Mívám příležitosti mluvit s mladými lidmi o jejich budoucnosti – někteří zvažují například studium na Biblické škole. Setkávám se i s tím, že očekávají jakousi formu zvláštního, nejlépe nadpřirozeného potvrzení, že jednají správně. Výsledkem pak bývá dlouhé čekání a nerozhodnost, která se stává chronickým celoživotním postojem (Pán Bůh nám nebude dávat nadpřirozená potvrzení do každého detailu našeho života).

Podívejme se nejprve, co na toto téma učí Bible. V uvedených verších nalezneme něco, co lze nazvat „dáváním se Bohu k dispozici“. V listu Římanům Pavel vybízí křesťany, aby měli postoj „živé oběti“. Když něco obětujeme, v podstatě se toho zříkáme. Vzdáváme se nároku rozhodovat se o svém životě, uznáváme, že patříme Pánu. Zdůrazňuji, že jde o postoj srdce, v reálném životě zcela určitě nejsme otroky, kteří by nesměli udělat nic, co jim Bůh výslovně nedovolí. To je zjevně nezdravé, a to Bůh po nás nechce. On od nás chce ochotu, abychom mu byli k dispozici, když je potřeba. Slovy „živá“ a „Bohu milá“ je myšlena jiná oběť než mrtvé zvíře na obětním oltáři. Jde o odhodlání člověka nechat se Bohem použít, bude-li třeba.

V druhém textu vidíme okamžitou aplikaci této myšlenky. Na své druhé misijní cestě procházel Pavel oblast měst Lystry, Derbe a Ikonie. Všude, kam přišel, slyšel o Timoteovi. Byl to mladý muž, jehož matka a babička byly věřící (otec zřejmě nikoli), a on také vydal svůj život Pánu. Je nazýván „učedníkem“ a fakt, že o něm všichni vydávali dobré svědectví, svědčí o tom, že se těšil vážnosti a plně se angažoval v místním sboru. Takto jej nachází apoštol Pavel, který by rád doplnil místo ve svém týmu, které se uvolnilo po odchodu Barnabáše s Janem Markem. Po krátkém uvažování jej přijme jako nového člena misijní skupiny, o Timoteovi se později dočteme jako o nejvěrnějším Pavlovu spolupracovníkovi.

Představuji si to asi takhle: Nevím, jestli měl Timoteus od počátku v úmyslu být misionářem, ale jednoduše se dával Bohu k dispozici. Dělal, co bylo třeba (a co mohl a uměl). Choval se jako pravý učedník Ježíše Krista. Modlil se za Boží vůli ve svém životě, ale ne tak, že by čekal, až mu ji Bůh zjeví. Než se tak stalo, byl dost možná „děvečkou pro všechno“. Duchovně rostl a postupně si získával respekt, jenž přesáhl hranice místního sboru. Takhle jej nalezl Pavel a jako hotového a prověřeného mladého člověka jej mohl povolat do svého týmu.

Vzpomínám si na okamžik, kdy mne Bůh povolal do služby. Stalo se tak někdy na jaře v roce 1984. Byl jsem tehdy na vojně, užíval jsem si jednu z mála chvil, kdy jsem měl čas, a tak jsem se modlil. Ptal jsem se: „Pane, co pro mne máš za službu?“ Odpovědí mi byla otázka, jenž přišla formou myšlenky – tiché, nenápadné, ale já věděl, že není „ze mne“. Pán se mne ptal: „Co děláš nyní?“ Zamyslel jsem se krátce nad sebou a uvědomil jsem si, jak rád mluvím s lidmi o Božích věcech, měl jsem rovněž korespondenci na duchovní témata s několika přáteli. V tom smyslu jsem také odpověděl: „Pane, rád lidem vysvětluji tvoji vůli.“ V tu chvíli jsem slyšel i odpověď: „Povolávám tě, abys lidem vysvětloval moji vůli.“

Tehdy jsem zdaleka nevěděl, co všechno tato odpověď obnáší. Často se k ní však vracím a dodnes je mi inspirací v tom smyslu, že Boží vůle pro nás může být naprosto přirozená a srozumitelná. Je něčím, k čemu sami pravděpodobně inklinujeme a co samo sebou děláme. Jádrem poznání Boží vůle je žít přirozený život znovuzrozeného a Duchem naplněného člověka. Tak jako já jsem s druhými lidmi vedl rád diskuze nad Biblí, jiný bude motivován konat nějakou praktickou pomoc lidem (bude třeba manuálně zručný a dá Bohu k dispozici tento dar). Další se stane zcela přirozeným evangelistou – ne na základě nadpřirozeného zjevení, ale prostě proto, že bude umět svou víru „prodat“ takovým způsobem, že se lidé obrátí a uvěří. Další bude puzen více k modlitebnímu životu a jiný půjde na biblickou školu, aby studoval Boží věci do hloubky.

Základem toho všeho je dát se Bohu k dispozici se svými dary a schopnostmi. Možná jsme si své dary uvědomovali již před svým obrácením (manuální zručnost, štědrost, schopnost učit), možná se tyto dary objevily až po našem obrácení (prorocké obdarování, modlitba za nemocné, soucitná pomoc apod.). V obou případech toto puzení působí Duch svatý. Buďme tam, kde je třeba, a dělejme to, co je třeba. Nestaňme se pasivními členy sboru, ale snažme se být jako Timoteus. Pokud Bůh bude chtít, otevře nám příležitost k „velkým věcem“. To ovšem není naše zodpovědnost – my máme být věrní v malém.

Bůh Vám žehnej,

Martin Moldan, biskup