Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Hledět k neviditelnému

„…nebo jako by viděl Neviditelného, tak se utvrdil.“ (Žd 11,27 KB)

Drazí čtenáři,

téma, které mám dnes na srdci a které bych Vám rád předal, se týká duchovnosti. Můžeme jej vyjádřit otázkou: „Jak se stát duchovním člověkem?“ Budeme se zamýšlet nad tím, v čem duchovnost spočívá a jak ji získat. Samozřejmě také potřebujeme vědět, zda je duchovnost vůbec v dnešním světě důležitá. Nechceme se zabývat věcmi, které nesouvisejí s životem na této zemi a kromě našeho vlastního uspokojení nemají žádný jiný užitek.

Když se řekne „duchovnost“, „duchovní člověk“, v našem kontextu si pravděpodobně vybavíme jedince bohatě vybaveného duchovními dary. Tedy někoho, kdo se (úspěšně) modlí za nemocné, prorokuje a Bůh k němu mluví.

Je pravda, že duchovní dary jsou naším „rodinným stříbrem“ a nedáme na ně dopustit, ale jsou i jiné perspektivy. Člověk z jiného věroučného prostředí si možná představí někoho, kdo je nesobecký, vykazuje ve svém životě hojnost ovoce Ducha, zvládá vlastní život a je zapojen do různých služeb ve svém sboru.

Abychom však příliš nekomplikovali představu duchovnosti, řekněme, že duchovní člověk je někdo, kdo je naplněn Duchem svatým, rozvíjí v sobě Kristův charakter, disponuje duchovními dary a žije v lásce se svými bližními. Otázka je, jak se takovým člověkem stát.

Vezměme si třeba chození do církve. Mnoho lidí se domnívá, že pravidelná účast ve shromáždění z nich „udělá“ správné křesťany. Ačkoli účast na sborovém životě jistě patří mezi znaky duchovnosti, otázkou zůstává, proč mnozí pravidelní účastníci žijí i po letech svého křesťanství „tělesný život“, tedy neodpovídají výše uvedené definici.

Co třeba zapojení se do služby? Pokud přijmeme ve svém sboru dobrovolnickou službu (například v práci s dětmi, pořadatelskou službu, zapojení se ve chvalách či cokoli jiného), stanou se z nás duchovnější lidé? Pouhá zkušenost opět ukazuje, že tomu tak být nemusí. Ačkoli duchovní člověk bude jistě ve sboru zapojen, je snadné stát se naprosto neduchovním „aktivistou“. Služba ve sboru tedy není strategií, jak se stát duchovnějším.

K větší duchovnosti nemusí vést dokonce ani modlitby, ani studium Bible, ba ani dlouhý půst. To vše neoddělitelně patří k duchovnímu životu, ale netvoří jeho základ. V následujících řádcích bych se s vámi chtěl podělit o to, jak na základě Písma rozumím duchovnímu životu já.

V druhém listu apoštola Pavla do Korintu, ve 4. kapitole, verších 16 – 18 se píše, že náš vnitřní, duchovní člověk se na každý den obnovuje, pokud nehledíme na věci viditelné, ale neviditelné. Schopnost hledět na neviditelné (pevně s tím počítat) patří k základnímu principu duchovního života. Podobně to Pavel vyjadřuje i v listu Galatským, když jim klade otázku: „Přijali jste Ducha na základě skutků zákona (viditelné věci), nebo na základě slyšení víry (neviditelné věci)?“ (Ga 3,2 ČSP) Tito křesťané se od hledění na neviditelné posunuli k tomu, co bylo jednodušší – jejich skutky, vlastní usilování o dokonalost. Pavel jim vytýká, že tím ztrácejí Krista. Hledět ustavičně na neviditelné je pro zachování víry nutné.

Princip „hledět na neviditelné“ je v Písmu mnohokrát ukázán v různých souvislostech. Jedenáctá kapitola listu Židům obsahuje řadu takových příkladů, když ukazuje, že víra spočívá právě v této schopnosti. Jak ukazuje úvodní verš tohoto článku, Mojžíš právě skrze tuto schopnost získal sílu stát proti faraovi a celému Egyptu. To, že hleděl na neviditelné, jej učinilo silným a vyvedl národ z egyptského otroctví.

Co znamená „hledět na neviditelné“ si můžeme docela dobře ilustrovat na známém příběhu o královně Ester. Mladá židovská dívka byla vybrána za manželku perského krále Achašveróše, a tedy i za královnu celé Perské říše. Na jednu stranu úžasná pocta, na druhou stranu zodpovědnost. Budoucnost měla ukázat, zda Ester hledí na viditelné či neviditelné.

Došlo ke konfliktu, při kterém nepřítel židovského národa Haman vymohl na králi písemný příslib znamenající praktickou likvidaci všech Židů v zemi. Situaci mohla zvrátit pouze okamžitá intervence u krále – tam se ale nikdo nesměl objevit bez pozvání, a král svou manželku již nějakou dobu k sobě nepozval. Porušení tohoto nařízení mohlo znamenat smrt. Postoj, jaký Ester zvolí, měl ukázat, na co spoléhá. Mohla zůstat v naprosté anonymitě (král nevěděl, že jeho manželka patří k národu určenému k vyhlazení), a tak si užívat spokojený život se všemi výsadami, které královně náležely. Druhou možností byl značně riskantní plán, v němž by dala všanc svůj život, ale mohla zachránit národ.

„Kdo ví, zda jsi nedosáhla královského stavu pro chvíli, jako je tato.“ (Est 4,14) Těmito slovy ji povzbuzoval její bratranec Mordokaj. Výsledek známe – Ester se tři dny postila, k půstu vyzvala všechny Židy ve městě a pak předstoupila před krále. Král ji přijal a národ byl zachráněn.

Příběh nás učí správnému postoji k životu. Veškeré schopnosti, postavení, zdroje, kontakty a majetek nepatří nám, ale Pánu. Ať jsme v životě kýmkoli, ať máme jakékoli zaměstnání, cílem není vlastní potěšení, ale služba Bohu. Máme být ochotní a připravení jednat tak, aby to bylo k oslavě Boží a k pomoci jeho lidu. Pokud by nebyla jiná možnost, máme být připraveni obětovat vše. Máme v životě hledět na neviditelné, nikoli na viditelné.

Hledět na neviditelné v praktickém každodenním životě znamená počítat s tím, co Bůh řekl, co udělal a co od nás očekává. Každodenní vítězství nad hříchem a pokušením má kořeny v tomto principu. Můžeme přemýšlet nad vlastními silami a schopnostmi, anebo spoléhat na Kristovo dílo na kříži (Ř 8,5–6). Jenom ten, který hledí na neviditelné (počítá se zástupnou smrtí Pána Ježíše), skrze moc Ducha vede vítězný život.

Hledět na neviditelné rovněž znamená žít život bez starostí a trápení. Ne, že bychom žádné starosti neměli, ale hledět na neviditelné znamená umět odevzdávat veškeré starosti do Božích rukou a zakoušet tak „pokoj, který převyšuje veškeré porozumění.“ (Fp 4,7)

Je velmi snadné zachovat si vnější zdání křesťanské víry, a přitom přestat hledět na neviditelné. Po letech víry je pokušením každého žít ze svých starých zkušeností, chodit jen vyšlapanými cestičkami, vyvarovat se všeho nového, riskantního, dobrodružství víry vyměnit za pohodlnou jistotu a chyby a různá selhání obhajovat slovy „nikdo přeci není dokonalý.“ Duch náboženství si nevybírá, vkrádá se i mezi letniční a charismatiky a zcela nepozorovatelně, krok za krokem mění dříve živou víru za bezzubou, sterilní náboženskou tradici.

Duchovní člověk je ten, jehož zrak je ustavičně upřen na neviditelné. Přes veškeré zkušenosti, jichž se mu v životě dostalo, ví, že bez Pána nic nezmůže. Je si vědom své slabosti, nikterak ji nezastírá, ale pevně věří v Boží moc, a proto prožívá v reálném životě vítězství. Ví, že milovat druhé není v jeho moci, a proto se nechá naplňovat Boží láskou. Zakusil i prohry a zklamání, ale nezahořkne, jeho domovem totiž není tato země, neboť očekává vzkříšení a „lepší vlast“ (Žd 11,16).

Bůh Vám žehnej,

Martin Moldan, biskup AC

Naposledy změněno úterý, 06 září 2016 11:29
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.