Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Neberte andělům radost

„Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ (L 15,7)

„Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“ (L 15,10)

Drazí čtenáři,

o tom, co dělají andělé v nebi, mnoho nevíme. O to cennější je každá zmínka, kterou v Bibli nalezneme (jiné zdroje, než je Bible, nepovažuji za důvěryhodné). V těchto několika verších se dočteme, že se andělé radují, konkrétně z toho, když někdo, kdo byl vzdálen od Boha, se k němu navrací. Mohli bychom také říci, že nás sledují. Dokonce pečlivě sledují, s vrcholným zájmem o to, jaký je náš postoj k Bohu.

Za důležitý postřeh považuji důvod jejich radosti: je to pokání. Nepochybuji o tom, že se radují i z jiných věcí, třeba když se nám něco výjimečně dobrého povede. Je to podobné, jako když sledujeme v televizi fotbal nebo hokej: celá hra je vrcholně zajímavá, ale v jásot propukáme až v okamžiku, kdy se podaří umístit míč (puk) do brány protihráče.

Když jsem nedávno přemýšlel nad těmito verši, napadlo mne, kolik radosti dnešní církev poskytuje našim divákům v nebi. Souvisí to s chápáním slova „hříšník.“ V evangeliích je obraz hříšníka jasný. Je černobílý, přesvědčivý. Jsou to lidé jako třeba Zacheus – úředník pracující pro římskou vládu a žijící z daní spoluobčanů. K Ježíši přicházeli mnozí celníci a prostitutky. Apoštol Jan popisuje setkání Ježíše se samařskou ženou, která střídala muže jako na běžícím pásu.

I dnešní doba má své hříšníky: někdo si vybaví narkomana, pro jiného je symbolem hříšníka nepoctivý podnikatel, další si představí hlouček bezdomovců popíjející před Tescem krabicové víno. Je to rovněž černobílé, přesvědčivé chápání, které dělí lidi na „my“ a „oni“.

Do církve ale přicházejí i slušní lidé, mající spořádané životy a žijící relativně slušné životy. Než jsem se stal křesťanem, patřil jsem k této skupině. I svým okolím jsem byl považován, za slušného člověka a přemýšlel jsem nad tím, jak se více zušlechťovat na těle i duchu. Křesťanství – to byl poslední díl mozaiky, který mi chyběl do naprosté dokonalosti, a tak jsem radostně uvěřil. Hříšník? Jistě, pár věcí se našlo, které jsem ihned ochotně vyznával, ale jako hříšník jsem se tehdy necítil.

Všiml jsem si, jak se v průběhu času mění i terminologie: do církve často nepřicházejí hříšníci činící pokání, ale lidé, kteří „se obrací“, „přijímají Krista“, prostě „uvěří“. Určitě se to dá Písmem odůvodnit, vždyť je napsáno „kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen“ (Mk 16,16). Je však pokání totéž, co uvěřit? V Bibli nenalezneme jednotnou definici slova pokání, ale můžeme ji poskládat z jednotlivých střípků:

Pokání znamená změnu jednání. Jan Křtitel ve svém kázání (L 3,1–14) klade tento důraz: vojáci nebudou krást ani vydírat, celníci přestanou okrádat. Důraz je jasný, nejde o slova (vnější zbožnost), ale musí být viditelné projevy pokání, ovoce. Jan odmítl křtít formální zájemce.

Pokání znamená změnu smýšlení. Přirozené, tělesné smýšlení nemůže chápat věci Božího království. Celá Bible a zejména pak Nový zákon klade veliký důraz na způsob myšlení: „Myšlení těla znamená smrt, myšlení Ducha pak život a pokoj“ (Ř 8,6). Ježíš kladl veliký důraz na to, aby své učedníky učil správnému myšlení. V hebrejštině i řečtině patřičné výrazy označující pokání znamenají „radikální změnu smýšlení“, proto mnoho překladatelů volí český ekvivalent „obrácení“.

Pokání je doprovázeno lítostí. Nikdy není technickým, cituprostým aktem, ale vždy obsahuje prvek lítosti nad dosavadním způsobem života. Hebrejský i řecký ekvivalent slova „pokání“ vyjadřuje i tento význam.

Pokání znamená napravení způsobených škod. Vidíme to například na příběhu celníka Zachea, který po setkání s Ježíšem prohlásil: „…jestliže jsem někoho ošidil, navrátím mu to čtyřnásobně.“ To je skutečné pokání, neboť Mojžíšův zákon požadoval pouze dvojnásobnou míru, Zacheus tedy jde ve svém pokání ještě dále, než musí. Nápravou může být skutečné odčinění, splacení dluhů, stejně jako omluva a prosba za odpuštění.

Pokání má i sociální aspekt. Izajáš popisuje shromáždění s půstem, které mělo být výrazem kajícnosti národa. Prorok však ostře tepe povrchní přístup, který nemá se skutečným pokáním nic společného – pouze vzletná, zdánlivě zbožná slova. Mimo jiné říká: „Budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne“ (Iz 58,10). Pokání tedy obnovuje cit vůči bližním v nouzi a projeví se v konkrétních skutcích.

Nakonec se ještě musíme zamyslet nad tím, co je to vlastně hřích. Ježíšova slova o devadesáti devíti ovcích, které pokání nepotřebují, byla dle mého názoru myšlena spíše ironicky než tak, že většina lidí se opravdu obejde bez pokání. Problém je v obraze hříšníka, který máme před očima.

Uvážíme-li, že počátek hříchu souvisí s tím, že lidé zatoužili sami rozsuzovat, co je dobré a zlé, a rozhodli se pro život v nezávislosti na Bohu, jsme velmi blízko pravé definici hříchu. Tedy ne narkoman, nepoctivý podnikatel, nevěrný muž ani bezdomovec, ale každý, kdo odmítá Boží vládu nad svým životem i nad světem. Hříšníkem může být i profesor etiky sedící v představenstvu pěti obecně prospěšných neziskových organizací – pokud je sám sobě měřítkem toho, co je správné.

Nemyslím si, že je správné dávat do jedné skupiny masové vrahy s lidumily, jejichž jediným problémem je to, že nevěří. To nemám na mysli, věřím, že i Bůh pečlivě rozlišuje. Ale v jisté smyslu si přeci rovni jsou – vidíme to na příběhu Nikodéma (který byl mimochodem také velmi mravným člověkem), ale Ježíš jej okamžitě uvedl do správných mezí. Třikrát po sobě velmi důrazně opakoval, že nutnou podmínkou je nové narození. To se neobejde bez uznání vlastního hříchu, jak vysvětlil na následném podobenství (J 3,14–15).

To, oč mi v tomto článku jde, je ukázat, že církev je exkluzivním shromážděním, kam vede cesta skrze pokání. To nemusí proběhnout okázale, ale třeba tiše, v soukromí. Důležité je, aby byla vytyčena hranice mezi Božím královstvím a světem. Dnes do našich sborů přichází noví lidé, často se jako dobrovolníci zapojují v rozličných aktivitách (což je vítané), ale stává se, že se „tiše“ stanou jedněmi z nás, aniž by sami zaznamenali nějaký zásadní rozdíl mezi životem „před“ a „po“ obrácení. A přesně o to mi jde. Nepřipravujme proto anděly v nebi o jejich radost.

Martin Moldan, biskup

Naposledy změněno úterý, 02 říjen 2018 10:08
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.