a žijí jeden pro druhého. Dovedu si představit, že Duch, který má schopnost se nechat zarmoutit, se také může rozradostnit.

Daly by se vypsat další situace a principy, které by ilustrovaly, jak žárlivě církev (alespoň ta první) střežila přítomnost svatého Ducha. Kéž jsou poučením i pro nás. Je však nějaký způsob, jak vztah s Duchem obnovit?

Obecně řečeno, musíme ocenit dar, který nám byl dán. Kolik lidí bylo pokřtěno v Duchu, aniž by to mělo nějaký výrazný vliv na jejich život! Vyndejme zaprášený dar ze skříně a začněme jej používat! Může-li být Duch uhašován nebo zarmucován, může být rovněž rozněcován. (2Tm 1,6) Rozněcujeme jej tím, že si uvědomujeme jeho přítomnost, poddáváme se mu, otevíráme se jeho působení, hledáme jeho vedení. Prostě s ním prakticky počítáme.

Různá vyučování a literatura zdůrazňují modlitbu k Duchu. Myslím však, že důraz na modlitbu k Duchu svatému je přehnaný – modlíme se k Bohu Otci a Synu. Bible neučí, abychom se modlili „k Duchu“, ale „v Duchu“ (Ef 6,18, Ju 1,20). Způsob, jak se poddávat Duchu v modlitbě, spočívá například v časté modlitbě v jazycích.

Každá změna, změny v životních návycích nevyjímaje, vyžaduje úsilí, sebekázeň a vytrvalost. Začněme prakticky oceňovat dar Ducha svatého. Počítejme s ním každý den, již od rána. Buďme citliví na názor Ducha v různých situacích, ve kterých se ocitneme, a nerozhodujme se sami. Nebojme se velkých úkolů a výzev, On je Duchem nejen rady, ale i moci. Dejme prostor Duchu svatému!

Martin Moldan, biskup

Naposledy změněno pondělí, 04 duben 2016 12:07
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.