Ve 2. a 3. století po Kristu docházelo k postupnému opouštění biblických postojů, o kterých dnes čteme v Novém zákoně. Z církve se postupně vytrácela Boží moc a vkrádalo se místo ní modlářství a prázdná forma.
Na druhé straně to bylo období, které v určitých oblastech posunulo církev významně kupředu. Byl vytvořen kánon Nového zákona, který spolu se Starým zákonem vytvořil Bibli tak, jak ji známe dnes.
Církev také vybojovala řadu zápasů s falešnými učeními, z nichž snad neznámější je gnosticismus. Je poučné zmínit jeho stručnou charakteristiku, protože se v různých podobách objevuje dodnes: Gnostikové nekladli hlavní důraz na poslušnost Božích přikázání, ale na přemýšlení o Bohu - říkali mu gnose, to je poznání. Boha považovali za nepochopitelného, dobrého, svět za dílo nižších bohů. Příčinu hříchu neviděli v neposlušnosti Božích přikázání, ale v tělesnosti samé. Proto viděli spásu v potírání tělesnosti a v odloučení se od světských potřeb a povinností.
V tomto období také probíhalo ve vlnách pronásledování křesťanů, především ze strany římských císařů a jejich výkonné moci. Za Konstantina Velikého (panoval 306-337) bylo zastaveno pronásledování církve a naopak jí začaly být udělovány výsady. Do církve se začali hlásit lidé nejen z důvodu víry ale i výhod, které křesťanství začalo poskytovat.
Od roku 313 můžeme hovořit o faktickém vzniku katolické církve, která byla až do odštěpení se církve pravoslavné jedinou křesťanskou církví.
Následujících zhruba tisíc let je charakterizováno růstem politické i ekonomické síly církve. Spolu s nimi však pokračoval postupný odklon od Bible jako normy pro život církve. Kazatelé, biskupové a papežové v církvi postupně vytvořili vládnoucí vrstvu, ostatní členové byli označeni za laiky (od řeckého laos = lid). Tato vládnoucí vrstva byla označována za prostředníky mezi členy církve a Bohem. Tímto krokem se církev vrátila do doby starozákonní, kdy tomu skutečně tak bylo - kněz byl prostředníkem mezi lidmi a Bohem. Nevadilo, že Ježíš Kristus všem věřícím bez rozdílu vydobyl svojí obětí volný přístup k Božímu trůnu. V církvi nadále rostla modloslužba (uctívání lidí a věcí místo Boha samotného). Jedním z viditelných důsledků této cesty byl prohlubující se morální úpadek především kněžské vrstvy, následně i celé církve.
Roku 476 byla římská říše rozvrácena pohanskými národy a o 200 let později vzniklo v Arábii nové náboženství mohamedánské, jehož přívrženci ovládli východní část bývalé římské říše.
Roku 1054 došlo k rozdělení církve na dvě samostatné oblasti: církev západní, římskokatolickou se střediskem v Římě a východní, pravoslavnou se střediskem zprvu v Cařihradě, po jeho pádu v Rusku. Rozdělení bylo jen výsledkem déle trvajících rozdílů ve více oblastech, které se postupně prohlubovaly.
Během zmiňovaného tisíciletí můžeme konstatovat kromě negativních jevů i řadu pozitivních. Přes narůstající odchylku od Písma byla vybojována řada věroučných zápasů, z jejichž výsledků těží křesťanstvo dodnes - např. víra v Boží trojici - Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Církev se také podílela na budování společnosti, rozvíjela vědy, početně rostla.
Přesto je celkový pohled na stav církve v 15. a 16. století, tlumočený historiky, velice smutný: Úpadek církevní vrchnosti byl tragický - řada kněží holdovala opilství, smilstvu a cizoložstvu (zákonitý důsledek nařízeného celibátu), byly prodávány nejen církevní úřady, ale i odpustky. Morální úpadek zasáhl i vrchol církve - v jednom okamžiku se za Petrova právoplatného nástupce prohlašovali zároveň tři papežové a vzájemně se proklínali. A takováto církevní vrchnost zakazovala překládat a šířit Bibli s odůvodněním, že "prostý lid" není způsobilý k její četbě, tím spíše výkladu.
V této strašné době zasvitl paprsek naděje - přišla reformace. O tom příště.
Aleš Navrátil