1. ÚVOD

Proč potřebujeme výklad tohoto tématu? Za prvé - v prvním století po Kristu s tímto tématem měli problém již Galatští. Proto apoštol Pavel musel napsat speciálně pro ně určený dopis, který máme dodnes v Bibli. Za druhé - až do dnešní doby se rodí další a další jejich následovníci. Tak se stává, že v téměř pravidelných intervalech dochází za pastorem nedávno narozené ovečky se slovy: "Křesťanství je ta nejlepší věc na světě, ale já na to nemám... Odcházím od Krista, nejsem schopen(a) plnit všechno to, co po mně Písmo chce." Stejně tak jej čas od času navštíví člověk se slovy: "Odcházím ze sboru. Není tady láska a ty sám jsi stále zákoničtější. Ale Kristus nás přece povolal ke svobodě!"

2. ZÁKON A MILOST

Pro začátek si zkusme oddělit pojmy "Zákon" a "Milost". Pomůže nám výrok Jana Křtitele o Ježíši. Vydal o něm svědectví a volal: "To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já." (J 1,15-17) A druhý od apoštola Jana: Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. (J 1,16-17)

Poslední verš nám stručně shrnuje tuto skutečnost: Mojžíš byl prostředníkem mezi Bohem a izraelským národem, který předal souhrn nařízení - příkazů a zákazů, kterými se Izraelité měli řídit. Tato nařízení nalezneme v Bibli v knihách Mojžíšových. Na druhé straně Pán Ježíš nám svým životem, smrtí a zmrtvýchvstáním přinesl něco nového - milost, a tedy i dobu milosti, ve které nyní žijeme i my.

3. ZÁKON

Vymezili jsme si pojmy, nyní se na ně podívejme podrobněji. O zákoně si můžeme říci řadu skutečností:

Je v Písmu prezentován jako "dobrý", ať již ve výrocích Nového či Starého zákona.

Ž 119,162-165: Veselím se z toho, co jsi řekl, jako ten, kdo našel velkou kořist. Nenávidím klam, hnusí se mi, miluji tvůj Zákon. Chválívám tě sedmkráte za den za tvé spravedlivé soudy. Hojný pokoj mají ti, kdo milují tvůj Zákon, o nic neklopýtnou. Zde chválí zákon žalmista.

Ani apoštol Pavel neshledával v době novozákonní zákon jako špatný či zcela zavrženíhodný: Ř 3,1-2: Co má tedy žid navíc? A jaký je užitek obřízky? Veliký v každém ohledu! Předně ten, že židům byla svěřena Boží slova.

Na druhé straně zákon nebyl dán proto, aby skrze něj byli lidé spaseni (nebo lépe - není to ani možné). Ef 2,8-9: Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.

Abychom o výše uvedených verších nepochybovali ani stínem, potvrďme si je ještě jednou: Ř 3,28: Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.

Takže tu nejdůležitější věc, pro kterou jsme se stali křesťany - naši spásu - nám dodržování zákona v žádném případě nemůže zajistit.

Co nám tedy zákon může dát? Odpověď bude pro mnohé, ve světle výše uvedeného tvrzení, že "zákon je dobrý", šokující:

Zajišťuje "panování hříchu" nad těmi, kteří pod ním žijí: Ř 6,14: Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí. (Tedy i opačně - kdo je pod zákonem, nad tím hřích panuje.)

Těm, kteří v něm hledají spásu, přináší prokletí: Ga 3,10-14: Ti však, kteří spoléhají na skutky zákona, jsou pod kletbou, neboť stojí psáno: 'Proklet je každý, kdo nezůstává věren všemu, co je psáno v zákoně, a nečiní to.' Je jasné, že nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě zákona, neboť čteme: ,Spravedlivý bude živ z víry.' Zákon však nevychází z víry, nýbrž praví: ,Kdo bude tyto věci činit, získá tím život.' Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: ,Proklet je každý, kdo visí na dřevě'. To proto, aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru.

Čtenáře znalého SZ toto Pavlovo tvrzení ovšem příliš nepřekvapí, protože je velice podobné tomu, co vyslovil již Je-remiáš: Toto praví Hospodin: "Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. Bude jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro. Bude přebývat ve vyprahlém kraji, v poušti, v zemi solných plání, kde nelze bydlet." (Jr 17,5-6) Ano, člověk, který doufá, že vlastním úsilím naplní přikázání zákona, skutečně "doufá v člověka", i když jím v tomto případě může být on sám.

Na závěr ještě dva deprimující výroky o "fungování" zákona: Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem a nesly ovoce smrti. (Ř 7,5) A dále: Zákon s sebou nese Boží hněv: kde není zákon, není ani přestoupení zákona. - Tedy, dokud nejsme vysvobozeni ze hříchu Ježíšovou obětí, zákon v nás "podněcuje naše vášně", což na nás přivádí Boží hněv. (Ř 4,15) Hrozné, že?

Známe to ovšem ze životní praxe: Když si dítě hraje se zápalkami, aniž by mu to kdy dříve matka zakázala, vyslouží si maximálně důrazný zákaz případně spojený s varováním pro případ jeho porušení (situace "před zákonem"). Bude-li si (pokoušeno zákazem) hrát se zápalkami podruhé, navzdory varování, dočká se již výprasku. (Dokud nebyl zákaz - zákon dán, výprask příliš nehrozil.)

Čtenář si jistě pomyslí: "Dosti žertů, k čemu je tedy zákon skutečně "dobrý"?

Ga 3,23-29: Dokud nepřišla víra, byli jsme zajatci, které zákon střežil pro chvíli, kdy víra měla být zjevena. Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry. Když však přišla víra, nemáme již nad sebou dozorce. Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.

Ga 4,1-7: Chci říci: Pokud je dědic nezletilý, ničím se neliší od otroka, ač je pánem všeho. Je podřízen poručníkům a správcům až do doby, kterou otec předem stanovil. Tak i my, když jsme byli nedospělí, byli jsme otroky vesmírných mocí. Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.

Zákon byl tedy dozorcem - vychovatelem (kraličtí překládají pěstounem) do příchodu Ježíše Krista, až do ospravedlnění skrze víru v Něho. Řecké slovo přeložené jako dozorce je paidagogos. Navzdory podobnosti s dnešním "pedagogem" nešlo o učitele, ale většinou o vzdělaného otroka, který pečoval o výchovu malých dětí. Učil je rozlišovat dobré a zlé a mohl je i trestat. Když děti odrůstaly, vodil je k učiteli - ten se nazýval didaskalos.

Stejně tak zákon nás může učit rozlišovat dobré a zlé, případně když ho nejsme poslušni, dojdeme trestu, ale skutečná výuka je pro nás připravena až skrze učitele - Ducha svatého. Zákon je tedy dobrý k tomu, abychom si uvědomili svůj hřích a poznali, že sami, vlastní silou, se z něj nemůžeme osvobodit. Ospravedlněn ze zákona mohu totiž být jen tak, jak říká Písmo - když dodržím všechna jeho nařízení a ani v jednom neselžu. (To však dokázal jen Ježíš Kristus.) Jk 2,10: Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem.

Máme si jako "křesťané novozákonní doby" číst jen Nový zákon, nebo i Starý? Může nám být znalost Starého zákona vůbec k něčemu dobrá? Nepochybně ano. Starý zákon je totiž předobrazem Zákona nového, tudíž nám pomáhá pochopit pro nás aktuální příkazy, zákazy, doporučení i zaslíbení.

Pro ilustraci: V současné době se hodně diskutuje o homosexualitě. Jaký přístup máme jako křesťané zaujmout? Jde o nemoc, nebo jen možnou variantu vývoje jednotlivce, která je dána geneticky? Je tedy tento jev "normální" a máme jej tolerovat resp. přijímat, nebo jde o zvrácenost, proti které se máme v každém případě rázně postavit? V době mých medicínských studií byl přístup jasný: "Jde o úchylku, která má být v mezích možností v péči psychiatrů napravena." Dnes, díky masové propagandě, je přístup veřejnosti spíše opačný. Vědci nedávají jasnou odpověď - dodnes se diskutuje o možných příčinách tohoto jevu, míře zodpovědnosti, možnostech řešení. V Novém zákoně nalezneme zmínku o homosexualitě (Ř 1,27: a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženou a ve své touze se rozpálili jeden k druhému, muži s muži páchají hanebnost a sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svoje poblouzení), která ji jasně odsuzuje, ale dělat teologické závěry z jednoho verše není příliš bezpečné. Na druhé straně nám Starý zákon podává dostatek jasných informací - 3M 18,22: Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost. a 3M 20,13:Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít, jejich krev padni na ně.

Pokud víme, že nemocné lidi v žádném případě Bůh nepřikazoval jakkoliv trestat, zatímco praktikující homosexuálové měli zemřít, je nám jasné, že z Božího pohledu bezpochyby nejde o nemoc, ale o zvrácenost.

Příklad druhý: Jedna sestra, která koketovala s Božími přikázáními, mi položila řečnickou otázku: "Když mne nějaký muž svede a zcizoložíme, je to přece jeho vina a problém, ne?" Někomu to může znít rozumně. Ne tak Bohu. Ve Starém zákoně přikazuje trestat smrtí jak cizoložného muže tak ženu, pokud nebyla donucena násilím. Z Božího pohledu jsou tedy oba vinni stejně. Proto si Pán Ježíš mohl dovolit nesoudit cizoložnici, kterou před něj zákoníci přivedli. Podle zákona měl být přiveden i muž, a pokud by došlo k trestu, měl se vztahovat na oba přistižené. Zákoníci, kteří chtěli z Ježíše vymámit soud jen nad ženou, si tedy sami počínali bezzákonně. Dnes již nejsou hřešící členové církve kamenováni, ale církev je dle Nového zákona povinna je napomínat, případně trestat. Starý zákon je nám v mnoha situacích ne "zákonem", ale dobrým rádcem pomáhajícím pochopit Boží pohled.

Jak se máme chovat jako křesťané v mezních situacích? Ježíšův příkaz o "nastavení druhé tváře" a jemu podobné nám mohou znít absurdně a nerealisticky. Je velmi užitečné si přečíst životopis krále Davida, Duchem svatým naplněného Božího služebníka. Určitě budeme mocně povzbuzeni k následování Boha i ve velmi těžkých životních okamžicích.

Tolik k zákonu. Přejděme k milosti:

4. MILOST

Již jsme si řekli ve druhém bodě, že milost k nám přišla skrze Ježíše Krista. Jeho život na zemi počínaje narozením a konče vzkříšením je předpovězen v celém SZ, ale vyberme si jedno konkrétní místo hovořící o nahrazení zákona Mojžíšova zákonem Kristovým: Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat." (Jr 31,33-34)

Litera zákona přejde z psané formy do našeho srdce a nebude už uplatňována prostřednictvím nedokonalého lidského chápání a snažení, ale pod vedením Ducha svatého, který k jejímu naplňování dá i moudrost a sílu. Spása skrze Ježíše Krista (na rozdíl od dodržování Mojžíšova zákona) je možná.

Pán Ježíš jasně vyučoval, že nepřišel zrušit Mojžíšův zákon: Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám,: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým. Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. (Mt 5,17-20)

Ze závěru citovaných veršů naopak vyplývá, že Kristův zákon bude ještě dokonalejší nežli Mojžíšův. Na druhé straně, zatímco zákoníci a farizeové činili Mojžíšův zákon ještě složitější nežli sám byl, Pán Ježíš jej svým výkladem zjednodušoval:

Mt 7,12: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci.

Mt 22,37-40: On mu řekl: "'Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci."

O milosti, která se "stala skrze Ježíše Krista" si musíme ještě říci dvě nesmírně důležité věci, které si budeme demonstrovat na podobenství: Pokud vězeň žádá pana prezidenta o milost, nesmí za ni nabízet žádnou úplatu. Milost je milostí jen tehdy, je-li zadarmo. Pokud by si ji někdo chtěl koupit, může automaticky počítat se zamítnutím žádosti.

Milost si také nemůžeme žádným způsobem nárokovat. Pokud bychom to činili ("Udělil jste milost panu XY, a tedy i já předpokládám..."), můžeme opět počítat se zamítnutím.

Pro náš praktický křesťanský život sestávající pouze z milosti to tedy znamená dvojí:

Za prvé si nemohu od Boha nic kupovat, byť v sebelepším úmyslu. ("Za hojný dar do sbírky očekávám, Bože, že mi pomůžeš se zkouškou...")

Za druhé, nemohu si od Boha nic svévolně nárokovat. ("Protože jsi, Bože, zaslíbil v Písmu uzdravení, musíš mne uzdravit...") Jiná věc je, pokud mne k takovému "nárokování" vede sám Duch svatý. (Bratr biskup např. v době stavby biblické školy doslova přikazoval, aby do církevní pokladny přišly peníze. Toto se ovšem dělo na základě zcela konkrétního vedení Duchem svatým.)

5. ZÁKON A MILOST V PRVOTNÍ CÍRKVI

Jak si poradila se zákonem a milostí prvotní církev? Apoštol Pavel, nejvýraznější teolog mladé církve, za prvé jasně vyslovil, že ospravedlnění před Bohem (spasení) je z víry a nikoliv z dodržování zákona: Ř 3,29-31: Je snad Bůh toliko Bohem židů? Což není též Bohem pohanů? Zajisté i pohanů! Vždyť je to jeden a týž Bůh, který obřezané ospravedlní z víry a neobřezané skrze víru. To tedy vírou rušíme zákon? Naprosto ne! Naopak, zákon potvrzujeme.

Tuto skutečnost demonstroval na Abrahamovi, který byl ospravedlněn, jakkoliv ještě nebyl dán Mojžíšův zákon: Ř 4,7-13: 'Blaze těm, jimž jsou odpuštěny nepravosti a jejich hříchy přikryty. Blaze tomu, jemuž Hospodin nepočítá hřích.' Platí toto blahoslavenství jen pro ty, kdo jsou obřezáni, či také pro ty, kdo nejsou obřezáni? Čteme přece: 'Abrahamovi byla víra počítána za spravedlnost.' Kdy mu byla započtena? Byl už obřezán, nebo ještě nebyl? Nebylo to po obřízce, nýbrž ještě před ní. Znamení obřízky přijal jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl ještě před obřízkou. Tak se stal otcem všech neobřezaných, kteří věří a jimž je spravedlnost připočtena, i otcem těch obřezaných, kteří nejsou jen obřezáni, nýbrž také jdou ve stopách víry našeho otce Abrahama - víry, kterou měl ještě před obřízkou. Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry.

Ve svém dopise Galatským Pavel jasně vylíčil přechod mezi obdobím zákona a obdobím milosti: Ga 4,1-7:Chci říci: Pokud je dědic nezletilý, ničím se neliší od otroka, ač je pánem všeho. Je podřízen poručníkům a správcům až do doby, kterou otec předem stanovil. Tak i my, když jsme byli nedospělí, byli jsme otroky vesmírných mocí. Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.

Na závěr dopisu Galatské varuje, že hledáním spásy skrze zákon se člověk zříká Krista: Ga 5,1-7: Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. Slyšte, co vám já, Pavel, říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje. Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon. Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti. My však z moci Ducha a ve víře očekáváme spravedlnost, která je naší nadějí. V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou. Běželi jste dobře! Kdo vám zabránil, abyste se drželi pravdy?

Jak se církev zachovala k uvěřivším pohanům, kteří nebyli, na rozdíl od Židů, vázáni Mojžíšovým zákonem? Vedení církve nakonec přijalo závěr, který je obsažen v Jakubově řeči: Sk 15,19-21: "Proto já soudím, abychom nedělali potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu, ale jen jim napsali, aby se vyhýbali všemu, co přišlo do styku s pohanskou bohoslužbou, aby nežili ve smilstvu, aby nejedli maso zvířat, která nebyla zbavena krve, a aby nepožívali krev.Vždyť Mojžíš má odedávna po městech své kazatele, kteří čtou jeho Zákon v synagógách každou sobotu."

Stojí za povšimnutí, že jakkoliv je počet zákazů vybraných z Mojžíšova zákona omezený, na závěr Jakub zdůrazňuje, že s neuvedeným zněním zákona (jakkoliv nezávazným) je možné se seznámit v místních synagogách. Jeho znalost byla tedy zjevně považována za prospěšnou.

6. NĚKOLIK POZNÁMEK NA ZÁVĚR

Někteří nezkušení křesťané vidí verš Milostí tedy jste spaseni skrze víru (Ef 2,8) a domnívají se, že okamžikem, kdy uvěří, jsou již "za vodou". Stejný apoštol Pavel, který je autorem tohoto verše, však v dopise Filipským napsal: Fp 2,12: A tak, moji milí, jako jste vždycky byli poslušní - nikoli jen v mé přítomnosti, ale nyní mnohem více v mé nepřítomnosti - s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Je tedy zcela zřejmé, že jedna věc je přijetí Bohem, když v něj uvěřím a odevzdám mu svůj život, druhou věcí je "dokončit vítězně svůj běh" a přejít ze země do Kristovy přítomnosti.

Apoštol Petr také jasně ukazuje, že "víra" je počátek cesty, zatímco "láska" její koruna. A tato cesta není dílem okamžiku ani pár let, ale celého našeho života: 2P 1,5-7: Proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku.

Na jedné straně je tato "cesta" uskutečňována jen z Boží milosti, na straně druhé musí mít zcela konkrétní, viditelný obsah plynoucí z našeho úsilí: Jk 2,20: Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu?

Zj 19,7-8: Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla. Tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých. Svatebním rouchem církve tedy není jen spravedlnost z milosti přijatá, ale ve skutcích věřícími konaná.

Po tomto varování před zahálkou logicky následuje varování před druhým extrémem - zákonictvím. Jak se mu vyhnout? Existují dva klíče: za prvé pravidelné vyhledávání obecenství s Duchem svatým (či Bohem, chce-li někdo), za druhé přijímání výuky, výchovy a usměrnění ze strany starších, zkušenějších křesťanů. Duchovní rozlišování je otázkou zkušenosti: Žd 5,14: Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného.

Někteří křesťané mladí ve víře ztotožňují "vanutí Ducha" s chaosem, nepořádkem a svévolným, neukázněným jednáním. Opak je pravdou - prvotní církev, v níž Duch svatý mocně jednal, vyzývala opakovaně k řádu ve shromážděních, kázni v osobních životech a podřízenosti veškerým autoritám.

Hojnost Božího požehnání a svobody v Duchu svatém vám přeje

Aleš Navrátil