Skutečnost, že právě o Letnicích byl vylit Duch svatý, představuje naplnění mnohých proroctví. Apoštol Petr v kázání, které proběhlo bezprostředně po vylití Ducha, zdůraznil Joelovo proroctví, které je v tomto ohledu nejznámější. Prorok zdůrazňuje „vylití Ducha na každé tělo“, což je obrovský posun oproti starozákonnímu chápání, kdy byli Duchem pomazány pouze určité skupiny (zpravidla kněží, proroci a králové). Vylití Ducha ale oznamují i mnozí další proroci:

Prorok Izajáš (44,3–5) zdůrazňuje duchovní růst a zasvěcení Hospodinu; Ezechiel (36,25–27) v souvislosti s vylitím Ducha zdůrazňuje očištění života a nové srdce. Zachariáš zmiňuje vylití Ducha na izraelský národ, přičemž výsledkem bude poznání Ježíše jako jejich Mesiáše (12,10). Prorok Ozeáš používá pro vylití Ducha metaforu pravidelného období dešťů (Oz 6,3). Jan Křtitel prohlásil o Ježíši, že bude „křtít Duchem svatým.“

Pán Ježíš pak mluví o seslání Ducha jako o naplnění Otcova zaslíbení (Sk 1,4). Duch svatý je tím „jiným Utěšitelem“, který měl přijít po Ježíšově odchodu. Tím mu náš Pán dal obrovskou důležitost – mluví o Duchu jako o konkrétní osobě, která jej zastoupí a bude konat podobnou službu.

Toto vše ukazuje Letnice jako vskutku zásadní předěl v dějinách spásy, dokonání a završení Ježíšovy oběti za hříchy. Letnice tak znamenají mnohem víc než jen datum v křesťanském kalendáři. Zaslouží si více než občasné kázání či vzpomínku. Bez nadsázky znamenají symbol nového lidství, přelom věků, rozdělení lidského rodu na „před“ a „po“ Letnicích. Samozřejmě je nelze oddělit od Kristova ukřižování a vzkříšení, vše spolu souvisí.

„Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2K 5,17)

Pro apoštola Pavla je symbolem starého lidství Adam, symbolem nového lidství Kristus. Staré lidství je spojeno s duší, nové lidství je spojeno s Duchem (1K 15,45). Staré lidství je spojeno s hříchem a jeho jedinou nadějí je smrt, nové lidství je spojeno se spravedlností a jeho nadějí je vzkříšení. Staré lidství má svůj původ v „prachu země“, nové lidství „v nebi.“ Křesťanství je tedy víc než náboženstvím, víc než vyjádřením víry nebo příslušností k nějaké církvi; je vyjádřením nové podstaty lidství:

„Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ (1P 2,9)

Jenom proto mohl Pán Ježíš prohlásit o Janu Křtiteli, že sice byl největším z lidí, ale i ten nejmenší z království Božího jej převyšuje (Mt 11,11). Jan byl velikým starozákonním prorokem, zatímco Nový zákon sebou přináší zásadní kvalitativní změnu. Vyznávat Ježíše jako Spasitele a být naplněn Duchem svatým tedy znamená víc než jen příslušnost k nějaké konkrétní křesťanské denominaci. Znamená to znát tajemství království Božího, doslova obléknout „nové lidství“ (Ef 4,24).

To všechno víme. Ale stačí to? Nepodléhá dnešní křesťanství natolik materialismu současného světa, že mnohdy není rozdílu mezi věřícím a nevěřícím? Nezasahuje duch současné doby i mezi letniční? Rozhodně nejsme imunní. Správná teologie nestačí, rozdíl činí správný životní styl.

Skutečnost, že žijeme v době Ducha, sama o sobě nestačí. Pavel píše v úvodním textu, že musíme „zasévat pro Ducha.“ Kontext celého listu Galatským ukazuje, že zasévání pro Ducha zdaleka není samozřejmé – v tom spočíval omyl galatských křesťanů. Namísto života, jehož základem je víra v dostačitelnost Kristovy oběti, začali tito lidé ke své víře přidávat další podmínky. Šlo o různé aspekty Mojžíšova zákona. V praxi to znamenalo, že se nechávali obřezat a dodržovali různé pokyny ohledně jídla a životního stylu. Pavel jim doslova píše, že tímto postojem „odmítli Krista.“

Samotné slovo „zasévat“ je v Bibli poměrně frekventované a Pavel je vícekrát použil. Jde o obrazný výraz, jehož základem je zemědělská zkušenost. V přeneseném smyslu znamená příčinnou souvislost mezi skutky a jejich následky. „Kdo zasévá vítr, sklidí bouři.“ (Oz 8,7) V našem textu těmi následky jsou buď věčný život, nebo zánik.

Zasévat pro Ducha znamená konat takové skutky, které mají svůj základ ve víře a jsou konány k oslavě Boží. Zasévat pro tělo je naopak postoj charakteristický pro ty, jejichž víra je pouze formální záležitostí a žijí si tak, jak se jim samotným líbí. Duchovní křesťan je tedy ten, kdo systematicky zasévá pro Ducha. Slouží Bohu i bližním, uplatňuje své dary, modlí se, čte Boží slovo a přemýšlí nad ním. Praktickým způsobem ve svém životě rozvíjí „ovoce Ducha“.

Svátek Letnic ve smyslu vylití Ducha svatého tedy bezprostředně souvisí s Kristovou smrtí na kříži a vzkříšením, a to tak, že dovršuje dílo spásy. Letnice uvozují nový věk, éru Ducha svatého, možnost nového lidství. Křesťanství v této perspektivě tedy mnohem více znamená ztotožnění se s těmito pravdami než formální příslušnost k náboženství. Abychom prakticky vyjádřili ono nové lidství, musíme pro Ducha zasévat: žít vírou, konat skutky k Boží slávě, usilovat o praktické naplňování tímto Duchem na každý den. Ať tedy svátek Letnic není jen příležitostně připomínanou událostí, ale každodenní zkušeností.

Martin Moldan, biskup