Ačkoliv hebrejština neobsahuje výraz panna (betúlá), nýbrž výraz znamenající mladou ženu (almá), překladatelé Starého zákona do řeckého jazyka použili výraz parthenos, což znamená „panna.“ Jelikož v Ježíšově době byla Septuaginta běžně používána a stala se Biblí prvních křesťanů, neměli problém vidět v těchto slovech jasné zaslíbení o narození Ježíše.
Proroctví o narození Mesiáše je více; známé je například to, že se narodí v Betlémě (Mi 5,1) a řada dalších. Proroctví, která se týkají působení Mesiáše obecně, je ještě mnohem více. Obzvlášť se na jejich citace soustředí evangelista Matouš. Jeho evangelium je určeno věřícím židovského původu, kteří dobře znali kontext všech událostí, proto podrobně vyjmenovává jednotlivá proroctví týkající se Ježíšova života a služby. (Pozorný čtenář si jistě prostuduje konkrétní odkazy, které mnohé Bible obsahují na okraji textu).
Pohled na Vánoce jako na naplněné proroctví má jednu zásadní důležitost. Ukazuje, že se vše vyvíjí tak, jak bylo předpovězeno. Narození a život Ježíše dává za pravdu všem proroctvím Starého zákona a zároveň dává i důvěryhodnost těm proroctvím, která na své naplnění teprve čekají.
Celá Bible je vlastně knihou prorockou, přestože proroci jakožto literární žánr tvoří jen její určitou část. Všechny příběhy Bible obsahují předpovědi do budoucnosti, které se týkají osudů jednotlivých hrdinů (jako byl například Abraham), dále osudů národů – Izraele i pohanských národů, které byly s Izraelem v kontaktu. Mnohá tato proroctví se již naplnila.
Číst Bibli jako prorockou knihu však není jednoduché. Farizeové v Ježíšově době byli experty na Starý zákon, a přesto se v přístupu k Božímu slovu zásadně mýlili: „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život.“ (J 5,39–40)
Tato tvrdá slova vyslovil Ježíš na adresu těch, kteří se považovali za experty na výklad Božího slova, avšak jejich srdce bylo ve skutečnosti pro Boží jednání uzavřené. Ono totiž platí, že spíše než my čteme Bibli, ona čte nás. Nemůžeme k ní přistupovat z pozice „expertů“, nýbrž z pozice pokorného tazatele, jemuž sice vzdělání a zkušenosti mohou na cestě bádání pomoci, ale bez Božího zjevení jsou nedostatečné.
Ježíšova slova zároveň ukazují, co nebo spíše kdo je hlavním tématem Božího zjevení: je to sám Boží Syn – nelze v Bibli hledat cokoli, aniž bychom se přitom vyhnuli setkání s Ježíšem. On je ten, „o němž psal Mojžíš v zákoně i proroci“ (J 1,45).
Stejně jako je Bible prorockou knihou, jsou i křesťané „prorockým národem.“ To je velice důležité vědět – proroctví není jen jednotlivým darem, bez jehož přítomnosti jsou někteří schopní se obejít. Duch proroctví je hluboce vtisknut do samé podstaty křesťanské církve. Poprvé to vyjádřil Mojžíš: „Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“ (Nu 11,29).
Tenkrát šlo spíše o povzdech, určité postesknutí nad danou situací, ale Mojžíš ve skutečnosti prorokoval. Stejnou myšlenku vyjádřil později prorok Joel, když řekl, že Duch svatý bude vylit na každé tělo (Jl 3,1–2). Důraz, že půjde o „každé tělo“ je v jeho proroctví obzvlášť důležitý. Toto proroctví se naplnilo o Letnicích. Podobnou myšlenku, i když jinými slovy, vyjadřuje apoštol Petr, když píše, že jsme „rod vyvolený, královské kněžstvo, lid náležející Bohu, abychom hlásali Jeho mocné skutky“ (1 Pt 2,9 paraf.). Podle apoštola Jana každý křesťan, který „vydává svědectví Ježíšovi, má ducha proroctví“ (Zj 19,10).
To, že křesťané jsou prorockým lidem, je zcela jasné: Věří v Boha, kterého neviděli, očekávají Ježíšův příchod pouze na základě biblických proroctví, své životy zakládají na duchovních hodnotách, investují do Božího království – celé jejich počínání staví na neviditelných předpokladech. Jediným předpokladem pro jistotu křesťanské víry jsou proroctví, která se již naplnila. Největším z nich jsou ta, která se týkají Ježíše Krista.
Přirozeným závěrem těchto úvah je, že pro každého z nás, kdo se hlásíme ke Kristu, je prorocký duch důležitou podmínkou života. V listu do Efezu se apoštol Pavel modlí, aby Bůh dal věřícím „Ducha moudrosti a zjevení“ (Ef 1,1,17n) a v 1. listu do Korintu dokonce píše, aby všichni usilovali o prorocký dar (1K 14,1). Při tom všem si nemyslím, že duch proroctví se projevuje pouze tehdy, když někdo během modliteb pronese výrok začínající slovy: „Takto praví Pán.“ Projevy ducha proroctví jsou mnohem širší – souvisí s tím, že z kazatelny zní aktuální a živé Boží slovo, které přichází přímo do situace posluchačů. Prorocký duch přináší ujištění, že Ježíš je přítomen „tam, kde se dva nebo tři sejdou“ (Mt 18,20). Prorocký duch v církvi není ničím jiným než vyjádřením tajemství, že „Kristus je mezi námi“ (2K 13,3.5; Ko 1,27). Prorocký duch povznáší společenství církve nad všechna jiná myslitelná společenství lidí na zemi.
Je výsadou i zodpovědností každého z nás, že jsme součástí prorockého lidu. Svými životy můžeme přispět k tomu, aby „Kristus byl mezi námi mocný“ (2K 13,3), nebo naopak můžeme „Ducha Božího zarmucovat“ (Ef 4,30).
Vánoce jsou vhodnou připomínkou toho, že jsme součástí prorockého lidu. Podstatná část biblických proroctví se Ježíšovým příchodem naplnila – znamená to, že jdeme správným směrem! Lidské dějiny jsou v rukou Boha, o kterém píše Bible, a my máme naději, že se naplní i ta zbývající proroctví. Současná společnost zdůrazňuje „atmosféru Vánoc“ specifickou kulturou vánočních stromečků, ozdob, dárků a zvyků. Pro nás je víc než správná atmosféra důležitý Duch Vánoc – poselství o tom, že Boží Syn přišel na tento svět, aby jej zachránil, a jednoho dne přijde opět.
Přeji Vám požehnaný čas,
Martin Moldan, biskup