Nemyslím si, že tvůrci tohoto videa sledovali nějaké zvláštní morální poučení, ale mně se ta myšlenka docela líbí: lidé jsou často jiní, než se zdají na první pohled, a podcenit je může znamenat osudovou chybu.
Dovolte nyní jiný příběh, tentokrát skutečný. Jedná se o známý příběh o narození Ježíše a návštěvě tří mudrců, ale zkusme se na něj dnes podívat trochu jinak.
Tito tři muži byli vzdělanci, astrologové přicházející možná z Persie, jižní Arábie nebo Mezopotámie. Ve hvězdách vyčetli, že se právě narodil „velký židovský král“. Jejich panovník je prozíravý muž, a tak si řekne, že může být z politických důvodů docela užitečné si toho krále získat již od narození, a posílá delegaci, aby s královskou rodinou navázala diplomatické styky.
A tak tři mudrcové vyšli. Kam byste šli vy, být na jejich místě? Má-li se narodit král, asi tím nejsprávnějším místem bude královský palác – ale ouha – tam nikdo o ničem neví. Mudrci si připadají trochu trapně, ale po poradě s králem Herodem a veleknězem zamíří do Betléma. Zdá se, že tentokrát jdou správně, neboť hvězda, kterou spatřili na východě, se znovu objevuje, dokonce v takové blízkosti, že to vypadá, jako by je chtěla vést.
Nyní drama celého příběhu vrcholí, vše ostatní bylo jenom stavění kulis. Tři mudrci zastaví u malé chaloupky, nad níž se hvězda ustálila, a váhavě vcházejí dovnitř. Již samotný jejich příchod do Betléma vzbudil značný rozruch, protože nebývá zvykem, aby toto malé judské město navštěvovaly zahraniční delegace. A tak mudrci i se svým doprovodem vcházejí do malé chaloupky. Zpovzdálí je sleduje hlouček všudypřítomných zvědavých dětí.
Již ve dveřích se musí poněkud skrčit, jeden z nich se udeří do hlavy o nízké nadpraží. Další si natrhne vzácné roucho o hřebík vyčnívající ze zdi a třetí šlápne do čehosi od slepic. „Jsme tu určitě správně?“ takové myšlenky jim probíhají hlavou. Uvnitř cítí napětí: na jednu stranu hvězdy mluvily jasně, ale… je tohle opravdu král? Váhavě poklekají na svá kolena, dávajíce pozor, aby klekli na nějaké co nejméně špinavé místo. V místnosti se mezitím shromáždil dav zvědavců – majitelé domu, sousedé a samozřejmě všudypřítomné děti z ulice.
Nejtěžší zkouška přijde, když mají předat dary. Bývá běžné, že když poselstvo jednoho krále navštíví jiného krále, navzájem si vymění drahé dary na znamení politické přízně. Pravděpodobně takto uvažoval i vládce, který je vyslal. Neváhal dát drahé dary, protože očekával, že jeho hostitel mu odplatí stejnou měrou. Co mu ale řeknou, až budou podávat zprávu z cesty? Že v malé chaloupce s podlahou plnou slepičinců, kde žili pohromadě lidé a domácí zvířata, leželo dítě, které se zrovna narodilo chudým pocestným?
Tato situace těžko nachází srovnání, je to jen vzdáleně podobné tomu, jako kdybyste diplomatickou návštěvu ze Spojených států pozvali na předem nedomluvenou prohlídku místního kravína. Nebo jako když si zaplatíte luxusní dovolenou, jedete celí natěšení, a místo pětihvězdičkového hotelu naleznete turistickou ubytovnu nejhorší kategorie. Jak tohle všechno ti mudrcové vysvětlí svému králi?
Věci někdy jsou, jak jsme si řekli v úvodu, úplně jiné, než se zpočátku jeví. To malé dítě v jeslích bylo skutečně králem – a ne ledajakým! Ještěže mudrci byli poslušní. Nevím, jak to jejich král nakonec přijal, ale vím, že šlo z jejich strany o akt neuvěřitelné víry.
Paradox obyčejnosti vypovídá o tom, že Boží Syn nepřišel na svět v královském paláci, obklopen slávou a nejlepší péčí, nýbrž jako docela chudé dítě, které se narodilo chudým rodičům. Paradox obyčejnosti vypovídá o tom, že Boží věci vypadají někdy až příliš obyčejně. Vezměte si třeba naše sbory: v Božích očích jsme církví slavnou, bez poskvrny a vrásky, svatou a bezúhonnou (Ef 5,27), v očích lidských skupina všelijakých, někdy podivných lidí. Jak snadno bratrem či sestrou pohrdneme, protože v našem hodnocení převáží tento lidský pohled!
Zamysleme se, jak paradox obyčejnosti souvisí s dary a desátky: dát do sbírky Bohu, s tím přeci všichni souhlasíme, nebo ne? Jenže nedáváme přímo Bohu, o peníze se starají jiní lidé. Budou hospodařit dobře? Můžeme jim důvěřovat? Ještě vyhroceněji to museli vnímat ti mudrcové, když zlato, myrhu a kadidlo kladli na zem před Josefa a Marii.
Paradox obyčejnosti vypovídá o tom, že ačkoli máme pádné důvody, abychom věřili v Ježíše a uctívali ho, stále ještě děláme něco, co v očích lidí tohoto světa nenachází uznání. Stále ještě budeme řešit dilema tří mudrců: poklekat na místě, které se k tomu nezdá být dostatečně vhodné, obětovat své dary na účely, které možná ne všem připadají důvěryhodné, a ještě to nakonec umět obhájit.
Navzdory tomu všemu si myslím, že církev je nádherným místem! Ačkoli to očima nevidíme, nádheru církve vytváří neviditelný, přesto přítomný Ježíš.
„Bůh jim chtěl dát poznat, jak bohatá je sláva jeho tajemství mezi pohany: Je to Kristus mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu.“ (Ko 1,27)
Přeji vám požehnaný čas v posledním měsíci v roce, a otevřené oči pro Boží zázraky,
Martin Moldan, biskup