Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Vydat svědectví o naději

„Zasvěťte svá srdce Pánu Kristu a buďte připraveni podat odpověď každému, kdo se vás zeptá na důvod vaší naděje. Vždy ovšem s vlídností a úctou a s dobrým svědomím, aby se ti, kdo vás pomlouvají, zastyděli, že napadali váš poctivý život v Kristu.“ (1Pt 3,15–16)

Drazí bratři a sestry,

dnešní úvahu začnu osobní vzpomínkou. Letos je tomu třicet let, co jsem byl pokřtěn. Nebylo to tehdy jednoduché – formálně jsem nepatřil pod žádnou církev, a ty církve, kam jsem docházel, zase nekřtily nečleny. A ty, které křtily, naopak nepraktikovaly křest ponořením. S Apoštolskou církví, tehdy ilegální, jsem v té době měl minimální kontakty. Docházel jsem však jako host do Bratrské jednoty baptistů, kde byli ochotní mne pokřtít – s jedinou podmínkou, že vydám veřejně svědectví o svém obrácení. Tak to tenkrát praktikovali, každý, kdo byl pokřtěn, vydával svědectví. To pro mne nebyl až tak problém. Měl jsem jasnou zkušenost obrácení k Pánu Ježíši, a tak jsem podmínku přijal. Tenhle princip se mi líbil, proto jsem jej přenesl i do své pozdější pastorské praxe. Kdo bude pokřtěn, musí vydat svědectví.

Záhy jsem však zjistil, že ne každý je ochoten o svém obrácení a vztahu k Bohu veřejně mluvit. Některé důvody jsem uznal, a tak – ač s lítostí – jsem musel ustoupit. Ne každý si troufl stoupnout za kazatelnu a mluvit do mikrofonu o svém obrácení, i když prožil jasné setkání s Ježíšem a měl jistotu odpuštění hříchů. Stále však bylo dost odvážných, kteří byli ochotni o svém vztahu s Bohem mluvit.

Letošní léto jsem se setkal s názorem, že ochoty ke svědectví v naší církvi ubývá. A nemá jít jen o naši církev, je to prý celkový trend. Nešlo jen o nějaké řeči u stolu, ale člověk, který mi svůj názor sdělil, dlouholetý misijní pracovník, je měl podloženy zkušenostmi z „terénu“.

Snažím se být citlivý na Ducha svatého, a tak jsem zpozorněl v neblahé předtuše, že jde o něco nežádoucího. Nějakou dobu jsem se tímto tématem více zabýval, mluvil jsem o něm s různými vedoucími v naší církvi. Důvody, proč tomu tak je, jsou různé. Zmíním tři, které považuji za zvlášť důležité:

Lidé se stydí. Může jít o děti z křesťanských rodin, které přijaly svou víru od rodičů, ale chybí jim rozhodující zkušenost setkání se Živým Bohem. Může však jít i o dospělé lidi, kteří nechtějí jít „s kůží na trh“ a zbytečně si komplikovat vztahy ve svém okolí. Stydící se lidé žijí často upřímný křesťanský život, jejich nevěřící okolí o tom ale zpravidla nic neví, a to je škoda.

Obavy z reakce okolí. Mám-li obavy z toho, jak budou druzí na mé svědectví reagovat, neznamená to ještě, že se stydím nebo bojím. Může to znamenat, že je nechci otravovat nebo si myslím, že by je mé svědectví odradilo, a proto jsem raději zticha. Upřímně, tento typ lidí je lepší než ti, kteří mluví o víře na každém kroku a nadělají někdy víc škody než užitku. Ale ani tento postoj nepředstavuje řešení.

Nemám co říct. Je-li toto hlavním důvodem, proč o své víře nemluvím, pak je to ta nejhorší myslitelná situace. Svědčí o tom, že mé srdce je prázdné. Pokud nejsem schopen před druhým člověkem stručně vydat svědectví o tom, co pro mne Bůh znamená, visí otazník nad kvalitou mé víry. Vydat svědectví o tom, co pro mne znamená život s Ježíšem, nepředstavuje nějaké zvláštní intelektuální, řečnické ani žádné jiné nároky. Vyžaduje jen, aby mé srdce bylo plné, neboť „z plnosti srdce ústa přetékají.“

Proč je vlastně vydávání svědectví tak důležité? Zaregistroval jsem, že v naší české kultuře převládá názor, že mluvit o své víře není vhodné, protože jde o ryze osobní záležitost. A už vůbec se nehodí, když o své víře mluví „profesionál“ – politik, obchodník, učitel a podobně. Kdo příliš hlasitě a okatě o své víře mluví, tomu je okamžitě dána nálepka „agitátora“ nebo „fanatika“. Mluvit o svém osobním vztahu k Bohu tedy znamená jít proti naší kultuře. Je to opravdu nutné? Domnívám se, že ano, a to minimálně ze dvou důvodů. Ten první – pozitivní – spočívá v tom, že jsme svědkové. Být křesťanem znamená být Kristovým svědkem. Jsme povoláni k tomu, abychom ve chvíli, kdy se to od nás očekává, vydali počet z naší víry. Pokud tak nečiníme, žijeme jiný druh křesťanství, než předkládá Bible. A druhý důvod je negativní, představuje výstrahu pro ty, kteří se za Ježíše stydí. On jim to, až jednoho dne přijde, oplatí stejnou měrou.

Co vlastně znamená „vydávat svědectví“? Rozhodně to neznamená kázat. Někteří lidé jsou povolaní a obdarovaní k osobní evangelizaci, ale těchto lidí určitě není v církvi většina. Slova apoštola Petra v úvodním textu říkají, abychom byli „…připraveni podat odpověď každému, kdo se vás zeptá na důvod vaší naděje.“ To je něco jiného než evangelizace. Znamená to umět odpovědět, když jsme dotázáni. Někteří lidé však nemají jasno v otázce „žánru“. Myslí si, že svědectví nutně představuje napínavý příběh o vyslyšení modlitby nebo jiném zázraku, a když nic takového neprožili, jsou v rozpacích, požádá-li je někdo o svědectví. Já také neprožívám velké zázraky na každý den. Vydat svědectví o „důvodu své naděje“ znamená stručně promluvit o tom, co pro mne Kristus udělal.

Samozřejmě každá situace vyžaduje jiný typ svědectví. Není dobré pokaždé vysypat stejnou „básničku“. Proto Petr píše, abychom byli připraveni. To znamená jednak duchovně, když na každý den předkládáme v modlitbě své kroky Pánu a očekáváme, že jeho Duch nás povede. A také to znamená, že jsme „plní jeho slova“ (J 15,7). Boží slovo nám dá moudrost, jak v které situaci promluvit. Obsahem našeho svědectví tedy je především naděje, jakou máme v Ježíši. Jinými slovy, umět říci, že život s Kristem stojí za to, že nejde jen o nějaké náboženství.

Svědectví má také své zaslíbení. Pán Ježíš v poslední promluvě k učedníkům, krátce před tím, než byl vzat do nebe, zdůraznil, že jejich prvořadou zodpovědností je přijmout Ducha svatého, aby mohli být svědky (Sk 1,7–8). Svědectví tedy není odkázáno na naše lidské možnosti, nýbrž spoléhá na přímé Boží působení.

Vydávání svědectví bývá spojováno – právem – s růstem církve. Myslím, že více lidí uvěřilo a přišlo do sboru na základě osobního svědectví než na základě hromadných evangelizačních akcí. Ale mnohem důležitějším aspektem je, že svědectví odráží rovněž duchovní zdraví církve. Tam, kde jsou lidé ochotní a připravení vydat svědectví, církev žije. Kde tomu tak není, církev spí anebo umírá.

Modlím se za zdravou církev.

Bůh Vám žehnej,

Martin Moldan, biskup

Naposledy změněno pátek, 02 prosinec 2016 14:30
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.