Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Když Bůh pohne tvým svícnem

„Proto odložte lež a ‚mluvte pravdu každý se svým bližním,‘ neboť jsme údy téhož těla. ‚Hněvejte se, a nehřešte;‘ slunce ať nezapadá nad vaším hněvem. Nedávejte místo Ďáblu. Zloděj ať již nekrade, ale ať raději pracuje a dělá vlastníma rukama něco dobrého, aby měl co dávat tomu, kdo má nedostatek. Z vašich úst ať nevychází žádné špatné slovo, nýbrž jen takové, které je dobré k potřebnému budování, aby dalo milost těm, kdo je slyší. A nezarmucujte Ducha Svatého Božího, jímž jste byli zapečetěni ke dni vykoupení. Všechna hořkost, zuřivost, hněv, křik a rouhání ať jsou od vás odňaty zároveň se vší špatností. Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní a odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Ef 4,25–32)

Milí bratři a sestry,

zaměřme dnes svou pozornost na téma „zarmucování Ducha svatého“, o kterém se píše ve výše uvedeném textu. Hned v úvodu vás chci ovšem ujistit, že se považuji za pozitivního člověka, nemám zálibu v truchlivých tématech, obviňování a ustavičném hledání chyb. Náš Bůh je pozitivní: „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti.“ (Jr 29,11)

Tato slova řekl Bůh svému lidu v dobách jeho neposlušnosti; i v čase, kdy musel svůj lid soudit, byl jeho konečný záměr s člověkem dobrý. Nikdy neztrácí lásku k člověku, i když dočasně jej trestá, či dokonce zavrhuje. Vždy je východisko, tedy i naděje.

V našem hledání Boha si tedy musíme uvědomit dvě věci: Negativistické náboženství, které příliš operuje s Boží spravedlností a svatostí a jež uvrhuje na člověka pocit viny a nedostatečnosti, je falešné. Na druhou stranu víra odmítající Boha v roli soudce a vychovatele je rovněž falešná. Lidé někdy upadali do jednoho extrému, jindy do druhého. Někdy potřebujeme více zdůraznit Boží milost a dobrotu, jindy naopak spravedlnost a soud. Obojí je pravda. Slovo o zarmoucení Ducha svatého tedy ve správném kontextu může být velice naléhavou a aktuální zvěstí.

Výrok o zarmoucení Ducha se nachází v kontextu (odstavci) pojednávajícím o vzájemných vztazích. Veškerá napomenutí, příkazy a pravidla v textu mají význam v rámci vztahů mezi lidmi ve sboru. Jelikož výraz „zarmucovat Ducha svatého“ je v Novém zákoně jedenkrát, můžeme stanovit jednoznačný závěr: Duch svatý je zarmucován především, když ve vztazích mezi křesťany něco nefunguje. Obecně si myslím, že Ducha svatého zarmucuje každá nepravost, ale Nový zákon se konkrétně zmiňuje jen o problémech ve vztazích.

Mluvím-li o zarmoucení, mám na mysli speciální kategorii konfliktu. Zarmoutit můžeme pouze osobu. Pokud neumím zacházet s osobním počítačem, můžu jej poškodit. Neumím-li vycházet s manželkou, budu ji zarmucovat. Skutečnost, že autor listu, apoštol Pavel, byl schopen rozeznat povahu konfliktu, jenom naznačuje, jak blízký osobní vztah s Duchem svatým měl. Měl vztah s božskou osobou a věděl, že ji zarmucuje, pokud jeho děti spolu nevycházejí. Proto napsal tato slova.

Pokud bychom studovali v Bibli vlastnosti Ducha svatého ukazující na jeho osobní povahu, viděli bychom, že je Duchem radosti, lásky, moci, milosti a mnoha dalších osobních projevů. Zarmoucení není normální stav. Je lepší, pokud se Duch mezi námi raduje, než když je zarmoucen. Je-li zarmoucen člověk, není to dobrý stav. Ztrácí radost k životu a práci, věci dělá jen, že musí, je zamlklý. Zarmoucený člen rodiny svůj zármutek přenáší i na druhé. Zarmoucený Duch se odráží i na stavu společenství – jeho projevů je poskrovnu.

Abychom správně pochopili, co zarmoucení znamená, musíme se podívat do Bible. Někdy totiž přenášíme naše lidské chápání i na Boží záležitosti, což může být chybné. Zarmoutím-li druhého člověka, můžu si myslet, že se to časem uzdraví, prostě to nebudu řešit. V duchovní rovině však může nastat problém. Posuďte sami: „V každém jejich soužení měl soužení i on. Anděl jeho přítomnosti je zachraňoval. On je ve své lásce a ve svém soucitu vykoupil. Zvedal je a nosil je po všechny dávné dny. Ale oni byli vzpurní a zarmucovali jeho svatého Ducha. Tedy se jim změnil v nepřítele a sám proti nim bojoval.“ (Iz 63,9–10)

Výpověď textu je jednoduchá: Bůh ve své lásce k člověku prožívá jeho bolesti a soužení. Vychází mu vstříc, zachraňuje jej z trápení. Očekává, že se mu člověk poddá, a pokud k tomu nedochází, bývá zarmucován. Tento stav však netrvá věčně. Bůh není nějaká chudinka, aby plakal v koutě. Izajáš píše, že „… se změnil v nepřítele a sám proti nim bojoval.“ Toto je vážné zjištění. Bůh bojující proti vlastnímu lidu! To bych nechtěl zažít! Tato slova nemůžeme smést ze stolu s tím, že „to byl přeci Starý zákon. Dnes už je to jiné.“ Nevěříte? Pojďme se podívat, jak Bůh bojuje proti svému lidu dnes: „Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Ne-li, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa, jestliže se neobrátíš.“ (Zj 2,5)

Text je z jednoho z dopisů sedmi sborům, kterými Ježíš ústy apoštola Jana promlouval k církvím v Malé Asii. Co si máme představit pod pojmem „pohnu tvým svícnem z jeho místa“ není rozhodující. Staví to adresáta do role neposlušného dítěte, které místo nápravy zjišťuje povahu trestu, který jej čeká. „Co mi uděláš“ namísto „Odpusť mi, chci se změnit.“ Někdy jednáme stejně.

Je zarážející skutečnost, že podobná hrozba je adresována pěti ze sedmi uvedených sborů. Pět sedmin, tedy více než sedmdesát procent oslovených sborů ke konci generace apoštolů bylo v pozici, kdy Bůh proti nim chtěl bojovat! To neznamená, že by je Bůh opustil anebo nemiloval. Znamená to jediné – má vzhledem k nim určitá očekávání, a oni je nesplňují. Tak je varuje, dává jim šanci. Mluví k nim tak, aby mu rozuměli. Nechce pohnout svícnem z jeho místa. Své výtky proti nim formuluje jasně a srozumitelně, žádné mlhavé obvinění. Oni vědí, co mají udělat. Pokud to neudělají, bude zle.

Apoštol Pavel varující před nebezpečím zarmoucení Ducha je velice praktický. Nepíše pouze, co křesťané v Efezu nemají dělat, většina popsaných nepravostí má i pozitivní protiklad, tedy něco, co mají konat. Ve vztazích tedy není nejdůležitější jen to, abychom neudělali něco špatně: potřebujeme pozitivní přístup, tedy hledat příležitosti, jak druhým prokazovat dobro.

Výraz „odložte lež“ má svůj protiklad v aktivním životu v pravdě. Nyní, když píši tyto řádky, si sám uvědomuji, že pouhé ne-lhaní nestačí. Někdy lžu tím, že mlčím. Neposkytuji druhému pravdivý obraz, přestože jsem nevyslovil jediné lživé slovo. Život v pravdě je více než jen to, že přestanu říkat lži.

Výraz „hněvejte se, ale nehřešte“ se může zdát banální. Přitom jde o vážný příkaz. My se totiž neumíme hněvat. Pokud se nehněváme, často hněv pouze skrýváme – tím ubližujeme sami sobě i druhým (nejsme pravdiví). A když už se hněváme, neumíme včas skončit, čímž dáme prostor ďáblu. Musíme se učit hněvat, protože hněv do života patří.

Podobně bychom mohli pokračovat dále: Nestačí nekrást, cílem je být štědrý k druhým. Nestačí vyvarovat se zlých slov – máme druhé budovat a přinášet svými slovy milost. A tak dále.

Závěrem chci říci toto: Mějme, prosím, cit pro společenství. V době vrcholného individualismu, kdy věci mnohdy hodnotíme především způsobem „co já sám z toho budu mít“, je důležité obnovit cit pro skutečnost, že církev je společenství, přesněji řečeno tělo. Společenství totiž mohu opustit a kdykoli zase přijít, kdežto tělo zůstává pevně svázáno dohromady. Obraz těla proto lépe vypovídá o povaze církve. Pokud tyto věci ignoruji, zarmucuji Ducha svatého. Mysleme na to.

Bůh vám žehnej,

Martin Moldan, biskup

Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.