To, že Židé byli a jsou národem Slova, není samozřejmé. Bůh sám je v tomto ohledu od počátku vychovával a tříbil. Příběh začíná u Abrahama, který se vydal na cestu do neznáma na základě Božího oslovení. Bezdětný stařec se vydal na cestu z Uru přes Babylónii, Asýrii a další země až do Egypta. Jediné, co měl na cestu, byl Boží slib: Bůh mu dal své slovo, že obdrží potomstvo a zemi. V době, kdy se Abrahamův věk pomalu blížil stovce, jeho družina čítala několik desítek až stovek služebníků, stále neměl potomka a v zemi mu nepatřilo nic, se Boží zaslíbení jevilo jako čiré bláznovství. Čas ukázal, že Bůh svůj slib myslel vážně.

Izraelský národ, který povstal z Abrahamova potomstva, se velmi těžko učil, že jejich Bůh je Bohem Slova. Modlářství okolních národů představovalo příliš silné pokušení pro malý a mladý národ. Vyžadovat v prostředí starověku takovou míru abstraktního myšlení od národa pastevců byl náročný úkol: Trvalo řadu staletí, než tento národ opravdu pochopil, že jejich Bůh je neviditelný, ale přesto skutečný; na rozdíl od bohů okolních národů mluví (Ž 135,15–17).

Tendence uctívat to, co je viditelné, na rozdíl od uctívání neviditelného Boha, je lidské rase vlastní, a tak není divu, že se církev během relativně krátké doby postupně propadala do různých forem modlářství. „Jeho věčnou moc a božství, které nejsou vidět“ postupně nahradily honosné chrámy, obrazy a sochy. Bohoslužbu Slova vytěsnil rituál a sakramentální teologie. Bůh však posílal reformátory; ti skuteční reformátoři vždy volali k návratu k Písmu. Není divu, že Lutherova reformace (jejíž pětisté výročí si letos připomínáme) se nesla v duchu hesla Sola skriptura (pouze Písmo). Návrat ke kořenům vždy znamenal návrat ke Slovu.

I naše církev, která se hlásí k letničnímu hnutí, vyznává svrchovanost Božího slova. V ústavě AC se můžeme hned v úvodu dočíst: „Věříme, že Bible – Písmo svaté – je jediným, vdechnutým a neomylným autoritativním Slovem Božím…“ Je-li tomu tak, potom musíme věnovat Božímu slovu zaslouženou pozornost.

Ve své práci trávím mnoho času v autě. Během jízdy poslouchám hudbu, modlím se nebo prostě přemýšlím. V pravidelných intervalech, zpravidla hodinových, však zapínám rádio a poslouchám zprávy. Chci být v obraze, zajímá mne, co se děje. Zrovna tak je potřeba být dychtivý po tom, co říká Bůh. Proto musíme pravidelně otevírat Bibli a naslouchat Duchu svatému, jak k nám skrze Slovo bude promlouvat. Bible neobsahuje jen fakta, která se prostě naučíme, a už se k nim není třeba vracet; Bible je živým Božím Slovem a my potřebujeme slyšet aktuální Boží hlas na každý den.

Rovněž nesmíme dopustit, aby se na čelní místo našich bohoslužeb dostalo cokoli jiného namísto kázaného Božího slova. Naše bohoslužby představují pestrý program, ve kterém má vše důležité a nezastupitelné místo. Máme rádi chvály, nasloucháme svědectvím ze života, občas si připraví program děti nebo mládež. Vrcholem všeho ale je kázání, proto musíme věnovat dostatek času jeho přípravě. Kázání – to nemají být myšlenky a názory člověka za kazatelnou. Kázající se připravuje (zpravidla několik dnů dopředu) na kázání tím, že čte Bibli, modlí se a hledá před Pánem aktuální poselství pro sbor. Kázání se tedy stává Božím slovem oblečeným do lidských myšlenek. (Je důležité, aby to nebylo obráceně: někdy slýcháváme lidské myšlenky zabalené do biblických veršů).

Nyní se dostáváme k roli Božího slova v osobním životě jednotlivce. Je zřejmé, že znovuzrozený křesťan nemůže žít pouze z nedělního kázání, Boží slovo potřebuje na každý den, podobně jako Izraelité na poušti sbírali na každý den manu. Stejně tak nelze osobní sbírání této nebeské many ničím nahradit, například poslechem kázání stažených z internetu. Na jednu stranu je dobré, že internet umožňuje nalézt téměř neomezené množství informací včetně kázání a seminářů na rozličná témata. Ocení to například ti, kteří z vážných důvodů nemohou přijít na bohoslužbu. Někdy během dne posloucháme své oblíbené kazatele do sluchátek, na tom není nic špatného. Na druhou stranu je třeba vědět, že každé kázání je určeno do konkrétního kontextu – a každý z nás má svůj nezaměnitelný osobní kontext daný našimi duchovními potřebami. Musíme dovolit Duchu svatému, aby k nám promlouval přímo z Bible.

Co budeme v Bibli hledat? Text v úvodu článku ukazuje, že jde o „moudrost ke spasení“. Uctíváme neviditelného Boha v hmotném světě. Vyznáváme hodnoty, které jsou často v přímém rozporu s hodnotami tohoto světa. Jsme zaplaveni informacemi z médií, čelíme mnoha různým tlakům. Abychom se neocitli v duchovním zmatku, potřebujeme onu „moudrost ke spasení“.

Dále se v našem textu můžeme dočíst, že Boží slovo učí (poskytuje informace), usvědčuje (konfrontuje naše myšlenky a skutky s pravdou), napravuje (poskytuje potřebný směr a energii k tomu, abychom drželi správný směr v životě) a vychovává nás ke spravedlnosti (dlouhodobý vliv Božího slova na naše charaktery). Cíl toho všeho je navýsost praktický – máme být náležitě připraveni ke každému dobrému skutku.

Přeji Vám, aby sám Bůh promlouval k vašim srdcím skrze Boží slovo!

Martin Moldan, biskup