Nicméně myšlenka obnovy ani zdaleka není Bibli cizí. Ve Staré smlouvě se izraelský národ neustále navracel ke vzoru, který stanovil Mojžíš, popřípadě král David. Nešlo o žádnou modernizaci, ale o důsledné praktikování Božího zákona. Národ na to pravidelně zapomínal. Velkými „reformátory“ byli například králové Chizkijáš nebo Jóšijáš. O reformu se snažili i proroci, jejich volání, aby se národ vrátil k Hospodinu, zůstávalo většinou nevyslyšeno. Symbolický obraz přináší záznam o proroku Eliášovi, který „vzal dvanáct kamenů a opravil Hospodinův oltář“ (1Kr 18,30–31). Pak teprve přinesl oběť.

Nová smlouva rovněž často používá termín „obnova“. Zákonitě ale v jiném smyslu, protože krátký časový úsek popisovaný v Bibli naštěstí nezažil masové odpadnutí od víry, aby bylo třeba nějaké reformace. Výraz „obnova“ je tedy povětšinou směřován k osobnímu životu jednotlivců. Máme obnovovat především svou mysl. To je logické, protože jestli naše myšlení není správné, ani naše skutky nemohou být dobré.

Reformaci, tedy obnovení, opravu rozhodně potřebuje každý z nás, a to pravidelně. Ale to není stále odpověď na vznesenou otázku. Je tedy něco tak zásadního, co by bylo hodno označení „reformace“? Zde se dostávám na velmi subjektivní rovinu. Dovedu si představit širokou paletu názorů a rozličných odpovědí. Dovolte, abych v několika větách předestřel tu svou.

Lutherova reformace byla především věroučná. Zásadním způsobem se vypořádala s některými nebiblickými pohledy tehdejší církve a zároveň nastartovala etapu svobodného bádání nad Biblí. Následovaly další objevy: křest ponořením (jeho protagonisté byli nazýváni „radikálními reformátory“), otázky posvěcení, misie, dílo Ducha svatého.

Pokud dnes církev čelí nějaké krizi, pak to není krize věroučná ani morální, nýbrž týká se její vlastní existence. Na každém kroku se setkáváme s jejím zpochybňováním. Neustále musí obhajovat sama sebe, a ne vždy tak činí přesvědčivě a účinně. „Bůh ano, církev ne“ – tak problém zformuloval výzkum provedený před několika lety na českých středních školách. Již v šedesátých letech znělo ve Spojených státech heslo „I am not religious, but I am spiritual“ (česky: Náboženství ne, ale duchovní život – to ano). Lidé na jednu stranu odmítají církev, na druhou stranu nepopírají své duchovní potřeby a stále častěji je hledají mimo církev. Jestli je třeba něco reformovat, je to současné pojetí církve.

Před několika týdny jsem měl možnost cestovat po Austrálii. Navštívili jsme řadu sborů, setkali jsme se s mnoha církevními vedoucími. Byl to podnětný čas k přemýšlení. V jedné malé vesničce, asi hodinu cesty od Sydney, jsme navštívili místní sbor. Církev koupila restauraci u hlavní silnice a v jejích přilehlých prostorách buduje modlitebnu. Jejich vizí je nabízet občerstvení a zároveň zvát na shromáždění. Nicméně radnice dosud neschválila licenci na náboženskou činnost. Znamenalo to dočasný zákaz stavby modlitebny. Křesťané to vyřešili po svém: V bohoslužebné místnosti nejsou řady židlí, jak jsme zvyklí z modliteben, nýbrž ostrůvky různých sedaček, lavic, pohovek, stoly a malé stolky – zkrátka velmi „alternativně“ uspořádaná modlitebna. Kdybyste nezažili shromáždění, nepoznali byste, o co jde. I shromáždění bylo netypické: Lidé diskutovali v malých skupinkách o kázaném slovu, vše bylo neformální. Prostor je velmi vhodný k tomu, aby tam pozvali své přátele například na jídlo či k nějaké oslavě. Zde jsem se také poprvé setkal s termínem „třetí prostor“. Takto je označována církev, která má být po domově a zaměstnání třetím nejdůležitějším místem pro život člověka. Tedy zdaleka nejen neděle nebo nějaké shromáždění.

Věřím, že církev skutečně má být „třetím prostorem“. Nemám na mysli uspořádání nábytku, ale účel. Do církve byli lidé zvyklí po staletí chodit na bohoslužby, ale reálný život se odehrával většinou jinde. Zvykli jsme si na tuto dichotomii: V církvi se chováme jinak a ve světě zase jinak. Myšlenka třetího prostoru více odpovídá komunitnímu křesťanství, kde lidé spolu tráví mnohem více času než jen na shromáždění.

S tímto pojetím jsem se v minulosti setkal na více místech. Dodnes si pamatuji, jak jsem na začátku devadesátých let byl ve Švédsku šokován tím, kolik sborů, které jsem navštívil, mělo kromě modlitebny i tělocvičnu. Lidé spolu normálně žili, nejen se modlili. O pár let později jsem něco podobného viděl na některých místech ve Švýcarsku: Pokud jste vstoupili do modlitebny, první místo, kde jste se ocitli, byla kavárna nebo nějaký bufet, kam mohli lidé přijít, občerstvit se a trávit spolu čas. Na první pohled ani nebylo znát, že jste v církvi.

Toto není „zesvětštěná církev“, jak by se někdo mohl obávat. Spíše je to přenesení svatosti do každodenního života. Vrací se k původnímu modelu církve, jejímž symbolem nebyla ani tak budova, jako spíše společná hostina. Věřím tomu, že je možné reformovat církev, aniž bychom měnili učení či dělali jakékoli ústupky v otázkách posvěcení.

Bůh Vám žehnej,

Martin Moldan, biskup