Kontextem uvedeného výroku je příběh o Ježíšově návštěvě Samaří. Hned v úvodu se dozvíme, že Duch Boží jej vedl do těchto končin za zvláštním účelem (J 4,4), Židé se jinak tomuto území raději vyhýbali. Příběh má tři části: (1) rozhovor se samařskou ženou u studny, (2) rozhovor s učedníky a následně (3) příchod obyvatel Samaří ke studni.
Celý příběh ukazuje něco, co je ve všech evangeliích pro Ježíše charakteristické – neustále své učedníky něčím novým překvapoval. Ani zde tomu nebylo jinak: Hovoří se ženou (navíc Samařankou – to samo o sobě bylo skandální!), odmítá po dlouhé a únavné cestě jíst, a nakonec se snaží své učedníky přesvědčit, že zelené pole, u nějž se utábořili (bylo to přibližně v dubnu), je právě zralé ke sklizni. Ježíšovo překvapování svého okolí, jak již mírně pokročilý čtenář Bible záhy pochopí, má své důvody. Obvykle chce své posluchače něčemu důležitému naučit.
Tento příběh přesně zapadá do konceptu evangelia, jak jej sepsal učedník Jan. Píše, že vše uspořádal se záměrem přesvědčit čtenáře, že Ježíš je Boží Syn (20,31). Vybírá jednotlivá znamení a zázraky a popisuje je tak, aby odhalil tajemství Ježíšova božství a přivedl své čtenáře k víře v něj. Během rozhovoru u studny se dává poznat samařské ženě jako ten, který je Kristus, Spasitel (4,26). Celý příběh pak vrcholí prohlášením Samařanů: „Teď už věříme ne pro to, cos nám ty o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“ (4,42)
Všechno, co se odehrálo, představuje dějový rámec pro Ježíšovo prohlášení o službě, jež je důležitější než jídlo. A opět nejde o nic nového či ojedinělého. Janovo evangelium je plné podobných výroků, které ukazují na jeho tajemné spojení s Otcem a naprostou odevzdanost jeho vůli: „Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím.“ (5,30), „Ale svět má poznat, že miluji Otce a jednám, jak mi přikázal.“ (14,31), „Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“ (15,10) Takových výroků je v evangeliu mnohem více a ukazují na jediné: Služba lidem byla pro Ježíše pokrmem důležitějším než všechny lahůdky světa. Když to vyslovil, jeho následovníci ani nevěděli, „která bije“: Právě k nim přicházel zástup Samařanů, které přesvědčila čerstvě napravená hříšnice, a učedníci nedokázali myslet na nic jiného než na jídlo!
Příběh tedy zjevuje Ježíše Krista nejen jako Spasitele, ale také jako služebníka. Ukazuje, že pouze naprostá vydanost Bohu a jeho vůli, ochota překonávat rasové, genderové a náboženské předsudky, únavu a v konečném důsledku i sobecké zaměření na vlastní prospěch získává duše pro Boží království. Je to hodně vysoko nastavená laťka, ale stojí za to usilovat o její dosažení.
Mám jedno oblíbené rčení: „Ideály jsou jako hvězdy; nikdy se jich sice nedotkneš, ale budeš-li je následovat, bezpečně tě povedou k cíli.“ Být jako Ježíš je realisticky vzato nesplnitelný cíl, ale máme se o to snažit. Máme se k jeho charakteru snažit maximálně přiblížit. Máme růst do podoby Krista (Ef 4,13).
A tak nás celý příběh učí několik důležitých věcí:
V té nejširší rovině nás vede k poznání Ježíše jako Božího Syna, což je v souladu se záměrem celého evangelia. Na příběhu jednoho setkání odhaluje slávu božství proroka z Galileje a nádheru jeho charakteru, který upřednostňuje službu před nasycením vlastního žaludku.
Toto poznání nás vede k hlubšímu uctívání Boha. Lidé vždy tíhli k tomu, aby nějaké bohy uctívali. Pokud jejich poznání nebylo v souladu s podstatou jediného božství, předmětem uctívání se stávaly modly. Příběh samařské ženy je i naším příběhem – i ona měla svou formu zbožnosti. Věrna tradici chodila uctívat Hospodina na horu za městem, kde stál samařský chrám. Ježíš ji naučil, že Otec hledá ctitele, kteří jej budou uctívat v Duchu a pravdě (4,23). I my, zatímco více a více poznáváme Ježíše, stáváme se Božími ctiteli tímto novým způsobem. Skutečně uctívat můžeme pouze tehdy, známe-li Boží charakter; a tento příběh nám jej jedinečným způsobem zjevuje.
Rovněž se můžeme naučit správnému pohledu na službu Bohu: Nejde o hodiny či dny, které člověk stráví prací pro svůj sbor. Jde o celkové vnitřní nasměrování, o podstatu toho, oč nám v životě jde. Apoštol Pavel jednou napsal: „Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal.“ (1K 9,16) Ježíš nám říká, že skutečné jídlo je činění Boží vůle. Tyto výroky o něčem vypovídají. Nejde tolik o to, co nebo kolik toho dělám. Každý má jiné možnosti a jiné obdarování. Spíše je důležitější vášeň, s jakou ke službě přistupuji.
Dále nás příběh učí vidět příležitosti tam, kde je druzí nevidí. Učedníci viděli nezralé obilí, Ježíš viděl pole připravené ke sklizni. Učme se dívat na svět Ježíšovým způsobem!
Přál bych nám všem, kdyby nás mohla Ježíšova slova nasměrovat do roku, jenž je před námi. Kéž nám pomohou uspořádat si životní priority, vidět Ježíše novým způsobem a získat něco z jeho vášně pro ztracené.
Martin Moldan, biskup