Myslím, že prožili značný šok. Všechno zdánlivě sedělo – hvězda je dovedla na správné místo, jen ti lidé okolo – zkrátka, mudrcové očekávali přeci jen trochu jiné prostředí a okolnosti. Šlo přeci o narození „Velikého krále“, a oni se ocitli kdesi v chudinské čtvrti zapomenutého města.

To, co následovalo, je z rozumového hlediska neuvěřitelné. Jsem šokován reakcí těchto velevážených mužů. Bible nám nezprostředkovává detailní reportáž událostí, které se v ten okamžik seběhly, jinak bychom pravděpodobně slyšeli výrazy jako „Ehm, promiňte, jsme tady správně?“ „Nejste náhodou…?“ a podobně. Místo toho poklekají a vzdávají Ježíši čest a slávu. Poklady zanechávají na místě a chystají se k odchodu.

Museli prožít silný kulturní šok. Cestou se pečlivě připravovali na setkání s králem, měli připravený proslov, dary pro vládce, manželku i narozeného Krále, a místo toho jsou v domácnosti, kde se při vstupu do dveří praštili do hlavy, kde po podlaze pobíhá drůbež a vítá je rozpačitý pár prostých vesničanů (trochu jsem pustil uzdu své fantazii). Přesto padají na zem (možná si dávají pozor, aby náhodou neklekli do něčeho nepatřičného) a klanějí se Ježíši.

Toto je obraz církve. Samozřejmě jde o symboly, církev vznikla o nějaká tři desetiletí později. Máme zde ale Ježíše a klanějící se lid (ne náhodou pohany). Účastníci tohoto „shromáždění“ sem ovšem jaksi nezapadají; jejich oblečení, chování, původ – to vše napovídá tomu, že jsou zvyklí na jiné prostředí. Dovedu si představit, že docela váhali, než se rozhodli své dary opravdu zanechat této chudé rodině.

Podobný kulturní šok jsem prožil při svém obrácení. Bylo mi osmnáct let, když jsem přijal Pána Ježíše jako svého Spasitele. Do té doby jsem rovněž žil jako pohan. A najednou jsem se ocitl v církvi, což pro mě bylo úplně nové a neznámé prostředí. Pamatuji si, jak na jednom z prvních shromáždění, která jsem navštívil, bylo kromě mne jen pár starých babiček. V tu chvíli mi hlavou proběhla myšlenka: „Co tady jenom dělám?“

Umět ocenit církev znamená mít duchovní rozeznání. Ti mudrci nebyli hloupí a dobře věděli, co dělají. Proto se rozhodli své dary obětovat – to byl důkaz jejich víry. Uvěřili tomu, že jejich zkušenost je autentická, že skutečně stojí před Velikým králem, i když rozumově tomu nic nenapovídalo. Ve svém životě jsem navštívil mnoho sborů, které měly stovky i tisíce členů, nádherné budovy, fantastické chvály a spoustu skvělých aktivit. Ale navštívil jsem i malé skupinky, na kterých (zdánlivě) nebylo nic zajímavého. Jsem rád, že mé vnímání církve formovala spíše druhá zkušenost.

Někteří lidé nemají rádi svou církev. Některým vadí pastor, jiným zastaralé chvály, dalším ostatní lidé. Někdy jsou jejich výtky oprávněné. Na církvi je rozhodně co zlepšovat, to si musíme říci na rovinu. Na druhou stranu, církev nikdy nemůže být dokonalá. Stále budeme čelit tomu, co můžeme nazvat „syndromem klanějících se mudrců“. „Do této církve mám dávat své dary?“ „V tomto domě se mám klanět Bohu?“ „Tito lidé že jsou mými bratry?“ Takové a podobné myšlenky nás mohou napadat. Připadáme si jako mudrcové ve chlévě.

Rozumějte mi dobře, není mým cílem vás přesvědčit, abyste chodili do špatného sboru. Někdy je opravdu dobré církev změnit, zvláště když na blízku je lepší. Nejde jen o nás samé, ale jde i o naše děti. Je důležité, jaké prostředí je formuje. Sám jsem to v minulosti prožil – Duch svatý mne vyvedl ze společenství, za které jsem se léta modlil. Dnes ale vím, že jde o opravdu krajní situace. To, co potřebujeme mít, je duchovní vnímání církve. Apoštol Pavel ve svých listech napsal: „Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených.“ (1K 1,26) Přesto právě v tom sboru, přes veškeré výtky a nedostatky, viděl Boží slávu.

To, co se musíme naučit, je dívat se na církev s nadějí. Když Pavel přišel na své druhé misijní cestě do Evropy, byl plný očekávání: Bůh mu ve snu ukázal muže, který volal „Přijď a pomoz nám!“ Namísto toho nalezl skupinku modlících se žen – tak malou, že to nestačilo ani na minjan (ze židovské tradice – minimálně deset dospělých mužů potřebných k tomu, aby se mohla uskutečnit bohoslužba). Přesto právě tento kontinent přijal během následujících staletí křesťanskou víru.

„Církev neexistuje především proto, aby přinášela zábavu, povzbuzovala citlivost, budovala vědomí vlastní hodnoty nebo usnadňovala přátelství, nýbrž proto, aby uctívala Boha; když v tom selhává, selhává úplně.“ (Philip Yancey)

Bůh vám žehnej,

Martin Moldan, biskup