Boží láska je základem našeho života. To víme. Nebo alespoň měli bychom to vědět. Chodíme do církve kvůli kázání, druhým lidem, kvůli chválám? Půjdeme-li do důsledků, je to Boží láska, co nás spojuje dohromady. Na světě stěží naleznete společenství, v němž se setkávají tak rozdílní lidé – bohatí a chudí, vzdělaní i nevzdělaní, lidé různých ras a různých zájmů. Všichni věříme tomu, že Někdo za nás položil život a dal nám šanci začít žít znovu a jinak. Kristova láska v sobě obsahuje bezpodmínečné přijetí, odpuštění hříchů i moc k novému životu. Základem našeho křesťanského života tak nejsou skutky, to, co děláme, ale víra – to, kým jsme. Jsme milovanými Božími dětmi.
Boží láska má obrovský a zcela zásadní vliv na náš duchovní růst. V době, kdy jsou tolik populární různé knihy i kurzy zaměřené na osobnostní rozvoj, se stále nedostává vědomí o základním principu života. Každá lidská bytost musí být milována. Děti, které vyrůstají v rodině, v níž jsou milovány, mají statisticky větší šanci být v životě úspěšnější než ty, kterým se lásky nedostávalo. Bible píše o tom, že láska překonává strach – a právě strach je velikou brzdou svobodného života. Jde o různé typy strachů, jako například strach z neúspěchu, strach z odmítnutí, strach o druhé, strach z nemoci a podobně. Jistota Boží lásky tento strach dokáže rozpustit podobně, jako se na slunci rozpustí kousek ledu.
Boží láska je základem naší služby. Líbilo se mi, co Paul Bartlett na konferenci řekl: „Křesťané mají někdy „skrytou agendu“, to znamená, že v podtextu všeho, co pro společnost dělají, je touha získat nevěřící.“ Možná si řeknete: „A co je na tom špatného, přece chceme, aby druzí byli spaseni, nebo snad ne?“ Jde o hodně, dalo by se to shrnout slovem „motiv“. Je můj zájem o druhé lidi skutečný, anebo je jen nástrojem, jak je přivést do církve? Láska k lidem tedy nesmí být účelová, nesmí být pouhou strategií, jak je získat.
Skutečná láska vyrůstá z poznání Božího charakteru. Bůh miloval lidi bezpodmínečně. Ježíš to vyjádřil přirovnáním ke slunci, které září na dobré, stejně jako na zlé. Zkoumáním Bible můžeme dospět k lepšímu poznání Božího srdce. Zjistil jsem, že Bůh stále hledá člověka: Vidíme to od prvního okamžiku, kdy Adam a Eva zhřešili a Bůh je volal slovy „Adame, kde jsi?“ Vidíme to v průběhu celých dějin, dokonce, i když jednal výlučně s izraelským národem, neztrácel zájem o jedince z jiných národů. Příkladem byli Náman syrský, který byl uzdraven z malomocenství, Rút Moábská, která pro svou věrnost došla milosrdenství, obyvatelé Ninive, ke kterým Hospodin posílá proroka s varovným poselstvím a další. Ježíš Boží lásku vyjádřil slovy i skutky. „Bůh, který hledá člověka“ je námětem několika jeho podobenství (L 15. kap.) a je i v podtextu jeho volání, když v mukách umírá na kříži: „Bože odpust jim, neboť nevědí, co činí.“
Boží láska byla někdy absurdní a nepochopitelná, to když Bůh říká proroku Ozeášovi, aby se oženil s prostitutkou, která mu bude nevěrná. Bůh chtěl, aby prorok poznal, co cítí Bůh ke svému lidu. Miluje jej, i když mu je nevěrný.
Láska k lidem je základní kvalifikací pro službu. Proto se Ježíš třikrát ptá apoštola Petra, zda jej miluje. Po jeho kladné odpovědi jej Pán posílá jako pastýře pro druhé. Jenom ten, kdo sám poznal Boží lásku, je schopen ji opětovat druhým. Domnívám se, že jakákoli evangelizační strategie nakonec selže, pokud nebudeme lidi skutečně milovat.
Boží láska je rovněž základem církve. Vidíme to na takzvaném „novém přikázání“.
„Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.“ (J 13,34)
V čem bylo toto přikázání nové? Vždyť i farizeové se shodli na tom, že dvojí přikázání lásky (k Bohu a lidem) jsou největší příkazy Zákona. Nové je ve zdroji. Starý zákon stanovil milovat bližního „jako sám sebe“ (Lv 19,18). Ježíš stanovil milovat, „jako jsem já miloval vás“. V každém případě má láska svůj zdroj. V prvním případě je to schopnost milovat sebe, která je uplatňována ve vztahu k druhým, v druhém případě je to zkušenost s Boží láskou, jež je rozdávána dále.
„O bratrské lásce vám není potřeba psát, neboť jste sami vyučeni od Boha, abyste milovali jeden druhého.“ (1Te 4,9)
Sám Bůh má zájem, aby církev byla místem lásky. Jde tak daleko, že to lidi učí. Nemyslím si, že sbor v Tesalonice byl nějaký „protekční“, to lidé se jednoduše poslušně otevřeli tomu, co Duch svatý mezi nimi od počátku chtěl dělat. Ten sbor se stal příkladem pro celou oblast (1Te 1,7).
Myslím si, že láska musí být rámcem všeho, co chceme dělat. Tak to i Pavel napsal korintským věřícím: „Všechno ať se mezi vámi děje v lásce!“ Tento rámec je důležitý, protože limituje naši úspěšnost. Lidé nemají povinnost chodit do církve, jako tomu bylo v dřívějších dobách. Mohou se rozhodnout, do jakého budou chodit sboru, a mohou se rozhodnout, zda vůbec někam budou chodit. Dnes, kdy je takový důraz na zážitkový charakter rozličných aktivit, je nefalšovaná láska nutnou podmínkou.
S láskou je to jako se vzácnou rostlinou: Je třeba ji pěstovat. Ne nadarmo je na prvním místě v seznamu „ovoce Ducha“ (Ga 5,22). Její přítomnost není zodpovědností jen vedoucích sboru, ale každého z nás osobně.
Martin Moldan, biskup AC