Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Cesta bolesti

Milí čtenáři,

námětem dnešního slova je bolest. Ačkoli ji nemáme rádi, doprovází nás po celý průběh života. Setkáváme se s ní v různých formách: Během nemoci, známe bolest těla stejně jako bolest duše, může jít o bolest dlouhodobou nebo třeba náhodnou, když se například praštíme kladívkem do prstu. Bolest můžeme snášet sami a bolest sledujeme u našich bližních. Bolest přijímáme a bolest rovněž způsobujeme. Nejraději bychom ji ze života vytěsnili, ale stále a znovu se s ní setkáváme, často nás zaskočí ve chvílích, kdy na ni nejsme připraveni. Pojďme nyní společně otevřít tuto méně příjemnou stránku lidské existence a pokusme se nad ní zamyslet.

Je pravda, že člověk není stvořen pro bolest, ale současně je bolest do světa dána jako nutnost. Bez ní by to nešlo. Četl jsem příběh o mladé dívce, která trpěla zvláštní nemocí – necítila žádnou bolest. Její nervová zakončení byla na vnější podněty naprosto necitlivá. Tato dívka zemřela ve svých šestnácti letech, plná popálenin a jiných zranění, která ovšem vůbec nevnímala.

Je přirozené, že tělo je nastaveno tak, aby bolest vnímalo a do jisté míry se před bolestí chránilo. Vezměte si například reflex očního víčka: Kdykoli se v blízkosti oka ocitne cizí předmět, oko se během „okamžiku“ zavře. Tělo bolest odmítá a chrání se před ní.

Bolest provázela člověka od nepaměti. Lidé viděli nemoc a smrt každodenně, je až trendem posledních desetiletí skrývat bolest za zdi nemocnic a ústavů. Uměli jí také lépe čelit. O dnešní době se má za to, že je příliš „rozmazlená“, pokrok v lékařství způsobuje, že spoustu nemocí dokážeme mírnit. Dočetl jsem se, že v roce 2015 Češi spolykali 6,5 milionu balení antidepresiv. Tuto skutečnost mi potvrdila jedna magistra v lékárně a dodala, že lékaři mají tendenci silné léky předepisovat, protože jsou vázáni smlouvami s farmaceutickými firmami. To vše napomáhá k tomu, abychom bolesti těla i duše vytěsňovali na okraj života. Důsledkem pak je, že neumíme bolesti čelit, je-li to potřeba.

Podíváme-li se do Bible, uvidíme jiný obraz. Ježíšova služba bolestí začala a bolestí skončila. Než začal svou veřejnou službu, Duch svatý jej vedl na poušť, kde měl být po dobu čtyřiceti dnů pokoušen. To byla bolestivá zkušenost. Někdy je to opravdu Boží Duch, kdo nás vede do chvil bolesti. Buďme proto citliví na to, jak Bůh mluví, protože ne v každé bolesti je zapotřebí vyhánět ďábla.

Bolest samozřejmě představoval Kristův kříž. Abychom byli zachráněni od hříchů a mohli žít svobodný život s nadějí vzkříšení, platil Boží Syn svou bolestí – tou největší, jakou vesmír kdy spatřil a spatří. Přál bych si, abyste mi správně rozuměli: Nemám v bolesti žádnou zálibu a nemyslím si, že je potřeba o bolesti často mluvit. Nevyznávám žádnou mystiku bolesti, považuji se za pozitivního kazatele a raději mluvím o radosti. Tímto článkem však plním určitý dluh, o jehož existenci jsem přesvědčen. Bolest do života zkrátka patří a my se s ní musíme učit vyrovnávat.
Bolest neskončila Kristovou smrtí – zakoušeli ji i jeho následovníci. Co byste řekli třeba tomuto verši?

„Všude tam posilovali učedníky a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře; říkali jim: „Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království.“ (Sk 14,22)

Z logiky textu jednoznačně vyplývá, že apoštolové systematicky (činili to všude) připravovali učedníky na to, aby dokázali čelit těžkostem (posilovali je). Mluvili o tomto tématu otevřeně. Jak je to vzdálené modernímu evangeliu zaměřenému na blaho člověka!

Zde si musíme uvědomit, že bolest a utrpení nepramení pouze z pronásledování. Je principem, který platí pro každého křesťana, jenž se rozhodl následovat svého Pána. Bolest objeví každý, kdo pochopil Ježíšova slova o nesení kříže. S bolestí se setkáme v okamžiku, když se rozhodneme skoncovat s hříchem ve svém životě. Bolesti se nevyhne nikdo, kdo se rozhodl žít v pravdě. Potřebujeme pochopit Pavlova slova: „Beru na sebe podobu jeho smrti, abych dosáhl zmrtvýchvstání.“ (Fp 3,10–11)

Je na bolesti něco pozitivního? Myslím, že nikoli. Vyhlížím den, kdy Bůh „setře každou slzu z očí.“ (Zj 21,4) Přesto v životě má svůj význam, a to nejeden. Bolest nám pomáhá uvědomit si realitu života. Nejsme ještě v nebi. Byli jsme Ježíšovou obětí vykoupeni, ale to nejlepší je teprve před námi. Tato země je jen dočasným domovem, život zde je nutně poznamenán veškerými důsledky Adamova pádu. Bolest rovněž může být signálem, že je něco v nepořádku. Bůh často dopustil bolest do mého života, abych se před ním ztišil a hledal, co mi chce říci. Bolesti v životě (zejména ty duševní) mohou být příležitostí pro hlubší sebereflexi. Často je to tak, že změny a požehnání v našich životech předchází právě bolest. Bolest v životech druhých nás zase vede k tomu, abychom nebyli egoističtí. Tam, kde můžeme pomoci, bychom i pomoci měli. Nespasíme celý svět, ale do života každého člověka (nejen křesťana) patří i jistá povinnost mírnit bolesti druhých. Byl to Kain, který řekl: „Copak jsem strážcem svého bratra?“ (Gn 4,9)

Co nám pomůže lépe snášet bolest? Tomuto principu se můžeme naučit od Ježíše: „Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu.“ (Žd 12,2, B21)

Moderní překlady upřednostňují čtení „pro radost“ oproti staršímu „místo radosti“. Tak je to správnější, protože Ježíš věděl, že jeho utrpení má smysl – bude po něm následovat obrovská radost. V tom smyslu je důležité neztrácet naději. Každé trápení jednou pomine a trápení, které snášíme ve víře v Krista, bude vystřídáno radostí.

Je mnoho situací, ve kterých se musíme naučit snášet bolest. Pomiňme nyní extrémy, jako je například pronásledování. I v běžném životě máme tendenci se bolesti vyhýbat. Nemáme rádi bolestivé rozhovory například v manželství. Vyhýbáme se rozhodnutím, která bolí. Neradi bolest snášíme a neradi ji působíme druhým, ale i to k životu patří. Někdy pomoci druhému člověku znamená způsobit mu bolest a riskovat i ztrátu jeho přátelství. Někteří lidé nemají rádi změny, protože může být bolestivé adaptovat se na nové myšlenky nebo způsoby chování. Neutíkejme před bolestí, když nám zrovna něco neklape v manželství nebo se necítíme dobře na novém pracovišti. Cesta křesťana je i cestou bolesti, musíme tento fakt prostě přijmout.

Martin Moldan, biskup AC

Naposledy změněno čtvrtek, 06 říjen 2016 18:16
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.