Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Výzvy 21. století

Nedávno mne pobavila jedna kreslená anekdota. Šlo o výjev z jakési tiskové konference, kde za stolem sedí čtyři postavy a novinář klade jednoduchou otázku: „Jaký je váš názor na nedostatek potravin ve zbytku světa?“ Zástupce Afričanů, stylizovaný černoch, jemuž jsou vidět všechna žebra, odpovídá: „Co jsou to potraviny?“ Fešácký Evropan s arogantním výrazem ve tváři rovněž reaguje otázkou: „Co je to nedostatek?“ Američan, tradičně ve smokingu a s kloboukem v barvách americké vlajky, se táže: „Co je zbytek světa?“ Korunu tomu ovšem nasadí Arab svým dotazem: „Co je to názor?“

Tento vtip však kromě své komičnosti obsahuje závažnější poselství: žijeme v globalizovaném světě, kde je nutné, aby lidé různých názorů občas zasedli ke společnému stolu. To ale neznamená, že si vždy budou rozumět – naopak, rozdíly jsou někdy tak značné, že se neshodnou ani v základní terminologii. Jednoduše řečeno, někdy nejsme ani schopni rozumět tomu, nač se druhý ptá, natož mu dát správnou odpověď.

V květnu jsme pořádali pastorální konferenci s názvem „Pastor v 21. století“. Hostem a hlavním řečníkem byl Randal Ross, pastor asi osmitisícového sboru Calvary Church v Chicagu. Byť název konference dává tušit, že šlo o výlučně pastorskou záležitost, současně navozuje další otázky: „Je-li něco jako pastor ve 21. století, pak by měly být i sbory 21. století. A jsou-li takové sbory, právem bychom měli mluvit o křesťanovi a křesťanství obecně v 21. století.“ Jsou takové otázky oprávněné, nebo je jednoduše smeteme ze stolu slovy „Bible je nadčasová a platí stejně jako v prvním, tak i v jednadvacátém století? Tak jako se nemění Boží slovo, nebude se měnit ani víra a morálka navzdory tomu, co se děje okolo nás.“

Jakkoli tento argument zní duchovně, není pravdivý. Samozřejmě, Boží slovo je věčné a neměnné, ale jde o duchovní principy, které je nutné aktualizovat (což se týká doby) a kontextualizovat (což se týká místa). Jinými slovy, v každé době a v každé kultuře je třeba více zdůraznit určité pravdy a podat je srozumitelným způsobem. Jedním z rysů 21. století je mnohem větší různost názorů, než tomu bylo dříve. Díky médiím (na prvním místě internetu), svobodnému cestování a celkově vyšší vzdělanosti jsou lidé více vyhranění. Mají svůj názor, své zkušenosti, svůj pohled a svůj způsob argumentace. To klade vysoké nároky na vedoucí sborů, kteří musí s touto růzností umět pracovat a zejména pak umět řešit konflikty, jež z této různosti pramení.

Z úst řečníka věkem zralého a služebníka zkušenostmi prověřeného zazněla během tří dnů konference řada mouder ohledně pastorování v dnešní době. Téma, které mne osobně zaujalo, se týkalo právě řešení konfliktů. Dovolte, abych Vám nyní představil některé důležité myšlenky, které jsme na setkání pod Tatrami vyslechli.

  • Konflikty v církvi jsou normální, a ne každý konflikt je nutně zlý. V životě a službě s nimi musíme počítat, vedoucí by měli být školeni ve zvládání konfliktů.

  • Když se díváme na konflikt v církvi, musíme mít na zřeteli dvě roviny, přičemž každá vyžaduje specifický přístup. S konfliktem musíme jednat manažersky, neboť má svůj průběh a zákonitosti a vhodným přístupem se takto dá většina konfliktů zvládnout. Současně ale každý konflikt má i svou duchovní rovinu, musíme se tedy modlit a duchovně bojovat. Nelze řešení redukovat na jeden z přístupů, platí obojí současně.

  • Lidé mívají konflikty většinou ohledně svých hodnot. Čím vyšší hodnoty, tím větší konflikty. Měli bychom se modlit: „Bože, o jaké hodnoty zde jde?“ Lidé například řeknou, že odcházejí ze sboru kvůli stylu chval, ale ve skutečnosti může jít o něco, co sami ani neumí pojmenovat. Potřebujeme proto dar duchovního rozeznání a moudrost, abychom šli k jádru věci. Pokud dokážeme jádro konfliktu pojmenovat, zvýší se naděje, že jej dokážeme i vyřešit.

  • Existují dva základní přístupy k řešení konfliktů: (1) „zamést to pod koberec“ (tento způsob často volila starší generace křesťanů) a za (2) „je to normální, pojďme to řešit.“ Takto chápaný konflikt ukazuje na problém a potřebu v lidských životech. Říká se, že nejlepší fáze manželství může přijít po vyřešeném konfliktu – stejně to platí o životě sboru.

Dále pastor Ross vyučoval, že průběh konfliktu ve sboru se dá rozdělit do pěti fází. První je nejlehčí a pátá nejnáročnější, přičemž samozřejmě platí, že konflikt lze zastavit již ve fázi 1.

První fáze: Pastor si je vědom, že existuje problém. Lidé to ještě nemusí vnímat. Může jít o fázi dialogu, například „nemáme dostatek prostoru na nedělní besídku“. Vedoucí by měl, pokud je to jen možné, nechat v této situaci řešit problém bez své účasti – lidé skrze to rostou.

Druhá fáze: Pokud pastor vidí počínající problém a neřeší ho, může vzniknout efekt „slon v místnosti“ – všichni jej vidí, ale nikdo o něm nemluví. Hlavními znaky této úrovně je stoupající nervozita ve společenství, lidé mají tendenci generalizovat (všechno je špatně, nic se neřeší, nikdo nemá zájem atd.), nemluví se otevřeně, každý si hájí své zájmy. Úlohou lídra je problém pojmenovat, což umožní jeho řešení.

Třetí fáze: Tuto fázi nazýváme WIN – LOSE (výhra – prohra) a přichází jako následek ignorování fáze 2. Lidé bojují za vyřešení situace podle svých představ. Hovoří se v kategoriích dobré – zlé. Za oponou se formují koalice. Je patrné přehánění a zkreslování informací. Časté jsou různé „zákulisní hry.“ Situace není složitá, ale je vážná. Ďábel se snaží ukázat, že je to neřešitelné. Z hlediska vedoucího je zde klíčové vytvořit bezpečné prostředí pro řešení. Takovouto situaci nevyřešíme na sociálních sítích, je třeba si sednout ke společnému stolu. Vedoucí musí vyvinout úsilí, aby navzdory závažnosti situace lidi spojoval, nikoli prohluboval již vzniklé rozdělení.

Čtvrtá fáze: Na této úrovni se již zformovala opozice. Vůdce, který do té doby nebyl vidět, povstane a promluví. Jelikož v této fázi se může jednat o odstranění pastora, konflikt je nutné řešit za pomoci zvenčí. Někdy je moudřejší doporučit rozdělení než prohlubovat stále větší agónii.

Pátá fáze: Destrukce. V této úrovni již není vůle konflikt vyřešit, ale zbavit se protivníků. Na politické rovině je vhodnou ilustrací například konflikt Izrael – Palestina. Pán Ježíš, stejně jako apoštol Pavel, byl odmítnut celými skupinami lidí. Jediný dokonalý člověk na tváři země – a byl ukřižován. I takové situace někdy přicházejí.

Osobně věřím, že právě schopnost řešit konflikty je vlastnost limitující růst naší církve, ba celého křesťanství. Buďme proto lidmi, kteří spojují, místo aby rozdělovali. Buďme těmi, kteří se za vzniklými konflikty snaží pojmenovat konkrétní hodnoty a hledají řešení, místo aby navzájem bojovali.

Bůh Vám žehnej,

Martin Moldan, biskup

Naposledy změněno pondělí, 03 září 2018 12:01
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.