Pavel si dával záležet na tom, aby jeho zvěst nevypadala jako konkurenční filozofický směr. Ostře se vymezil proti jakémukoli planému rozumování – křesťanská zvěst stojí na svědectví očitých svědků. Jejím základem je tedy událost, nikoli jakýkoli teologický myšlenkový konstrukt.

„Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: ‚Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.‘ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: ‚Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.‘“ (1K 11,23–25).

Každou neděli si první křesťanské obce připomínaly tuto událost. Všimněte si slov „v tu noc, kdy byl zrazen“ – Večeře Páně byla radostnou událostí Božího milosrdenství, ovšem na pozadí tragického lidského selhání. A nikdo se neodvážil myslet – „To byl ale lump, ten Jidáš!“ Apoštolové se nikterak netajili tím, že selhali všichni. Vzpomeňte třeba jen na Petrovo zapření. Ve slovech o zradě je tedy skryta obžaloba celého lidského rodu, symboly chleba a vína ji však vzápětí přebíjejí nekonečnou Boží moudrostí, láskou a milosrdenstvím. O čem tedy vypovídá večeře Páně? Každému tehdejšímu účastníkovi to bylo jasné. Slovy britského teologa Johna Stotta: „Opravdově volat ‚Haleluja‘ můžeme až potom, co jsme volali: ‚Běda mi, jsem zatracen!‘“

Zkušenosti a obrazy Starého zákona v mnohém vypovídají o stejné myšlence. Stručně řečeno, obětní řád učil Izraelitu následujícímu schématu: hřích – Boží hněv – oběť – smíření. Smyslem celého složitého systému obětí ve Starém zákoně (to jsou ty pasáže v Bibli, které mnozí přeskakují) bylo, aby se lidé naučili citu pro Boží spravedlnost, uvědomili si vlastní porušenost a našli útěchu v Boží milosti. Řečeno slovy apoštola Pavla, zákon je vychovával k něčemu neskonale vyššímu – ke Kristově dokonalé oběti, která jednou provždy vyřešila otázku oběti za hřích.

Nevím, nakolik Jan Křtitel rozuměl svým vlastním slovům, když při pohledu na Ježíše zvolal: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ Podle jeho pochybností, jimž čelil v žaláři, se zdá, že cestě spasení nerozuměl. Očekával, podobně jako mnozí jeho současníci, že Boží království se má zjevit ještě za jeho života. Ježíšův kříž byl pro tehdejšího Izraelitu něčím naprosto nepochopitelným. Co vlastně Ježíš myslel slovy „musí se naplnit Písma“ (Mk 14,49)?

Jedním z Písem, které mohl mít na mysli, je známá stať z proroka Izajáše, která popisuje trpícího služebníka:

„Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“ (Iz 53,4–6)

První generace křesťanů jednoznačně rozuměla tomuto poselství jako odkazu na Kristův kříž. Trpící služebník „nesl naše bolesti, nevěrnosti a nepravosti.“ Ve druhém verši téže kapitoly Izajáš vyznává: „Byl tak nevzhledný, že jsme po něm netoužili.“ Lze celý obraz chápat jako symboliku lidské hodnoty nebo ohavnosti lidského hříchu?

Přes vše, co bylo výše uvedeno, platí, že lidská duše má pro Boha nesmírnou cenu. Myslím, že Pán Ježíš to více než jasně uvedl ve svých vyučováních – například v podobenství o ztracené ovci. Kdyby to tak nebylo, stěží by Boží Syn podstoupil kříž. Jeho motivem byla láska, nikoli strohá povinnost. V tomto pohledu je tvrzení o kříži jako ilustraci lidské hodnoty pravdivé.

To, co si musíme poctivě přiznat, je skutečnost, že neexistuje „nezaujaté“ čtení Bible. Všichni přistupujeme k Božímu slovu s určitým předporozuměním. To je dáno naší církevní příslušností, oblíbenými názory, povahou a v neposlední řadě i dobou, ve které žijeme. Toto vše tvoří filtr, jímž vnímáme Boží zvěst. Špatná zpráva je, že tomuto zkreslenému vidění podléháme všichni, dobrou zprávou naopak je, že filtr není neodstranitelný – je zapotřebí poctivosti a pokory při čtení Božího slova. Pokud jsme schopni jisté sebereflexe a osobního nadhledu, máme šanci toto zkreslené vnímání omezit.

Žijeme v době, kdy obecně přijímané pohledy na život a na svět vychází z filozofie existencialismu a humanismu. Předmětem zájmu je dnes člověk a jeho vlastní bytí. S tímto pohledem přistupujeme i k víře: Myslíme si, že Bůh je „povinen“ zajistit nám pohodlný život. Jakýkoli náznak utrpení je vnímán a hodnocen s krajní nelibostí. „Bůh je přece láska“ – myslíme si. Je to pravda, ale ne celá. Není divu, že v tomto myšlenkovém prostředí se lépe prodává učení o lidské hodnotě a důstojnosti než o lidském hříchu. Pravdivé je obojí – jen pozor na správné pořadí!

Bůh vám žehnej,

Martin Moldan, biskup