Zklamání se dostavilo, když zjistil, že podle rozpisu má startovat v neděli. „Nemohu běžet v závodě na 100 a 200 metrů,“ řekl tenkrát tichým hlasem. „V neděli neběhám, neděle je určena k uctívání Boha, ne ke sportu. Alespoň co se mne týče.“ Závod proběhl, zatímco jeho největší favorit kázal ve sboru Skotské církve o oddanosti Bohu.
Eric se rozhodl pro náhradní řešení a zúčastnil se závodu na 400 metrů, který probíhal ve všední den. Ačkoliv tuto trať na olympijské hry netrénoval, podařilo se mu zvítězit, dokonce vytvořil nový světový rekord. Národ, který mu krátce před tím spílal do „zrádců vlasti“, jej nyní oslavoval. Velká Británie i celý svět získali nového hrdinu – vynikajícího sportovce, který žil v souladu se svými křesťanskými zásadami.
Na sport se můžeme dívat z různých perspektiv: pro jedny může jít o aktivitu, jejímž cílem je porazit ostatní a sám zvítězit. Podle nich jde o princip, který je v zásadě nekřesťanský, protože vítězí silní a prohrávají slabší. Pamatuji si, jak jsme před lety během jednoho „evangelizačního fotbalového utkání“ řešili otázku, zda je křesťanské zvítězit. Dokonce mezi námi došlo k vážné roztržce.
Podle jiné perspektivy pomáhá sport rozvíjet důležité morální vlastnosti člověka. V letničním sboru CCNV v Buenos Aires preferují tenis. Členem sboru je bývalý profesionální tenista a současný trenér, který založil něco jako „sborovou tenisovou školu“. Na tomto sportu se členové sboru učí rozvíjet vlastnosti jako cílevědomost, sebekázeň, smysl pro fair play i schopnost umět přijmout prohru. Všechny tyto vlastnosti se samozřejmě uplatní v reálném životě.
Uvedený verš ohledně malého užitku tělesného cvičení nastoluje ještě jednu otázku, a tou je vztah křesťana k jeho vlastnímu tělu. Historické křesťanství, které přijalo myšlení Platónovy filozofie, učilo, že tělo je něco podřadného, méněcenného. Po řadu staletí převládal názor, že vyšší duchovnosti dosáhneme potlačováním (často i drastickým) všeho tělesného. Ideálem křesťanství byla chudoba a absence smyslových požitků.
Tento postoj však neodpovídá svědectví Bible. Jak Židé, tak první křesťané neodmítali tělesnost, pravidlem byla přiměřenost v péči o tělo a jeho nároky. „Rozumná uměřenost je jedním z oblíbených témat rabínské etiky, která jako škodlivé odsuzuje oba extrémy – jak odříkání, tak i hédonismus. Na chudobě jako takové nebylo shledáváno nic kladného, spíš naopak.“ (A. Cohen: Talmud pro každého) Podobně postoj k tělu hodnotí křesťanství. Pavel přichází s konceptem „těla jako Božího chrámu“. V tomto pohledu je tělo něčím, čemu každopádně máme věnovat pozornost, stejně jako pečujeme o budovy. Současně se neočekává, že samotná budova zastíní její hlavní poslání – být Božím příbytkem.
Nejradikálnější Boží „Ano“ ohledně těla můžeme vnímat skrze Ježíšovo vzkříšení. Svědectví apoštolů klade důraz na skutečnost, že Pán Ježíš byl vzkříšen „v těle“. Jedl s nimi, dokonce jednomu z učedníků dovolil, aby se dotkl jeho ran. Znamená-li Ježíšovo vzkříšení předzvěst Božího království a nového věku, pak se s tělem rozhodně počítá. Bude to jiné tělo, než máme dnes, na druhou stranu jde jasně o tělo, nikoli o „dušičky na obláčku“. Vzkříšením těla, nejprve Ježíšova a později všech věrných, Bůh dokazuje, že je věrný původnímu stvoření: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ Bůh tedy tělo nezavrhuje. Náš problém není v tom, že máme těla, ale v tom, co řídí naše životy: zda jsou to „žádosti těla“, nebo „ovoce Ducha“. Křesťan je tedy v podobné situaci, jako krotitel lvů, jde o to, kdo koho ovládá.
Nedávno mi někdo napsal, abych se modlil za jeho krční páteř. Jsem poněkud v rozpacích z takových proseb, a to z více důvodů. Jedním z nich je skutečnost, že sám v práci trávím dost času u počítače, a kdybych se nestaral o své tělo, měl bych s krční páteří asi podobné problémy. Někdy potřebujeme více používat rozum, abychom se nemodlili za věci, které můžeme sami ovlivnit.
V době, kdy se psala Bible, trávili lidé fyzickou aktivitou mnohem více času než dnes, pracovalo se více manuálně. Pavel nachodil stovky kilometrů na svých misijních cestách. Jeho kritika fyzického cvičení ve výše uvedeném verši má více společného s filozofií tehdejší doby než se cvičením jako takovým. Jsem ochoten se modlit za nemoci a skutečně se často modlím, pokud mne o to někdo požádá (sám jsem byl vícekrát uzdraven), ale současně vím, jak důležitá je péče o tělo jako prevence různých onemocnění.
Sport do křesťanova života rozhodně patří. Pomáhá rozvíjet řadu užitečných morálních a duševních vlastností, učí sociálním návykům, kompenzuje nedostatek pohybu v dnešní době a vyjadřuje Boží zájem o lidské tělo. Samozřejmě jej lze zneužít, ale to platí o všem, co je na světě. Tělo není více, ale ani méně než chrámem Ducha.
Starejme se o tento chrám!
Martin Moldan, biskup