Jaký bude výsledek? Bude přesným obrazem toho, co Bůh ukázal Mojžíšovi, anebo každý přidá něco ze své fantazie a tvořivosti? Zdá se, že záměr se podařil, můžeme se dočíst, že Mojžíš udělal všechno přesně tak, jak mu Hospodin přikázal. Zcela evidentně slovo „přesně“ souvisí se slovem „přikázal“. Mojžíš měl bázeň před Bohem – věděl, že jeho úkolem je poslouchat, nikoli sám vymýšlet. Když byl svatostánek hotov, sestoupila na něj Boží sláva jako schválení a potvrzení od Boha, že tuto stavbu přijímá.

Obraťme se po tomto krátkém teoretickém úvodu opět k lidským vzorům. Zdá se, že dnes žijeme v krizi vzorů. Důraz je na individualitu jednotlivce, někoho napodobovat, to se až tak nenosí. Popřípadě roli vzorů převzaly mediální hvězdy, sportovci a jiné celebrity ze světa showbyznysu. Důležitějším pojmem je dnes tvořivost než poslušnost. Nic proti tvořivosti, Bůh nás obdařil schopností tvořit, ale souzeni budeme podle schopnosti poslouchat. Vše má své místo.

Každé dítě potřebuje vzory pro svůj zdravý růst. Potřebuje otce i matku a potřebuje vzor zdravé, funkční rodiny. I když se to někdy jeví, že vše je přesně naopak, neboť děti nejsou většinou dokonalé a proti rodičovské autoritě se obvykle bouří, v důsledku platí, že dobré vzory jsou to nejcennější, co si do svého života odnesou. Čím jsem starší, tím více si to sám uvědomuji – na sobě i na svých dětech. Vzory proto nelze nahradit. Když dítě z nějakých důvodů nemá nebo odmítne vzory svých rodičů, najde si náhradní vzory – a to zpravidla bývá horší varianta.

O vzorech můžeme uvažovat i v souvislosti se společenskými elitami. Asi by působilo poněkud staromódně, kdybych požadoval, aby politici a společensky významné osoby byly našimi vzory. Zvykli jsme si na to, že vysocí státní činitelé mají milenky, rozvádějí se nebo figurují v různých korupčních skandálech. Bereme to již téměř jako samozřejmost. Doba, kdy v čele stáli ti nejlepší, je dávno pryč (pokud tomu tak vůbec někdy bylo).

Bezúhonný člověk je podezřelý, na každém se dá něco „najít“. A když nic skutečného, stačí pomluva. V dnešní mediální době není až tak důležité, co je pravda, ale co je na titulních stránkách novin. Proto spíše než od politiků očekáváme určitý stupeň bezúhonnosti od lékařů, učitelů či soudců.

V době, kdy samotná existence vzorů je zpochybňována, je těžké být vzorem v církvi. Někdy jsou vedoucí i jejich rodiny pod tlakem, protože se od nich očekává dokonalost. Pak se stává, že po jejich selhání se od nich lidé odvracejí – a nejvíce ti, kteří je předtím nekriticky zbožňovali.

Jinou situací je, když vedoucí v církvi představují vzory nerealistické: Jsou příliš dokonalí, příliš obdarovaní, zkrátka nedosažitelní. Jedno úsloví říká, že svaté máme toliko obdivovat, nikoli napodobovat. Někdy je to výstižné. Ono nejde ani o jejich dokonalost jako spíše o neochotu přiznat své slabosti.

Vzory ale v církvi potřebujeme zcela nepopiratelně. Cestou je, když nehledáme dokonalé lidi, ale obdivujeme a napodobujeme jejich jednotlivé vlastnosti. Pak se téměř každý může stát pro druhé vzorem v určité oblasti života – a myslím si dokonce, že tak to Pán církve zamýšlel, když dal každému zvláštní dar ku prospěchu ostatních. Kdosi jednou napsal, že „…musíme mít více příkladů, abychom se nestali parodií jednoho jediného.“

Domnívám se, že budoucnost církve souvisí s obnovením úcty ke vzorům.

„Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn. Vždyť Otec miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám činí.“ (J 5,19–20) V těchto slovech je vyjádřeno, že vztah Pána Ježíše a Otce je postaven na respektování vzoru. Ježíš nepřišel do světa jako nějaký velký humanista, nýbrž jako muž poslušnosti. Jeho úkolem bylo respektovat Boží vůli, a to až k vlastní smrti. Nikoli náhodou o pár let později židovská rada poznala během výslechu apoštolů, že jsou to „ti, kteří bývali s Ježíšem.“ Byli mu až příliš podobní. Církev má ve svém základu „gen poslušnosti“, neboť tak, jako byl poslušný Ježíš svému Otci, byli učedníci poslušní svému Pánu.

Tento přístup vidíme i dále. Pavel vybízí věřící v Korintu, když jim píše: „Jednejte podle mého příkladu, jako já jednám podle příkladu Kristova.“ Nebojí se stát vzorem. Nezve lidi na své semináře ani nerozdává své knihy. Prostě vyzývá věřící, aby se dívali, jak žije a jedná. To je vysoká laťka. Křesťanství však nemůže fungovat jinak než na základě vzorů. Pavel ke stejnému postoji nabádá i Timotea, když mu píše: „Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý; ale těm, kdo věří, buď vzorem v řeči, v chování, v lásce, ve víře, v čistotě.“ (1Tm 4,12)

Platí, že vzory vytvářejí opět další vzory. Křesťané v Tesalonice, kteří přijali Pavla jako Božího posla, nikoli jako obyčejného člověka, se sami stali vzorem pro ostatní církve v celé oblasti: „Tak jste se stali příkladem všem věřícím v Makedonii a v Achaji.“ (1Te 1,7) Jsem přesvědčen, že úcta, jakou chovali Tesaloničtí k apoštolům, se odrazila v tom, že sami byli s úctou přijímáni druhými. Přijali a napodobili vzory a Bůh jim dal milost, aby byli druhým příkladem ve víře a lásce.

Proto potřebujeme vzory. Ne podle středověkého modelu, abychom obdivovali domnělé „svaté“, ani podle současného modelu, kdy si sami vybíráme, kdo se nám líbí, aniž bychom se více zajímali, o jaké lidi ve skutečnosti jde. Základem pro následování vzorů je, abychom se navzájem přijímali v Kristu a viděli v druhých dílo Boží milosti. Nejsme dokonalí, ale každý z nás může být vzorem alespoň v něčem. Respektujme se navzájem a nebojme se být vzorem pro druhé.

Bůh Vám žehnej,

Martin Moldan, biskup