Když přemýšlíme nad životem Pána Ježíše, vidíme, že i On se dostával do sporů, jejichž podstatou byl konflikt principů. Farizeové byli chytří, věděli, jak obtížně se řeší spory, v nichž má každý pravdu, a tak se mnohokrát pokoušeli Ježíše nalákat do takové pasti.
Při jedné příležitosti šlo o spor ohledně daní. „Sluší se platit dan císaři?“ Tak zněla známá otázka (L 20,22). Jedním principem bylo vlastenectví – placení daní bylo potupou pro zbožného Izraelitu. Židé se nikdy nesmířili s tím, že jsou pod nadvládou Říma. Druhým principem byly platné zákony. Vyhovět oběma principům se zdálo nemožné a porušit jediný z nich zase neslo důsledky, což si farizeové dobře uvědomovali. Buď Ježíše zkompromitují u lidí, nebo zažalují u císaře. Podobné dilema představoval požadavek kamenovat nevěrnou ženu (J 8,3–-11). Kamenovat požadoval Mojžíšův zákon, avšak Židé v té době již kamenování nepraktikovali. Trest smrti byl vyhrazen vládnoucí moci, tedy Římu. Ježíš opět geniálním způsobem oba požadavky (principy) dokázal propojit: „Kamenujte, ale ať začne ten, kdo nikdy nezhřešil.“ Jiná dilemata se týkala soboty – uzdravovat nemocné či nikoli? Šlo o střet principu Mojžíšova zákona a principu milosrdenství (který byl ovšem také v Zákoně obsažen).
Na Ježíšově jednání můžeme vidět, jak při řešení konfliktů postupoval: Buď se podařilo sloučit oba principy, anebo určit princip, který byl důležitější, popřípadě stanovit princip nový, nadřazený předchozím dvěma. Pokud šlo o kamenování cizoložné ženy, Ježíš nepopřel požadavek Zákona, který velel cizoložníky kamenovat, ale dodal (nevyřčená) slova: „za určitých podmínek“. Čímž dosáhl požadavku milosrdenství. Žena byla zachráněna a ani farizeové neměli, co by namítli. V případě soboty ukázal, že princip milosrdenství je vyšší než princip dodržení tohoto konkrétního zákona.
Jednou jsem se setkal s ukázkovým případem dilematu dvou principů. Bylo to ještě za totality na jednou tajném shromáždění. Skupina pěti bratří potřebovala odvézt na vlak (šlo o malou vzdálenost). Byl přítomen řidič s autem, ale tento milý bratr odmítl cestovat v šesti lidech autem určeném pro pět, protože „zákon lidský je pro něj totéž jako zákon Boží“, jak svou neochotu zdůvodnil. V konfliktu byl princip pomoci bližnímu a princip dodržování zákonů. Rozvinula se docela zajímavá teologická diskuze, jen těch pět bratří stále nervózněji pokukovalo po hodinkách. (Nakonec se našel někdo, kdo nebyl natolik zatížen takovými úvahami a prostě bratry odvezl).
V životě se často dostáváme do konfliktů, u nichž se zdá, jako by neměly řešení. Ať se rozhodneme jakkoli, vždy uděláme chybu. Musíme se učit vidět principy, které nás vedou k tomu či onomu jednání. V praxi to znamená mimo jiné umět si navzájem naslouchat, snažit se navzájem si porozumět proč jednáme tak, jak jednáme. A současně je zapotřebí učit se principům obsaženým v Bibli. Můžeme si některé praktické ukázat:
V korintském sboru měla skupina bratří vzájemný konflikt. Řešení nebylo jednoduché, církev si nevěděla rady, a tak bratři skončili u světského soudu (1K 6,1–8). Totéž se děje i dnes – věřící lidé se mezi sebou soudí v každé době. Stát prostřednictvím soudů nakonec nějak rozhodne, ale bývá z toho nakonec víc škody než na počátku. Rozbité vztahy, ztráta důvěry, špatné svědectví navenek. Přesně tak tomu bylo i ve zmíněném příkladu v Korintu. Co navrhuje apoštol Pavel? První princip, který zmíní, zní: „Vezmi raději škodu, než aby ses soudil.“ (v. 7) Druhý dává jako ústupek: „Když už se musíte soudit, svěřte to do rukou sboru.“ (v. 5)
Další princip, který můžeme v Písmu nalézt, lze nazvat „princip nebýt pohoršením“. Tenkrát šlo o to, že nebyla jednota v přístupu k některým pokrmům. Co jedni považovali za nečisté, druhým nevadilo. Pavel nedává řešení spočívající v „seznamu zakázaných potravin“, ale učí, že nemáme být druhému pohoršením tím, co děláme. Podotýkám, že mnoho věcí je v Písmu jasně řečeno, nejde tedy o to, zda něco nevadí mně. Princip nachází platnost ve sporných oblastech. Aplikace tohoto principu spočívá v tom, že mám být ohleduplný, nedívat se jen na sebe. Když druhému vadí, co dělám, raději s tím přestanu. Je zde rozdíl mezi pokrytectvím a bratrskou ohleduplností. Ohleduplnost na rozdíl od pokrytectví vychází z biblických principů, kdežto pokrytectví vykazuje absenci těchto principů.
Jiná situace, s níž se často setkáváme, se týká mezilidských vztahů. Jde o to, zda za každou cenu říkat pravdu (co si o druhých myslíme), anebo být ohleduplný a raději mlčet. Někteří lidé tvrdí: „Já jsem přímý člověk, říkám vždy pravdu.“ Ačkoli to zní zbožně, často může jít spíše o neomalenost, nedostatek empatie či slušného vychování. Podobně ale mlčení a přílišná ohleduplnost není vždy na místě. Někdy spíš škodí, než aby pomáhala. Pomůže nám, pokud se každou situaci naučíme analyzovat z hlediska principů. Někdy je lepší mlčet, někdy je lepší být přímý. Vždy záleží, o jakou jde situaci a s kým jednáme. Odpověď tedy není jednoznačně „ano“ či „ne“, ale záleží na tom, čeho chci dosáhnout.
Je rovněž velmi důležité umět si nastavit zrcadlo a rozeznat, jaké principy osobně nejraději preferujeme. Možná zjistíme, že hlavním principem, jímž se řídí naše chování, je vlastní pohodlí neboli s nikým si to nerozházet. Držet se za každou cenu v „zóně komfortu.“ Ne vždy to, co se nám chce dělat, je nejsprávnější. Obvykle to bývá naopak. Někteří z nás se musíme naučit více mlčet, jiní zase více mluvit.
Bible je knihou obsahující nepřeberné množství principů. Učme se za starobylými příběhy vidět nadčasové principy a odměnou nám bude moudrost do života. I když si tyto principy někdy zdánlivě protiřečí.
Bůh Vám žehnej,
Martin Moldan, biskup