Naprostý a zásadní zvrat přinesl osmnáctý rok jeho vlády: Kněží na jeho rozkaz opravovali dům Hospodinův, přičemž během úklidu nalezl kněz Chilkiáš knihu Zákona. Kniha byla přinesena před krále a bylo z ní nahlas čteno. Král reagoval dramatickým gestem – roztrhl své roucho jako výraz nejvyššího možného vzrušení. Okamžitě na to nechal poslat delegaci ke známé prorokyni, aby se dotázal na Boží vůli ohledně národa. Ze čtení knihy totiž vyplynulo, že národ žije ve velikém hříchu.
Poté, co se delegace vrátila a sdělila králi odpověď prorokyně, začal král jednat. Nejprve shromáždil všechny starší země, aby je seznámil s danou situací. Jelikož prorokyně jen potvrdila královy obavy, totiž že zemi hrozí Boží soud, král a ostatní duchovní vůdci národa prohloubili a zintenzívnili veškeré snahy o návrat národa k Hospodinu. Odstranili cizí bohy a sochy, též všechny nesprávné oltáře, které byly vybudovány zejména za vlády jeho děda Menašeho. Král uzavírá smlouvu s Bohem, že jej budou následovat celým srdcem a zavázal jí celý národ. Všem lidem nařídil, aby se od Hospodina neodchýlili napravo ani nalevo. To se podařilo dodržet po všechny dny jeho kralování. Král rovněž obnovil Hod Beránka – jednu z nejdůležitějších slavností, která však nebyla dodržována po více než tři sta let.
Shrneme-li to všechno, můžeme konstatovat, že Jóšijáš byl od dětství zbožný král, avšak nález knihy Hospodinova zákona jeho horlivost pro Boha Izraele ještě více roznítil. Nález knihy je tedy klíčovým momentem celého příběhu. Dále můžeme vidět, že Boží slovo se dotýká na prvním místě jeho srdce. Král se však projevuje jako muž skutků – nezůstane u emocí a začíná jednat. Projevuje se jako dobrý organizátor, má skvělé komunikační schopnosti a je výtečným vůdcem. Druhým klíčovým momentem příběhu je slovo prorokyně, kterým sděluje králi, že Bůh jej vyslyšel „protože jeho srdce zjihlo a pokořil se před svým Bohem.“
V tuto chvíli se můžeme zaměřit na to, jaký odkaz má příběh pro dnešní dobu. Viděli jsme zbožného krále, který se od dětství „dotazoval na slovo Hospodinovo“ (nějaká částečná forma Božího zákona – ústní či psaná – musela být k dispozici). Nález Knihy Hospodinova zákona jeho horlivost umocnil a zbožné skutky mnohonásobně akceleroval. Chápeme-li událost symbolicky, můžeme si položit otázku: Nepotřebuje náhodou i naše generace znovu objevit Boží slovo? Je to paradoxní, protože každý máme v knihovničce ne jednu Bibli, ale celou řadu, často v různých překladech. Nadto ji máme ve svých počítačích, MP3 přehrávačích a chytrých telefonech. Nakolik však ovlivňuje naše myšlení a životy? Král, když poprvé zaslechl slova Zákona, roztrhl své roucho, protože teprve v tu chvíli mu došlo, jak vážné to všechno je. Nejsme na tom mnohdy podobně?
Dále můžeme sledovat reakci krále na slyšené Slovo. Jde o pozoruhodnou kombinaci citové reakce a racionálních skutků. Královo srdce bylo dotčeno, ale nezůstalo jen u toho – rozhodl se jednat. Stalo se tak tehdy, když slyšené Slovo způsobilo, že král porozuměl realitě, v níž se národ nachází. Porozuměl a jednal. Tak naplnil normu, o níž píše ve svém listu Jakub: „Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá.“ (Jk1,22–24)
Boží slovo má být jako zrcadlo. Pohled do něj nás informuje, jak vypadáme, a tak nás motivuje k případným „kosmetickým úpravám.“ Máme být lidmi srdce i skutků. V době, kdy je důraz kladen na intelekt a kritický přístup, toto není samozřejmostí.
Další, čím můžeme být inspirováni, je charakter zvěsti, jež pohnula královým srdcem. Vlastně šlo o poselství soudu. To, co pohnulo srdcem a myslí krále a potažmo celého národa, byl strach z Božích soudů. Báli se, a proto se snažili zachránit, co se dalo. Zachránili pouze svou generaci, ale i to stálo za to. Oproti tomu je evangelium zvěstí o Boží milosti. Pokud lidé takto reagovali na zvěst soudu, neměli bychom o to více reagovat na pozitivní zvěst o odpuštění a naději? Tato skutečnost mne zahanbuje, protože odkrývá pravdu: Často se skutečně k něčemu odhodláme, až když „teče do bot“. Chceme ale čekat, až Bůh bude naší zemi soudit? Nerozhodneme se hledat jej celým srdcem již v dobách klidu? Jestliže zlá zpráva pohnula srdcem lidí, čím spíše by jím měla pohnout zpráva dobrá.
Spojení víry a skutků v příběhu je něčím natolik zásadním, že na to upozorním ještě jednou. Jsme generací odkojenou příběhy – průměrný mladý člověk za svůj život viděl desítky, ne-li stovky filmových příběhů. Díky moderním médiím a zejména internetu je to snadno dostupné. Tak se lidé učí příběhy „hltat“, aniž by činili morální závěry. Samozřejmě není možné, aby je tyto příběhy neovlivňovaly, ale probíhá to často na podvědomé rovině. Musíme se naučit slyšet a přiměřeně reagovat. Vzpomínám si na jeden starý plán čtení Bible, který měl ve svém základu čtyři otázky, jež si čtenář po každém čtení musel položit: „Čemu mám věřit?“ „Co mám přestat činit?“ „Co mám činit lépe?“ „Co mám začít činit?“
Celý příběh ukazuje moc Božího slova, které má potenciál změnit životy jednotlivců i jednu celou generaci. Potřebujeme znovu Boží slovo objevit. A nejen objevit – Slovo se musí setkat s připraveným srdcem. V době, která je zahlcena informacemi všeho druhu, to zdaleka není samozřejmost.
Martin Moldan, biskup